charlosina

Dokonalost.

Hlavní dějovou linii vyplňuje vztah mladé Aji a Temelky, kteří se těší na hvězdami souzenou společnou noc 11. července (za čtyři roky!). Ovšem předtím, než se spolu vydají do nebes, se musí očistit koupelí, což je trochu problém, jelikož se ve vesnici porouchal vodovod a muži se jaksi nemají k tomu, aby jej opravili... a tak ženy nasadí své zbraně: krom ohrožení puškami, vidlemi a válečky jim odepřou sex. // Veit Helmer se od Tuvalu dopracoval k Absurdistánu a opět překvapil. V tomhle případě ale překvapil poněkud nemile... // Je to zpočátku svižné, s nádechem feminismu, ale bláznivé tempo balkánských rytmů se rychle stává utahaným a scénář začne pokulhávat. // Jako skládačka různých gegů je Absurdistán ucházející.

Prvky grotesky v hororu? Ano. A je to úchvatné? Rozhodně. Vedle Kabinetu dr. Caligariho druhý starý filmový skvost, který slouží jako šablona pro všechny ty novodobé (a v tomto případě vampíří) horory. Všeříkající komentáře: Eodeon, Matty, Marigold.

Vynikající pohádka s nadčasovou a nejen-pohádkovou tematikou. A taky nejlepší dílo Hynka Bočana.

Dokáže se člověk zbavit své nálepky z dob dávno uplynulých, nebo je jejich trvanlivost nekonečná? Mám-li se ptát sama sebe, zda-li věřím, že se člověk dokáže změnit, že dokáže přijmout své provinění a nést následky, že v sobě dokáže najít tu sílu a postavit hranici mezi tím, co bylo a tím, co je, pak musím odpovědět, že nevím. Nevím, jestli člověk dokáže být tak silný. Nicméně John Crowley a Mark O´Rowe zadaptovali novelu Jonathana Trigella a ukázali mi obraz onoho silného jedince, který se snažil začít znova. Eric Wilson už neexistuje, jeho tělesné schránky se zmocnil Jack Burridge - mladý milý hoch, který si našel práci, přátele, dívku. Vypadá to, že našel klid a štěstí ve svém novém začátku, ale stín minulosti zatemnil pokojnou budoucnost... Příběh "napraveného mladíka" je natočen velmi citlivým způsobem. Nevíme, co Eric/Jack provedl, epizody z dětství se postupně prokládají s dějem současným, čímž je utvářen prostor k tomu, abychom na Jacka pohlíželi jako na Jacka, tedy bez předsudků, neovlivněni vědomím toho, kým "byl". Andrew Garfield se své role zhostil dokonale, věřila jsem mu každý nervózní úšklebek i každou slzu. A v napětí jsem očekávala, kterým směrem se příběh bude ubírat... a závěr mě dostal. Byl to sen? Nebo realita? Byl to film, samozřejmě. Ale výborný. Boy A mě tak vtáhl do své atmosféry, jako už dlouho nic. Nijak mi nehrál na city, nijak ve mně nevzbuzoval lítost... oslovil mě svou lidskostí. A to hlasitě. Tohle se mi vážně moc líbilo... nezapomenutelně.

