Recenze (355)
Říkejte mi Kubrick (2005)
Opravdu nezáživný film, který si mou pozornost udržel jedině díky Johnu Malkovichovi, díky němuž taky původní 2 a půl * zaokrouhluji nahoru.
Svatá hora (1973)
Další experimentální počin z rukou Alejandra Jodorowskeho... Podobně jako u Fando y Lis na mě dýchla surrealistická vize fantaskního světa, kterou (mimo jiné) podpořil i John Lennon. Jednoduše řečeno je to taková pozoruhodná lahůdka, která zachutná zejména milovníkům netradičního uměleckého obrazu. Je to snímek provokativní, ale nikoliv pobuřující (i když jisté scény stojí na hranici)... Jodorowsky si tak opět rozdělil diváky na dvě odlišné skupiny - jednu tvoří jeho odpůrci (kteří v něm vidí zvrhlého následovníka markýze de Sade) a druhou tvoří obdivovatelé jeho nápadu a fantazie. Nepatřím ani k jedné z nich, nicméně na pouť "anonymní" Svatou horou nezapomenu. Halucinogenní bizarnost či duchovní trip, jak chcete, ale rozhodně tím neopovrhněte (a se Saló nesrovnávejte).
Dítě (2005)
Sociální drama ve své nejhlubší podstatě.
Irina Palm (2006)
Tak tedy napodruhé... Zpočátku nezáživný film se "prohonil" k výbornému dramatu z prostředí londýnského Soho až k mému nitru.
Moje léto lásky (2004)
Komorní příběh dvou mladých dívek, kterými zmítá jejich vnitřní neklid. Není to k zahození, ale není se ani k čemu vracet.
Ospalá díra (1999)
Jeho rukopis je nezaměnitelný.
Pink Floyd: The Wall (1982)
Prostě dokonalost.
Láska a . (2003)
Tenhle debut pana Parkhilla se zpočátku jeví jako typické drama o tápavosti a jistotě v životě, nicméně poté dojde k jakémusi zvratu, který nepřekvapí, ani nenadchne, přičemž následuje předvídaný konec (samozřejmě SPOILER!! happyend). // ** za závěrečné výroky Barnabyho, kdy vysvětloval svůj záměr a servíroval několik možných vyústění svého "autentického filmu" - to bylo totiž asi jediné, co mě na tom bavilo.
Most do země Terabithia (2007)
Tak tohle je přesně jeden z těch filmů, který mi připomněl křehký svět dětské duše... a jak krutá umí být realita.
Albín jménem Noi (2003)
Chladivý příběh outsidera žijícího na chladivém Islandu, který má docela působivou poetiku a dramatický konec. // Stojí za zhlédnutí, už kvůli hlavnímu představiteli. Tómas Lemarquis má silné charisma, jako tápající a proti běžnému stereotypu bojující Noi zaujme a svým vystupováním podtrhuje podmanivou atmosféru snímku... Jinak je to ale lehce zapomenutelný příběh.