KlonyIlony

Patřím mezi ty, které BR 2049 zklamal. Atmosféra je naprosto fantastická, ale film bohužel tak trochu o ničem. I přes všechnu snahu a um, které do natočení tohoto počinu šly, mi film nepřišel poutavý. Uniká mi závažnost motivací postav - když se člověk začne šťourat v premisách originálu, tak se celý fikční svět začíná rozpadat. Originál funguje díky tomu, že se drží malinko víc při zemi.

Mr. Cutris to opět dokázal. Svoji recepturu mixování rozmáchlého vyprávění a mikroskopických detailů tady dotáhl snad do ještě většího extrému a ve výsledku to působí až sureálně. Curtis byl vždy kritickým filmařem, tj. někým, kdo se snažil o to, dát publiku novou perspertivu, nový, smyslupnější narativ, ať už to bylo se záměrev vzdělávat, nebo podat alternativu k zaběhlým ideologickým narativům. Tento film je možná víc než kterýkoliv předtím přivádí diváka k reflexi nad narativem jako takovým. Film jasně říká, že hegemonní narativ selhal, svůj vlastní pohled tady Curtis dost redukuje, nechává více mluvit obrazy (několikrát mě napadlo, že se to ponořování do bezprostřední přítomnosti blíží stylu T. Malicka apod.). Film silně vsugerováná otázku: Co je ten pravý narativ? Postmodernista může namírnout, že na tom nezáleží, že všechno je "jenom narativ", ale takové salónní úvahy budou mít těžko apel na člověka, který si uvědomuje hrůznost mnoha dnešních problémů. Lidé jakožto sebeurčující, autonomní tvorové nemůžou nemít narativ, který by dával smysl jejich kolektivní existenciů jde jen o to, jaký si vyberou.

Zcela zbytečný počin. Celý koncept "subkultury" je dost problematický, kulturní teoretici ho většinou zavrhují a preferují pojem scéna. Koncept scény mnohem lépe vyjadřuje, co se ve skutečnosti v pop kultuře děje. Lidi jsou fanoušci určitého stylu hudby nebo nějakých kulturních činností a každý si ze škály různých stylů a trendů vybírá to, co ho uspokojuje; termín subkultura byl vymyšlen sociology pro popis "životního stylu" pracující chudiny ve velkých měsech západní Evropy a USA, a naznačuje tedy nějakou sociální vymezenost (vyloučensot), což o dnešních mladých frajerech, kteří sbírají vinily opravdu říct nejde. Je zajímavé, že dnešní civilizace plodí různá alienovaná individua, která odmítají dospět, ale to máme kolem sebe dnes a denně, a nepotřebujem do toho nějak obzvlášť zasvěcovat. Formát knihy s portrétama mi přijde k danému tématu naprosto dostatečný, můžu to prolistovat a pak na to zapomenout, i když nepopírám, že se na seriál budu dívat, stejně jako se dívám na idiotská videa na Youtube, kde někdo představuje svou kolekci tenisek, za kterou vyhodil desítky tisíc dolarů.____Docela by mě zajímalo, jak by se autoři filmu teoreticky poprali s tím, že dnes anarcho-pankáči (ale i neonacisté) hrají blackmetal, punk/hardcore se přemorfoval v metalcore neboli brocore (hudba ideologicky uvědomělá asi jako Skrillex), že H&M prodává bundy s metaovýma nášivkama, nebo že asi žádný metalista na světě neposlouchá výhradně thrash metal - pokud nežije v paralelní realitě, kde je pořád rok 1987.

Velice příjemné překvapení. Film má silný příběh, který vrcholí vyvražďovačkou, ve které nejde o prvoplánový krvavý spektákl, ale celý příběh je budován tak, aby mohl vyústit v něco šokujícího, v čemž se trochu podobá Hitchcockově Psychu. Absurdní tragika filmu a stupňující se děsivost je doplněná špetkou satiry. Jsou tu postavy jako z nějaké frašky (čemuž odpovídá i herecký styl): neúspěšná herečka, její falešné kamarádky, přiblblý šéf restaurace, kde rádoby herečka pracuje, slizský producent filmu, čímž film nabývá žánrového rázu, zároveň je v něm ale hodně situací a interakcí mezi postavami, které divákovi budou připadat běžné, jakoby "ze života". Tento mix divadelní stylizovanosti a scén ze života umocňuje napětí mezi jednotlivými situacemi, které hlavní postava prožívá, a dělá z filmu celkem netradiční podívanou - zvláštní mix mezi hororem a psychologickým dramatem. Havní síla filmu je kromě jeho uvěřitelné děsivosti (hlavně co se týče psychických stavů hrdinky, které jsou mimochodem velice dobře zahrané) to, že dobře vystihuje úzkosti mladých lidí s přehanými ambicemi a malými perspektivami, což je možná pro dnešní dobu typické; taky je tu silné téma až kanibalistické povahy zábavního průmyslu (či kapitalismu obecně), který jako nějaké monstrum z lidí vysává život - v SE je toto pojato zcela doslovně.

Výborný film, jehož ústředním motivem je strojové vědomí. Jak víme díky kritikám Turingova testu jako je argument čínského pokoje, schopnost inteligentně odpovídat na otázky není dostatečná pro prokázání schopnosti porozumění, a tedy i skutečné inteligence a/nebo vědomí. Závěr filmu ukáže, že hyper-inteligentní stroj má skutečné vědomí, protože prokázal, že má city a touhy (touha po svobodě). Film výborně ztvárňuje filozofická témata, ale je také drama s dobrým spádem. V závěru uvidíme také docela nekonvenční práci s kamerou, která umocňuje defamiliarizaci.