Soucitná, flámující, pějící, procítěná, pracující, cestující Paříž. Paříži, kdo jsi? A kdo jsou lidé, kteří putují tvými ulicemi? Lidé hledající sami sebe v zástupu dalších… dalších, kteří jsou na tom úplně stejně. Také tanečník Pierre denně potkává ty samé bytosti, ale míjí je bez povšimnutí. Tedy až do chvíle, kdy mu lékaři oznámí, že potřebuje transplantaci srdce, která však nezaručí úspěch. Tváří v tvář smrti změní pohled na svůj dosavadní život a také na lidi kolem sebe. Na ty bezejmenné tváře, které se střetávají s jeho pohledem a o kterých nic neví. Cédric Klapisch vytvořil citlivou mozaiku lidských příběhů, které se protínají v pulzující Paříži. A tak se objevil tento propletenec roztodivných událostí, charakterů a sociálních tříd, jehož ústředním motivem je jedinečnost a prchavost lidské existence. A samozřejmě: Paříž. Osobitý vztah tvůrce k rodnému městu je cítit z každého záběru – dominantou snímku není jen prolínání několika osudů, ale také vztah postav k Paříži a tedy k životu, protože „milovat Paříž znamená milovat život“. Hlavní postavy tvoří dvojice Romain Duris a Juliette Binoche alias nemocný Pierre a jeho sestra Elise. Pierre má po vyřčené diagnóze odlišný pohled na lidi, které denně potkává. Je to on, kdo stojí na balkóně svého bytu naproti hřbitova Pére Lachaise a je to on, kdo si uvědomuje, že je to možná naposledy, co se na něj dívá. Je to on, kdo se směje malichernostem všedního života a kdo pláče steskem po nich. Podporou mu je právě sestra Elise, která skrze bratra nahlíží sama na sebe a rozhodne se vylézt ze své škatulky, škatulky takzvané obranné. Vedle této dvojice vykreslil autor také další epizody z běžného života lidí, a nebylo jich málo. Je toho hodně? Ano, dějová linie neplyne přímým směrem, má několik odboček, které spolu zdánlivě nesouvisí. Zelináři, pekaři, tanečníci, sociální pracovnice, imigranti, architekti, bezdomovci, profesoři, studenti, modelky… ti všichni se střetávají nad Seinou, ti všichni putují uličkami svých životů. Nejsou nijak výjimeční ani výstřední, jsou však jedineční. A právě o to tady jde… Cédric Klapisch nestvořil snímek, který by měl napínavou atmosféru, akční děj, zdrcující rozuzlení – s kameramanem Christopherem Beaucarnem vyšel do ulic a „namaloval“ pohlednici Paříže, v níž na sebe naráží různé existence. Pomalé záběry ulic společně s hudbou Roberta Burkeho a Loïca Duryho vytváří tu správnou atmosféru – atmosféru velmi křehkou: snad by se dalo říct, že atmosféru pro vnímavého diváka. Protože pokud se před shlédnutím snímku nepřipravíte na „pouť Paříží“, mimořádný zážitek neočekávejte. Absenci dějových zvratů však vyvažují herecké výkony: zejména Juliette Binoche přesvědčivě ztvárnila obraz obyčejné ženy, jež se zapomněla smát. Kolega Romain Duris, který s Klapischem spolupracuje již po šesté, se vymanil z pozice „zábavného studentíka z Erasmu“ a předvádí zde vskutku reálný zjev muže, který se ptá, zda umře. Rovněž Fabrice Luchiniho – jako poblázněný profesor historie zažívající druhou mízu předvedl excelentní výkon. Tento „mizící obraz věčného města“ mě zaujal svou jednoduchostí, svou působivostí, svou lidskostí. Tady vskutku nejde o expozici, kolizi, krizi, peripetii či katastrofu, ale čistě jen o požitek. Je to taková poezie okamžiku: prostě jen tak být, bezstarostně být v Paříži. A vnímat to.

Představte si, že je rok 1979, vám je deset let a jako osoba ženského pohlaví musíte nosit šátek. Ulicemi otřásá demonstrace a vy sníte o tom, že budete prorokem. S ostatními dětmi si hrajete na revolucionáře a nechápete, proč se to rodičům nelíbí. Ať chcete či nikoliv, brzy se vám zamlžené brýle dětskosti rozostří a vy na vlastní kůži ucítíte, že pravdu v učebnicích nenaleznete. Přátelé vaší rodiny mizí ve vězení a vy chcete zjistit proč. Animovaný film Persepolis je autentickou výpovědí v undergroundovém black-and-white stylu malé rebelky s velkými sny, která se ocitá v zajetí politiky, ale rozhodně se nehodlá vzdát své svobodomyslné individuality. Autorce komiksu a spolurežisérce filmové verze se podařilo popsat politické události rodné země a svou proměnu v ženu s nadhledem a působivou ironií. Snímek totiž není jen o politice, ale především o dospívání. O dospívání iránské slečny, která poznává sama sebe v kontrastu s okolním děním. Autorka nesklouzává ke skepsi, ale vypráví i ty nejsmutnější události s důvtipem jí vlastním. Je vtipná, ironická, kousavá, cynická... a kouzelná. Přestože nejsem fanouškem animovaných filmů ani komiksů, tento výplod mě zaujal, a to zejména svou vizuální stránkou. Stylizovaná komiksová kresba nahrazuje prostředky filmové řeči vyloženě excelentním způsobem – vyjadřuje i to, čeho se v hraném filmu dá jen těžko docílit. Ve výsledku tak „plochá“ Marjane a její rodina a přátelé působí lidštěji než mnozí její „trojrozměrní“ kolegové. Hořkosladký nádech dodává filmu ten správný punc, komiksová struktura originálnost, komentář hrdinky v retrospektivním stylu vyrovnává rovinu humoru a vážnosti, jednoduchá animace podtrhuje autorčin nadhled. Pro svou originálnost, otevřenost, sladkou naivitu a hořké zrání jsem si Persepolis zamilovala.

