charlosina

Přestože film obcoval se všemi zažitými klišé (protivný stařík lpící na minulosti, hysterická snacha vyčerpaná jeho přítomností, ušlápnutý manžel/syn, který trpí komplexem selhání vůči svému otci atp), pobavil a nejednou překvapil. Za sebe ale musím říct, že skandinávským černým komediím sentiment rozhodně nesluší. // Hvězdička nahoru za představitele "mrzouta" - Antti Litja perfektní.

Nikdo to prostě nedělá tak jako Jim Carrey.

Čím jsem starší, tím víc se mi to líbí.

"Co bylo před Alienem." - podle všeho vzduchoprázdno. Lidstvo si přinejmenším hrálo na Boha (což tedy dělalo vždycky), nebo se snažilo ho hledat ve vesmíru. Místo toho našli inteligentní mutanty. (Nebo... to byl stvořitel??) Zdá se vám to jako blbost? Ale ne, to je jen nový vtípek Ridleyho Scotta, který už snad víc než na scénář sází na své jméno. // Ano, jméno Ridley Scott může pracovat jako dobrý tahák na kvalitní trhák, ale někdy je to prostě jen chyták na rádoby filosofický propadák.

Metaforické podobenství o konzumní společnosti aneb Až na dno rozežranosti. // Najdete na vimeo.

Herecká plejáda těch nejlepších - všichni tři excelujou, i když uznávám, že pro Joshe Brolina a Kate Winslet mám slabost. A na nich to celé stojí - svým výkonem dokážou vytvořit vypjatou atmosféru v situacích, které si to žádají, sexuální napětí taky funguje, jsou zkrátka důvěryhodní. Alespoň první část filmu... // Kdyby to Reitman ukončil o dvacet minut dřív, udělal by lépe. Takhle pro mě Labor day sklouzává do zapoměníhodných příběhů s růžovým pozlátkem, jakých bylo už stovky.

Bylo to tak barevné, tak hýřivé, tak... bylo toho tolik, že se to pro mě stalo téměř neúnosným. // Pro někoho bude Pěna dní Gondryho masterpiece, a já rozhodně nechci shazovat kvality tohoto filmu - cením si jak jeho odvahy, tak jeho imaginace; navíc Gondry sáhl jak po oblíbené knize, tak po oblíbených hercích; rozhodně ani nechci plkat něco o tom, že knížka byla taková a maková a že film jí nesahá ani po přebal - naopak se domnívám, že v mnohém knihu snad i přesáhl, minimálně co se fantazírování týče... Pěna dní rozhodně není špatným filmem. Jen... jen jsem prostě měla pocit, že pokud nebudu pod vlivem LSD nebo alespoň zkouřená, tak to zkrátka nebudu stíhat...

"Jestli budu mít syna, naučím ho milovat. Jestli budu mít dceru, řeknu jí, že jí patří celý svět." // Černobílý snímek v dokumentárním duchu zachycuje jednu událost, a to spíše z pohledu nezúčastněného diváka, jen občas můžeme nahlédnout do soukromím aktérů, kterých se ona tragédie přímo týkala. O to víc je Polytechnique silnější, protože... protože do hlavy prostě nikomu vidět nemůžeš. Kamera ve stylu voyeura je němá a přesto vypovídá o ne/pochopení dokonale. // Můj čtvrtý film Denise Villeneuevea a musím říct, že prostě ví, jak na to.

O čem to vlastně bylo? O místě, které má tajemnou moc? O vlivu médií na chod společnosti? O umění vytřískat peníze z kdejaké banality? O moci slova, jen tak ledabyle utroušeného, které pohne následujícími událostmi a změní život obyvatel jedné malé vesničky? O fanatizmu? O zoufalé snaze přežít? O touze se zviditelnit? // Bugarach. Místo, o němž je několik dokumentů. Tenhle je z těch slabších. Ostatní jsou alespoň vtipné.

Pohled do duše mladého klučiny, který žije s vědomím své pedofilní orientace a přijímá za to plnou zodpovědnost se vším, co to obnáší - včetně sexuální abstinence. Pohled do duše mladého klučiny, který hledá své místo ve společnosti a zažívá svůj coming out. Pohled do duše mladého klučiny, který se otevřeně svěřuje na kameru se svými pocity. Jak tedy vyplývá z výše uvedeného, jedná se o pohled do duše mladého klučiny, což tedy považuju za největší handicap filmu, který se snaží zachytit niterní svět pedofila. Jestliže se režisérka snažila ukázat světu, že i ti, jež považujeme za "úchyly", jsou vcelku normální lidé, kteří prostě musí žít tak, jak se narodili a akceptovat to, plně to chápu a klaním se - rozkrývání tabu, navíc takto otevřeně (skutečně ukázal světu svou tvář?), se prostě cení. Bohužel věk hlavního protagonisty značně ubírá na důvěryhodnosti filmu, minimálně v té rovině, kdy (a netvrdím, že to byl záměr) se projevuje snaha o zobrazení denního života normálního pedofila. Dneska je Danielovi dvacet. Ví, že nebude mít rodinu, že musí eliminovat svůj sexuální pud. Říká, že si je vědom toho, že jeho láska je zakázaná. Říká, že si vystačí s pravačkou. A já mu to věřím. Je mu taky teprve dvacet, že... // Výborný námět na časosběrný dokument. Protože fakt by mě zajímalo, jak člověk své abnormální (což není míněno pejorativně) sexuální zaměření vnímá, resp. zvládá třeba ve čtyřiceti, padesáti letech... A co se mezitím děje. Ale tohle není ten typ dokumentu. Tohle je čtený deník mladého kluka, který chce zažít svůj coming out. Ačkoli je jeho výpovědní hodnota - jakožto zpověď pedofila - zkreslená, minimálně tím věkem, jako otevřená zpověď se rozhodně cení. // A nemístná poznámka na závěr: ukázat, že život pedofila musí být těžký, protože je plný odříkání a sebezapírání, není nic lehkého, ale třeba Larsu von Trierovi k tomu stačilo pár sekund v Nymfomance.