KlonyIlony

Z Žižkova korpusu se asi substantivní argument nedoluje lehko. Jeho styl je celkem jasný, na rozdíl od arkánnějších postmoderních autorů, ale záběr je tak široký, že to nutně vede k nesoustředěnosti; k tomu nejspíš musíme přidat fakt, že filozofové jako Hegel, ze kterých Žižek čerpá, na zdravý rozum úplně zanevřeli, takže uměli absolutismus přelakovat na nejpokrokovější režim (manifestaci vesmírného Ducha), což věci asi ještě komplikuje. Celkově by se to dalo shrnout jako všestraná kulturkritik (už kvůli jeho zájmu o psychoanalytickou teorii ideologie), kvasi-metafizické spekualce z jejichž podtextu lze tušit tohu po novém, apollónském světovém řádu alá Hegel, to vše proložené mnohými bonmoty a vtipy ("to Gorgias, ne Platón byl první totalitář", "metafizika kindrvajíčka", "Hegel nebyl pruský kontrarevolucionář, ale naopak revolucinář"). Zkrátka, je těžké posoudit merit jeho filozofování, pokud jsem a) pouzí laici a lumpenintelektuálové, b) nemáme spoustu času a c) trpělivsti na čtení Slavojových lukubrací (do této kategorie Noam Chomsky, který ho stejně jako Lacana označuje za "šarlatána"). Pokud vím, tak něco z rozborů filmů, které Źižek předkládá v Perverzním průvodci jsou přejaty z The Sublime Object of Ideology, co se týče kritiky křesťanství nepřiznaně recykluje Nietzscheho. Celkově ale tento počin vzhedem k tomu, že žijeme v kultuře, která funguje jako "reverzní psychoanalýza", jak to nazývá kritická teorie, považuju za chválihodný.

Toto není můj de Sade!

Solaris v Lemově pojetí lze vidět jako metafora vesmíru, nebo jinak - metaforu bytí. Snažíme se mu dát (jako všemu) smysl, který je ale nutně konstruován pouze z lidské zkušenosti. Lidé zavrhli totalizující kosmologie a šli na to vědecky, vyprodukovali tuny knih, stovky teorií, ale objekt zkoumání je pořád je tam venku, lhostejný, nepochopený, nepoddajný touze přetvořit ho k obrazu svému a proto radikálně jiný. Lidstvo se na pokusy pochopit HO (Solaris/radikální odlišnost) postupně zanevřelo, na stanici zbývají tři poslední patetičtí jedinci uvrženi do situace, kdy jsou nuceni se s ním střetávat tváří v tvář (ostatní - a zejména ti privilegovaní - to dělají už jenom v někde v komfortu knihovny či domova), ale přesto to nevzdávají, ve filmu naopak až příliš ochotně. Kniha je tedy o velmi prekérní až patetické snaze lidstva dát svému bytí smysl, což nás tlačí zvlášť teď, kdy se nám rozpadá babylonská věž blahobytu a pokroku, film je (kromě lyrických, melodramatických částí) scifi-thrillerem o třech lidech, kteří pobývají na nebezpečném místě, jeden z nich zemře, další se (spoiler) pomátne a třetí se na poslední chvíli (ta mohla nastat kdykoli, což by narušilo celou stavbu příběhu) uteče. Taky jsem trochu čekal, že Solaris bude ve filmu nějak víc "fyzicky" přítomen (kniha má celé pasáže barokních popisů formací, které planeta vytváří), ale místo toho pouze hází světelné vlnění jako nějaký Winamp.

Jestli se vám zdá, že se z Koreje valí samá dehumanizovace, fetišismus a alienace jako k-pop, plastické operace, korporace vyrábějíci vše od smartphonů po balistické střely, ranní rozcvičky na vašem pracovišti, podivné tanečky, obšlehy Lady Gaga, iluminátská symbolika, hypermoderna, simulakra, hyperrealita, tak toto je dobrý korektiv.