Chtěl bych tomuto filmu fandit, ale nejde mi to. Příjde mi jako velice dobrá realizace celoživotního projektu nějakého nerda, který se dostal na filmovou školu, aby natočil tento "hrozně hustý film". Místy je přesvědčivý až strhující, ale ve finále ne úplně povedený.

Kouzlo tohoto filmu možná spočívá v tom, že v jádru se podobá pohádkám, ale přitom je - v protikladu k pohádkám - v podstatě amorální; Borgman možná nějakou morálku má, ale její logika je nám naprosto cizí a nepochopitelná. Je tu pohádková temnost a záhadnost - temný les, podivné bytosti (realističtější verze Jezinek), malé děti v nebezpečí (Budulínci), přímo magické (magicko-realistické) prvky, kdy příchod postav na scénu ohlašují zvířata (nebo jsou zvířata samotné postavy?). Toto všechno je vtipně zkombinované s prozaickými elementy - kariéra, manželské vztahy, sociální interakce. Podivná logika chování postav ale veškerou normalitu pohltí a převrátí naruby.

Nevidím důvod tomuto filmu vyčítat odtažitost postav, protože v podtextu celého filmu - i předchozího DS9 - je, že lidi jsou kurvy. Dobro a/nebo happy end se tu uskutečňuje hlavním postavám navzdory. Wikus Van De Merweje samozřejmě hned od začátku odporný antihrdina, kdežto Max je nedobrovolný mesiáš/antihrdina, takže mnohem rozporupnější postava. Celkové ladění příběhu nepřipouští takovouto babbittovskou postavu v hlavní roli, těžko si představit úředního šimla v přestřelce s bojovými droidy apod.. Na začátku příběhu je divák slovy jeptišky - vychovatelky seznámen s tím, že hlavní hrdina dokáže velké věci, načež další líčení naváže tím, že mu klade překážky do cesty. Nic by se nezdálo nemožnější, než že hrdina může uskutečnit velkou věc. Sled událostí, které ho k něčemu takovému dovedou, je nepředvídatelný a ve vyprávění se otevřou dveře pro překotnou akci. Máme tu zajímavý mix akčního scifi (některé momenty jsou opravdu hypnotické) s klasickým scifi (nastínění politiky apod.) se špetkou sociálního dramatu ("klasičtí" autoři hard scifi většinou píšou o vědcích, kosmonautech, apod., zkrátka o elitách) a paralely k současné realitě v Blomkvistově vizi budoucnosti nemůžou vnímavého člověka nechat chladným. Podle mého dost osobitý film, i když už možná ne tak nekonvenční jako DS9.____Já tento film beru jako metaforu pádu ancient regime: když nazraje čas padne Bastila, Marie Antoaneta je dovlečena na gilotinu... E. Burke si nad tím sice povzdechne, ale sám uzná, že se věci musí změnit.

… aneb nesnesitelná lehkost filmování____ Jigoku de naze warui je podle mě dost vážná teze o životě: i když na povrchu to vyzní hlavně jako komentář fimového/zábavního průmyslu, v postatě to říká něco o postavení jednince ve společnosti (moderní, postindustriální samozřejmě). Typické "hollywoodské" schéma o tom, jak looser ke štěstí přišel subvertuje a ukazuje příběh, kde si ten vysněný fame někdo získá jenom přes hromady mrtvol - je jedno, že jeho srdíčko je na správném místě, že kvůli své vášni obětoval všechno, jediná cesta k naplnění o snu vede k totálnímu gore masakru (přes ten už cesta mezi vyvolené pochopitelně nevede). Mluví zkrátka o nejistotách a neurózách moderního člověka, který žije v sociálních pohyblivých píscích a je víc než kdy předtím závislý na uznání druhých, což znamená, že se musí snažit dělat víc a víc pro to, aby si je nějakým způsobem získal, třeba i za cenu toho že ze sebe dělá debila na Youtube, v reality show atd. (geekové prostě mají jenom svoji specifickou strategii, jak se prosadit). Skvělé je třeba to, jak subvertuje postavu jakuzáka, který přehnaně lpí na tom, aby se jeho dcera prosadila jako herečka, čímž se odhaluje jeho neuróza a podvědomý strach ze ztráty společenského postavení - správný jakuzák se bojí jenom toho, že skončí ve vězení nebo s kulkou v zátylku. Jako ironický sociální komentář je to skvělé, o ironii jako takové si ale můžem klást otázky: http://www.stasisjournal.net/all-issues/1-politics-of-negativity/13-when-negativity-becomes-vanity-hegel-s-critique-of-romantic-irony

Až budo psát Chomskému nekrology, tak v nich bude stát, že šel ve šlépějích velkých vědců doby osvícení a že dokázal - stejně jako ti, které on tolik obdivoval a na které navazoval - udělat zásadní průlom v našem chápání světa, konkrétně toho subjektivního, vnitřního. Rozhodně je Chomsky jedna z hlavních osobností, které nám ukázaly, že tradičními otázkami filozofie ("Velké otázky") se má cenu zabývat. Jestli jsme skutečně na začátku nové revoluce v kognitivních vědách, jak říká on, tak možná jednoho dne bude zařazen po bok lidí jako Newton a Hume. Už teď mu ale patří všechna čest za jeho obranu racionálního myšlení a za boj proti všelijakému postmoderního nonsensu, který se v minulých dekádách šířil jako smrad.