Naovy

"I hate space." Tenhle film mi přiblížil tichou prázdnotu vesmíru víc než kterýkoliv jiný. Zároveň jsem pochopil, že já bych se do té nekonečné pustiny asi nemohl nikdy vypravit. Vizuálně a atmosfericky byl film opravdu dechberoucí. A když říkám dechberoucí, myslím tím opravdu dechberoucí, protože jsem se několikrát přistihl, jak po chvíli zadržování dechu se společně s hlavní hrdinkou s úlevou zhluboka nadechuji. Fascinovaly mě scény plné destrukce a zmaru a přesto prostoupené naprostým a hrozivým tichem. Na začátku filmu mi ale přece jen něco chybělo a přišel jsem si jak na vyhlídkové jízdě střídající se s pouťovými atrakcemi. Ke konci jsem však již byl zcela v kůži hlavní postavy a začalo se zas ozývat nadšení. Když jsem se konečně odrazil ode dna, vynořil se z vody a drolil mezi prsty písek, a hlavně... mohl zas volně dýchat... byla to nádhera. A pevná země pod nohama, učení se znovu chodit a žít, bylo tak překrásně symbolické. Byl to malý krůček pro lidstvo, ale obrovský krok pro člověka.

Byl jsem rád, že jsem se mohl u filmu i zasmát nad spontánností a krásou dětského uvažování. Připomnělo mi to opět, že to není jen o tom, co bychom my měli učit děti, ale také, co bychom se my mohli naučit od nich. Vzájemné učení se je nejlepší motivací a vyvolává radost na obou stranách.

Golf jako takový jsem nikdy nezkusil (leda tak mini) a sledovat ho v televizi mě nikdy nebavilo, i když jména jako Tiger Woods asi neuniknou nikomu. Přesto na špičku filmů o sportu se u mě vyšplhaly i dva filmy o golfu. Tento a http://www.csfd.cz/film/189555-golfovy-sen/ Oba dva jsou o velkém snu, jenže to jsou i téměř všechny ostatní sportovní filmy, ale tady mě to tradiční klišé prostě bere víc. Nevím, jestli tomu to golfové prostředí dělá lepší podmínky nebo golf mají rádi lepší producenti a režiséři, ale to provedení bylo opravdu kvalitní a tomu odpovídá i mé hodnocení. Řadím tyto filmy mezi mé oblíbené pohádky a to myslím v dobrém. Však i ty děti by si z nich mohly vzít poučení více než z leckterých novodobých pohádkových výtvorů. Co na tom, že princ máchá místo meče golfovou holí.

Prostě nádhera, nemůžu jinak. Pohladilo to mou idealistickou duši. Film nádherně zobrazuje relativitu našich životních hodnot a je poetickým opusem na lidskost, lásku a přátelství. I přes neveselý konec jsem se po jeho shlédnutí cítil nádherně a tak nějak povzneseně. Překrásná hudba mé průzračné dojmy jen umocňovala. Snad ve mně ty dojmy zůstanou co nejdéle...

V posledním zápase jako kdyby to byl vnitřní boj obou protagonistů a místo pěstí bojovaly hluboko ukryté emoce. Stejně tak se tu odrážely všechny skutečné důvody lidské zloby. Pokud je člověk uvnitř zraněný a nevyrovnaný a nedokáže s tím nic udělat, může to dávat zvenku najevo agresí, i když pro něj je to vlastně jen obrana. Skrz přímou konfrontaci se pak tyhle dlouho ukryté nánosy mohou dostat ven. Jen je škoda, že ve skutečnosti si většinou vybíráme pro naše výbuchy nevhodné cíle, které nám nechtějí nebo nedokáží na oplátku "rozbít držku" a pročistit tím trochu ucpané pocity. Nezbývá nám tedy než konfrontovat svoje ego sami a nebo se dál hněvat na nespravedlivý svět...

Tenhle film je průhledný jako křišťál a jen málo z vás nebude po první půlhodině tušit, jak to dopadne. I mně byl další vývoj jasný a dalo by se říci, že z obrazovky na mě útočilo jedno filmové klišé za druhým. A tak když se Hugh Jackman ve filmu ještě drze zeptal svého syna, jestli snad čekal, že spolu odjedou v jeho kamionu do zapadajícího slunce, já jsem vehementně kýval hlavou. Avšak co naplat, stejně mě nakonec ty emoce z nalezení správné cesty, splnění si snu a neústupného bojového ducha dostaly. Dohromady to prostě nějak funguje a já se cítil po filmu nádherně nabitý jako už dlouho ne. A to je taky občas potřeba ne?

