Quint

Praštěnější a humornější než předchozí filmy z Carpenterovy volné apokalyptické trilogie (The Thing  a Prince of Darkness), ale nihilističtější, cyničtější a pesimističtější. In the Mouth of Madness je poctou H. P. Lovecraftovi a jeho příběhům kosmické hrůzy. Lovecraft se často opíral o zakázanou knihu jako o zdroj nevýslovného zla. Zde čtení knih hororového spisovatele, který je tak populární, že jeho fanoušci vyznávají vlastní „náboženství“, vyvolává ve čtenářích vražedné šílenství a s ním i lovecraftovskou invazi nestvůr. Carpenter ale film pojal jako meta horor o tvůrčím o procesu, mechanismech používaných k oslovování mas a fanouškovské oddanosti, která vás může nebezpečně pohltit. Fikce a realita se tu prolínají a zlo roste, když lidé ztrácejí schopnost rozeznat rozdíl mezi realitou a fantazií. Tvůrce uměleckého díla nakonec ovládne celý svět. Carpenter se přitom rafinovaně vysmívá konzervativním debatám o tom, že čtení knih nebo sledování filmů může vést k násilnému chování. Celý příběh je totiž záměrně absurdní a ambivalentní (vyprávěný z pohledu pacienta psychiatrické léčebny). Sam Neill prý ke své roli extrémně cynického a pohrdavého antihrdiny přistupoval jako ke komediální. Na druhou stranu jde o jeden z mála filmů, kterému se podařilo přenést na plátno lovecraftovskou kosmickou hrůzu z něčeho, co nás přesahuje, byť nejde o adaptaci žádného z Lovecraftových děl. In the Mouth of Madness je jedním z nejpodceňovanějších, vizuálně nejnápaditějších a vypravěčsky nejkomplexnějších Carpenterových filmů, který spolu s podobně sebereflexivní Cravenovou Novou Noční můrou z téhož roku předcházel pozdější vlně postmoderních hororů, nastartovanou Vřískotem.

Nezvykle pojaté giallo, namíchané s dalším populárním italským subžánrem z tehdejší doby (nebudu vyzrazovat s kterým, jelikož to souvisí se závěrečnou pointou). Sice tu neřádí žádný vrah s koženými rukavicemi, ale stylisticky a tematicky to pořád giallo je. Práce s barvami, expresionistickými kamerovými úhly a fetišistickými detaily tu není samoúčelná jako v mnohých jiných giallo filmech. I ty nejdrobnější detaily v obraze tu mají svůj význam a tvoří do sebe postupně zapadající kousky mozaiky. Zároveň působivě reflektují vnitřní stav hlavní hrdinky, která postupně přichází o rozum, když se jí začnou vracet vzpomínky na traumatické události z minulosti. Hranice mezi realitou a fantazií či minulostí a přítomností jsou tu stírány velmi nápaditým způsobem. Vedle toho tu je ještě jedna nenápadná vedlejší linie, která je naplno odhalena až na konci. Závěr sice nedává příliš velký smysl, je spíše metaforický, ale tohle je čistý hororový ponor do šílenství, který smysl dávat nemá. Je to skoro tak dobré jako Hnus nebo Rosemary má děťátko od Polanskiho. Francesco Barilli je velmi schopný hororový režisér a je škoda, že natočil pouze dva celovečeráky.

