charlosina

Brilantní zobrazení pulzující deprese v podání Michaela Douglese. William Foster vlivem okolností vyleze ze svého skleníku a nátlak tíživého ovzduší poněkud nevydýchá... a tak se vypořádá se současným stavem po svém. Joel Schumacher kritizuje nejen společnost, ale i soudobý uspěchaný trend a necitlivé prostředí, v němž člověk nemá čas ventilovat své emoce a kde je všechno "běžně" dovoleno. Zajímavá podívaná.

Stručné, vtipné, výstižné. A krásné.

Americké nezávislé léto.

Královna oplzlosti Divine se svými přívrženci a celá ta povedená bandička "od vedle" působí tak lacině, až mi bylo líto toho času, který jsem sledováním zabila. // Pro fanoušky Divine povinnost. // Já jsem na to moc velký inťouš. Bez nadhledu, chápeš. Ale měl bys to vidět ještě než umřeš, je to totiž kultovka. // Je to tak trochu na způsob grotesky, a pokud se to má hodnotit jako "ujetina", tak má plný počet hvězdiček, pokud se to ale prezentuje jako "film", tak má akorát dvě hovna.

Mé chuťové pohárky jsou na rozpacích.// V hlavní roli meloun. Meloun na několik způsobů. Žánr lneobvyklá pornografie - často účinkuje meloun. Dále opravdu barevné prostředí. Veselé barvy, zejména růžová - barva melounu.

"Je to dobrý, já vím, že jo. Jenom to tak nevidím."

Harold, který už patnáctkrát zemřel, tráví volný čas na pohřbech a demolicích. Ve svém mladistvém období zjistil, že být mrtvý se mu líbí. Maude, která paběrkuje různé skvosty, tráví volný čas také na pohřbech, i když ze zcela jiného důvodu. Ve svém značně pokročilém věku zjistila, že život se musí prožívat. // Prostě perfektní film.

Jeden z nej filmů u nás, který nějak zapadl.

Pan Zelenka pěkně vzkvétá... od mozaiky knoflíkářů přes příběhy obyčejných lidí a jejich šíleností až k bratrům Karamazovým. Pro mě se tento snímek jednoznačně stává úchvatným výplodem současné české kinematografie, který mě svým podáním zcela ohromil a jméno Petr Zelenka se nyní stává symbolem jednoho z největších zjevů dnešního filmu. Jednak jsem vášnivým milovníkem Dostojevského, jednak jsem hlubokým obdivovatelem divadla, jednak jsem nenapravitelným divákem netypických filmů. A Karamazovi mě naplnili nevídanou dávkou emocí včetně všech jejich vedlejších účinků... Divadlo ve filmu? Divadlo v továrně? Divadlo v životě? Ano, ano, ano! Vynikající nápad natočit divadelníky, jak se připravují na vystoupení v polské továrně, jak se poddávají svým postavám, jak se vžívají do života velkého hříšníka a jeho synů, jak procítěně inscenují realistický román velkého myslitele a jaký to může mít dopad na obyčejného člověka, kterým zmítají jeho osobní problémy (a nutno podotknout, že se jedná o člověka věřícího). Zásadně nesouhlasím s tím, že postava dělníka, který během "zkoušky" přišel o syna, nezapadá do kontextu - právě naopak. On se svými pochybnostmi, který se zničehonic ocitl před osudovou zkouškou a zcela bezbranně stojí tváří tvář otázce, zda-li je bůh či není, a kterému se před očima rozehrává filosofie Dostojevského a vidí důsledky, právě on doplňuje a stvrzuje onen mrazivý pocit, který ve mě snímek vyvolal. Jinak by to byla "jen" báječná podívaná na divadelní představení odherávající se na filmovém plátně... Ale je to mnohem víc. V mých očích jsou Zelenkovy a Schormovy Karamazovi odkaz, odkaz dnešní společnosti o odpovědnosti za své činy. "Žijeme jako zvířata, ale chceme se modlit." Nejde jen o nadčasovost Dostojevského či o otázku víry, to vše jen podtrhuje reálnou situaci: ztrátu syna. A otec sleduje herce, ovšem vidí hříšníky, vidí kněze, ďábla, pochybnosti, naději, vidí osud... naprosto úchvatný, ohromný a silný filmový zážitek! Kromě výtečného nápadu Petra Zelenky a Evalda Schorma musím zmínit také excelentní výkony všech zúčastněných (zejména Trojan, Holub a Myšička zazářili), malé představení Dostojevského-mončičáka v podání loutkaře Solce bylo také báječným vstupem a mě jen mrzí, že Lucie Žáčková opět měla malý prostor k tomu, aby předvedla, co v ní dýmá, protože zrovna tenhle kus by ona vybrousila k zářícímu lesku. Ovšem i tak jsem rozžhavena z téhle hluboké sondy a nechám ji v sobě pěkně doutnat...

"Infantilní pocta Edgaru Allanu Poeovi, ze kterého jsem si vypůjčil některé motivy, a markýzi de Sade, který do filmu dodal rouhání a několik subverzivních myšlenek." (Jan Švankmajer) Podle vlastních slov mistra Švankmajera je tento snímek horor se všemi svými pokleslostmi, které horor má, a tudíž nejde o umění. S tímto výrokem zásadně nesouhlasím, protože Šílení JE uměleckým skvostem, kde tvůrce uplatnil svou "výtvarnou úchylnost" a v "psycho" atmosféře nastolil divákovi vizi toho, jak by se měl vést psychiatrický ústav (nebo spíše vizi blázince, ve kterém žijeme). Švankmajerova práce je nezaměnitelná, a to jak po stránce vizuální, tak po stránce obsahové - i zde se jedná o metaforu na současný způsob života, na nynější svět. V ponuré atmosféře exceluje herecký výkon Jana Třísky, který svým výstupem zcela zastínil Lišku i Geislerovou (i když ti byli také výteční). Zejména při Třískově rouhačském proslovu jsem byla zcela ohromena... Jednoznačně další vynikající záležitost pana mistra, která se hloubavě zakousne, pokochá oko a rozdrásá nitro... a její doznívání je neutišitelné.