K tomuto filmu jsem se dostal přes jeho hudbu, kterou začali cpát zremixovanou do všech možných i nemožných trailerů a která mi učarovala. Avšak poté, co jsem si přečetl krátké shrnutí a spojil si ho s onou hudbou, jsem dostal strach. Moje intuice mě varovala, že to bude silná káva a tak film ležel a čekal a padal na něj prach. Až jednoho večera jsem dostal odvážnou náladu... Film mi připomněl diskuse o drogách na střední, kdy nám přinesli fotoalba plná těch nejhrůznějších a nejodpornějších fotek toho, jak to při braní drog může dopadnout. Z filmu se nakonec vyklubala podobná poučná ukázka, ale zde jsme měli možnost nahlédnout i do počáteční bezstarostnosti a do snů a motivů hlavních představitelů a to na konci přineslo ještě více hořkosti. Herecké výkony, ztvárnění, hudba...i to vše zapříčinilo, že mi to vlezlo na mozek. Nejvíc se mě ale kupodivu dotkl příběh Sáry Goldfarbové a to, jak dokážou naší prázdnotu nahradit ony radící hlasy, co našeptávají všude kolem nás. Když dám něčemu pět hvězdiček, většinou to znamená, že se na to brzo podívám znova, tady to nehrozí ani náhodou. Je tedy možné, že hodnocení časem snížím, ale zatím jsem pod vlivem toho, jak silně to na mě zapůsobilo jako celek a to bylo opravdu nemálo.

V jednoduchosti je asi opravdu síla. Gran Torino je na jednu stranu strašně prostý film, na druhou stranu však strašně silný. Není potřeba o ničem nás přesvědčovat, abychom tomu uvěřili, nitra hlavních postav tak nějak vyvěrají ven sama. Clint nám říká, že v životě není důležité být něco víc, ale mít srdce na správném místě. Mám dojem, že tento film je vlastně jako on...je to obyčejný chlap a právě takový nám může připomenout, co znamená být člověkem. Bravo, při závěrečné písni jsem byl opravdu unesen. "So tenderly your story is nothing more than what you see or what you've done or will become, standing strong. Do you belong in your skin? Just wondering. Gentle now the tender breeze blows, whispers through my Gran Torino, whistling another tired song."

Když byl Frodo ještě mladý, nevěděl si s ničím rady, chlastal pivo, jedl ovar, byl duševní polotovar. Život byla jenom sranda a pak jednou přišel Gandalf. Vzal si Froda pěkně strnou, "Frodo, nemáš na vybranou, jestli nechceš ztratit hlavu, musíš se mnou na výpravu."....Sauronova říše puká. "Hlavu mám, však jaká muka," naštvaně si postěžoval. "O prstech ses nezmiňoval!" - Omlouvám se za prapodivný úvod, přišlo to samo:)) Každopádně této trilogii jsem za mnohé vděčný. Pán Prstenů byla oblíbená kniha mého dětství, která mě přivedla k mému oblíbenému žánru...fantasy. A díky těmto filmům přišla možnost naučit se rozlišovat filmy od svých knižních předloh. Byl jsem takový ten nadšenec, co ví o Středozemi úplně všechno a zná všechny detaily knihy. Pak přijde film a vy tam vidíte všechny ty rozdíly a "chyby" a místo, aby jste se kochali po filmu tím skvělým zážitkem, vyjmenováváte všechno, co bylo "špatně". Ale jak jsem postupoval filmovým příběhem, dostavilo se naštěstí ono porozumění, že kniha je něco jiného než film a že bych si měl užívat oboje svým zcela jiným způsobem. Od té doby jsem viděl spousta dalších adaptací, ale od tohoto filmu už jsem nebyl nikdy tak kritický. Pán Prstenů je nádherné dílo a když vezmete filmaři možnost být kreativní, dostanete místo šťavnaté pečeně jen suchý chleba. Co na tom, že je ta pečeně vepřová a ne hovězí, stejně je to bašta! A pokud bych měl mluvit i o rozšířené verzi, tak naprosto geniálně okořeněná.

Kriminální seriály nejsou zrovna můj šálek čaje, takže můžete vzít jed na to, že tohle nebude tak úplně obvyklý krimi seriál. Není tomu tak především díky zenovým myšlenkám, které se promítají do seriálu přes hlavního hrdinu. Jeho nevšední přístup k životu a díky tomu i nevšední humor pro mne byly opravdu osvěžující. Osvěžující byla i jeho parťačka, která lahodila nejen mému oku, ale také se mi moc líbilo, jak to mezi nimi funguje. I další postavy byly vyvedené. Velkým plusem pro mě byla přítomnost hlavní dějové linie mimo jednotlivých příběhů. Vlastně to byl hlavní tahák. Škoda že první série byla poněkud uspěchaná a druhá zas naopak natažená. Ale skončilo to včas. První lítost z konce seriálu nakonec překonala upřímná radost z toho, že vše skončilo se ctí a víc než to, že jsem mohl vidět jeden z nepovedenějších seriálových závěrů, který mě opravdu unesl. Life pro mě tak zůstal krásnou nezkaženou vzpomínkou... "Objects are not deceiving - they are deception. What we see, what we hear - all that our senses present to us is fiction. No more real than a dream. We can only know that which we believe. That which we believe - that ... is all we have."