V 80. letech vznikla spousta ninja filmů (jen Godfrey Ho jich během té doby zplodil kolem stovky) a většina z nich je naprosto zaměnitelná. Ninjova nadvláda se ale nepodobá čemukoliv jinému. Zatímco v ostatních filmech tohoto subžánru jsou ninjové většinou jen stádo chlápků v kostýmech, jdoucích si pro výprask od hlavního hrdiny, tak titulní ninja v Ninjově nadvládě má extrémně tuhý kořínek. To dokazuje hned úvodní akce, která vyeskaluje ze souboje jednoho ninji s několika golfisty do souboje jednoho ninji s rostoucí armádou policistů, přijíždějících na motorkách, v autech a helikoptéře. Tahle akce je tak vystupňovaná do extrému, že už se jí ostatní scény ve filmu nevyrovnají. Zábava tím ale nekončí. Tvůrci, naspeedovaní nespoutaným klukovským elánem, si řekli, že další ninja film od Cannonu se vydá úplně jinou cestou než ty předchozí a jakákoliv smysluplnost či logika jim přitom nebude stát v cestě. Film tak vyniká ztrátou jakýchkoliv tvůrčích zábran. Absolutně šílené spontánní nápady se tak nezastavitelně hromadí na sebe a neznají hranice. Co kdyby byla vedle golfového hřiště jeskyně s magickými ninja zbraněmi? Co kdyby levitující ninja meč dokázal přenést duši mrtvého ninji do těla instruktorky aerobiku? A co kdyby ji předtím zhypnotizovaly laserové efekty z videoherního automatu? Výsledkem je rozkošně nesourodé křížení ninja filmů s tehdejší MTV a fitness kulturou, tanečními filmy a dokonce i vymítačskými horory. To vše v tom nejhrubším osmdesátkovém provedení (neonově křiklavé barvy, kouřové efekty, cvičební elasťáky, větráky na vlasy a syntetizátorová taneční hudba). Film neměl takový úspěch jako předešlé ninja filmy od Cannonu. Možná proto, že tu v zásadě není žádný hrdina, kterého by teenageři obdivovali a jehož plakáty by si polepovali své pokojíčky. Hlavní hrdinka (Lucinda Dickey, breakdanceová hvězdička z cannoňáckých tanečních hitovek Breakin' 1 a 2) se sice umí prát, ale jen když je v moci ducha zlého ninji, její přítel je naprostý moula a Sho Kosugi se tu jako kladný ninja objeví pouze krátce. Možná proto to pak Cannon zkusil s Michaelem Dudikoffem a v dalších ninja filmech se držel i více při zemi. Škoda.

Netradičně antiheroický válečný akčňák o disfunkčním týmu vojáků, složených ze zákeřných psychopatů, kteří se nikdy nenaučí táhnout za jeden provaz. Špinavá hra otevřeně kašle na žánrové konvence, je příjemně nepředvídatelná a cynická až na kost. Nebojí se dlouhých bezeslovných scén a dokáže bravurně budovat napětí i ve zdánlivě rutinních chvílích. Tucet špinavců na britský způsob.

Začátkem 80. let se studio Shaw Brothers snažilo vypořádat s tím, že jejich kung-fu filmy pomalu upadaly do stereotypu, a tak se trochu odvázalo a natočilo pár zábavně ujetých obskurností. Five Element Ninjas jsou totální pakárna, ale v tom nejlepším slova smyslu. Zápletka je pro kung-fu film typická, plná heroismu, sebeobětování, intrik a zrad. Hrdinové se mstí za vraždu svého mistra... no znáte to. Největším tahákem jsou tu nicméně úchvatně absurdní bojové techniky zákeřných japonských ninjů, kterými dokáží překvapit kdejakého čínského kung-fistu, věřícího ve férový boj, ale i diváky, kteří už v podobných filmech leccos viděli. Vždycky, když se ve Five Element Ninjas objeví něco naprosto šíleného, tak si říkáte, že už to nic dalšího nepřekoná, ale každá další scéna vás vyvede z omylu. Sluneční ninjové oslepují své protivníky třpytivými deštníky, lesní ninjové přepadávají nic netušící bojovníky v převleku za stromy, vodní ninjové se šnorchly nečekaně vyskakují z vody, ohniví ninjové se vyžívají v pyrotechnice a podzemní ninjové se dokáží zavrtat do země a okus dál vám z ní vrazit kopí do genitálií. Neméně zábavná je pak šílená vynalézavost, s jakou jim již poučení kladní hrdinové posléze začnou dávat na frak. Na vodní ninji použijí rybářskou síť, podzemní ninji pro změnu rozdupou chůdami atd. Akční scény jsou nabité ulítlými akrobaciemi a komiksově přehnanou brutalitou. Bojovníci si tu doslova šlapají po vnitřnostech a jsou roztrháváni vejpůl holýma rukama. Akce se sice odehrávají ve viditelně levných kulisách s domalovanou oblohou a za stále stejných laciných zvuků, ale mají neskutečně vypiplanou choreografii s dokonalým načasováním. A to i v soubojích, v nichž jeden bojovník bojuje s pěti soupeři naráz. Synchronizace rychlých pohybů tolika zápasníků najednou musela být opravdová dřina a funguje tu na výbornou. Režie by sice mohla být kapku nápaditější a kamera méně statická, ale i tak jde o jednu z nejlepších kung-fu podívaných, co jsem kdy viděl.