Na jednu stranu je tento film docela konvenční romcom - i s přihlédnutím k tomu, že si hravě pohrává s diváckým očekáváním; na druhou stranu je tento film zvláštní tím, že (trochu podle očekávání) zachycuje "familiární" Ameriku úplně jiným pohledem, než na jaký je "západní" divák zvyklý - přesný opak toho, co běžně vidíme v mainstreamových romcomech a podobných odlehčených žánrech. V nich současné USA figurují jako přirozený výsledek lidské evoluce, standardní model pro organizaci lidské společnosti. Společnost je zde prostě irelevantní a ve středu zájmu jsou zde osobní krize a dramata. Občas mě u sledování napadlo, že se chvílemi nedívám na nějakou dobře skrytou čínskou anti-americkou propagandu, je třeba si však uvědomit, že USA z pohledu chudých imigrantů skutečně musí být dost depresivním místem, a že tento film asi vypovídá o zkušenosti mnoha imigrantů, kteří snili americký sen. Kdyby Feng natočil film podle podobného scénáře (scénáristům teda invence rozhodně nechyběla) v ČLR, byl to určitě film mnohem plošší a nezajímavější.

Nevidím důvod tomuto filmu vyčítat odtažitost postav, protože v podtextu celého filmu - i předchozího DS9 - je, že lidi jsou kurvy. Dobro a/nebo happy end se tu uskutečňuje hlavním postavám navzdory. Wikus Van De Merweje samozřejmě hned od začátku odporný antihrdina, kdežto Max je nedobrovolný mesiáš/antihrdina, takže mnohem rozporupnější postava. Celkové ladění příběhu nepřipouští takovouto babbittovskou postavu v hlavní roli, těžko si představit úředního šimla v přestřelce s bojovými droidy apod.. Na začátku příběhu je divák slovy jeptišky - vychovatelky seznámen s tím, že hlavní hrdina dokáže velké věci, načež další líčení naváže tím, že mu klade překážky do cesty. Nic by se nezdálo nemožnější, než že hrdina může uskutečnit velkou věc. Sled událostí, které ho k něčemu takovému dovedou, je nepředvídatelný a ve vyprávění se otevřou dveře pro překotnou akci. Máme tu zajímavý mix akčního scifi (některé momenty jsou opravdu hypnotické) s klasickým scifi (nastínění politiky apod.) se špetkou sociálního dramatu ("klasičtí" autoři hard scifi většinou píšou o vědcích, kosmonautech, apod., zkrátka o elitách) a paralely k současné realitě v Blomkvistově vizi budoucnosti nemůžou vnímavého člověka nechat chladným. Podle mého dost osobitý film, i když už možná ne tak nekonvenční jako DS9.____Já tento film beru jako metaforu pádu ancient regime: když nazraje čas padne Bastila, Marie Antoaneta je dovlečena na gilotinu... E. Burke si nad tím sice povzdechne, ale sám uzná, že se věci musí změnit.

Super pořad pro ty, koho například zajímá to, jak si Ditta Van Tease kupuje vycpané pštrosy a pávy.

Mám pocit, že takový dokument se filmaři může povést jenom jednou za život - 1. filmař dokáže, že se člověk, se kterým natáčí, se v procesu natáčení skoro nervově zhroutí, 2. ukáže vadnost celé společnosti jedné formálně demokratické země (filozof ať si vyvodí závěry).

Málokdy se vidí film, který by byl natolik zaměřený na vkus teenagerů, ale zároveň v něm nejsou radikálně stereotipyzované postavy alá středoškolská statusy jako atlet, geek, roztlezkávačka, nerd apod., zkrátka žádný zjednodušující mustr. Z toho také vyplývá mnohem upřímnější pohled na svět - jsme v Japonsku x-té "ztracené dekády", společnost je stále přehnaně konzervativní, kompetitivní zaměřená na výkon, mladí mají stále méně šanci na slušnou práci, nemluvě o dosažení pocitu seberealizace. Zoufalství, dezorientace, myšlenky na sebevraždu... Člověka napadá, jestli originalita tohoto fimu nesouvisí s tvůrčím procesem, tedy že autor příběhu měl jakožto mangaka větší svobodu, než kdyby psal rovnou scénář pro film. Aniž bych chtěl prozradit příliš: film nás motivuje diváka k přemýšlení o tom, jak se relizovat vně tržních struktur. Což je dost radikální myšlenka.

Co je, myslím, Malickovým záměrem je rozchod s freudovským psychologizováním, které je příznačné pro moderní literaturu a narativní film. Jde mu o zachycení duševního stavu, který není nějak racionálně vysvětlován. Kromě poezie, která je cítit z jednotlivých obrazů, si tohoto nekonvečního přístupu k vyprávění na něm cením nejvíc.