Po druhém zhlédnutí musím přidat, ono se mi tahle konverzační podívaná zalíbila, má jisté kouzlo, pro český film neokoukané.

Bohdan Sláma opět nabízí svou osobitou poetiku, v níž brilantním způsobem zobrazuje chrakteristiku postav žijících na venkově v kontrastu odosobněného velkoměsta. (* dolů za hudbu, která mi vnímání "jen" narušovala...)

Eraserhead a David Lynch. Nebo spíš David Lynch a Eraserhead. Prostě když se řekne "Lynch", jako první se v mé mysli ohlásí obludný vjem, který se pokusil vymazat mi hlavu. Prý jsem v komentářích příliš popisná (ano, Gimpe, vzala jsem si to k srdci), ovšem tuto svou úchylku zde uplatnit nemohu. A nedovolím si ani interpretovat, co se na plátně přede mnou odehrávalo... Anebo jo, já se vyjádřím obojím způsobem. Charlosinino vidění Mazací hlavy: Děj je poměrně jednoduchý, jeho zobrazení ovšem radikálním způsobem narušuje běžnou narativní rovinu. Lynch prolíná reálnou sféru se sférou temných bludů odehrávajích se v temnotě lidské duše. Poněkud nervózní Henry přijde na večeři ke své přítelkyni Mary, kde se dozvídá, že je otcem. Jeho dítě je ovšem poněkud znetvořené a hlavně nechtěné. Matka nezvládá situaci, dítě stále brečí, cítí k němu jakousi nevoli a chce se vyspat - vyčerpaná a zoufalá odchází od Henryho, ať se taky postará. Viděno jeho očima je dítě vskutku netvorem, navíc nemocným. Snaží se o něj postarat, hledá odpovědnost sám v sobě, nicméně odpor je převládajícím pocitem. Je postaven do situace otce, který má na starost své dítě bez dozoru matky a není na to připraven. Veškeré jeho pochyby a stísněnost nabývají obludných rozměrů. Jakési rozptýlení mu nabízí sousedka od naproti, ovšem ta je také sužována pláčem dítěte. Zoufalství Henryho graduje do nejvyšších sfér - cítí se vinen, uvažuje nad sebevraždou, protože v znetvořeném dítěti vidí kus sebe (je přece jeho otcem). Odráží se v něm kus jeho samého, veškeré zlo se zrodilo a on je jeho sploditelem. Co na Charlosinu zapůsobilo: Lynchovo vidění a jeho pohrávání si s divákem. Kdykoliv se zdá, že děj nabírá racionální spád, kulisa se roztrhne a přichází něco nečekaného - jakési vstupy zdánlivě nesouvisející s dějem. Stísněná atmosféra filmu od prvotního záběru proniká přes plátno téměř hmatatelně, ovšem chvílemi ji prostoupí groteskní momenty. Stejně tak do děje vstupuje jakási halucinogenní rovina, která je napevno součástí příběhu. Na vzniklou situaci divák nahlíží očima hlavní postavy - veškeré myšlenky, pocity, vjemy a představy zde ožívají. Neodehrávají se jen v Henryho hlavě, ale přímo na plátně. Hustou a deprimující atmosféru podtrhuje šum z okolí, z bytu, z nitra postavy. A ta, zavřena v bytě s dítětem a hlavně sama se sebou začíná podléhat tlaku. Co Charlosinu uchvátilo: Dokonalé nastolení tíživé atmosféry prošpikované bizarními vsuvkami nabourávajícími stěžejní linii filmu. Divák se stále ptá: "Co to sakra má být?" A Lynch odpovídá: "Neptejte se." Závěrem: David Lynch je bezpochyby ojedinělým zjevem světové kinematografie. Netočí filmy, ale maluje obrazy. Na jeho plátně se neodehrává jakási vnější scenérie, nýbrž nejhlubší stránka lidské duše. Není na místě hledat v jeho filmech logiku či nějaký řád. Sám odpírá jedinou možnou interpretaci díla... navíc na každého to zapůsobí jinak, každý tam najde něco jiného. A v tom je Lynch vskutku mistrem.