Zčásti pokračování, zčásti „důchodcovský“ remake šíleného béčkového nářezu Deadly Prey, který se díky svým úžasně neohrabaným akčním scénám a křečovitému rádobytvďáctví stal trashovým kultem. Fanoušky potěší, že původní herci se i na stará kolena vracejí do svých původních rolí, aby si spolu s režisérem Davidem Priorem téměř po 30 letech znovu zablbli jako zamlada. Pohybově už nejsou nejzdatnější (před létajícími kulkami už se ani nesnaží uhýbat), ale pořád to mají na háku. Ted Prior sice už neběhá po lese jen v džínových šortkách, ale typické osmdesátkové homoerotické podtóny tu rozhodně nechybějí. Sexuální napětí mezi hlavním hrdinou a hlavním padouchem ostatně přímo zmiňuje padouchova sexy asistentka („Někdy mám pocit, že by sis to radši rozdal s ním než se mnou“ – „Možná máš pravdu“). David Prior si za ta léta udržel mladistvou živelnost a neznalost základních režijních technik, jako je např. pravidlo osy (takže postavy, které spolu mluví nebo po sobě střílejí, se občas dívají na opačnou stranu, než mají). Skalním fanouškům tedy stále dopřává to, co od něj čekají. Kouzlo originálu (prkenné herectví, stupidní dialogy a absurdní zvraty) je tu stále cítit. Prior se vedle toho snaží zapůsobit také na dnešní publikum, což je u rebootů zvykem. Ve filmu tak hrají velkou roli internet, hackeři a nerdi, kteří mluví dnešním teenagerským slangem. Ale kdo ví, kolik nových, osmdesátkami nepolíbených diváků si tím získá (a jestli současní milovníci špatných filmů nedají přednost spíš něčemu extrémně megaujetému jako je Sharknado). Film byl točený na digitál a je v něm spousta špatných CGI triků, díky čemuž působí ve srovnání s jedničkou poněkud sterilně. Pořád jde ale o čistou oldchoolovou akci, která se ničím nezdržuje, s ničím se nemaže a pobaví svojí přehnaností, svalnatými řečmi a suchými hláškami. Bavil jsem se u ní stokrát víc než u nového Kickboxera.

Zběsilá přehlídka těch největších klišé osmdesátkových akčňáků. Film nemá absolutně žádný příběh a všechno, co se v něm děje, se děje jen proto, že je to cool. Celé to působí dojmem jako by pár filmových fanoušků bez jakéhokoliv talentu, zato s obrovským nadšením natočili film, do kterého nacpali ty nejhustší věci, které v akčních filmech viděli. Aby to nebylo málo, tak všechno udělali tisíckrát přehnanější a milionkrát tvrďáčtější. A také za hranou toho, co by si mainstreamové akčňáky mohly dovolit. Smrtelná kořist na rozdíl od nich nemá naprosto žádné slitování s jakoukoliv svojí postavou a většina rvaček je vyhnaná do krajního, až komiksového extrému (největší highlight je moment, kdy hlavní hrdina usekne svému protivníkovi ruku a umlátí ho s ní). Film vás dokáže strhnout už od prvního záběru, v němž ústřední protagonista (naolejovaný ninja v trenkách s účesem na jágra) projde před kamerou, zaujme he-manovksou pózu a bez jakéhokoliv důvodu vítězně pozvedne pušku nad hlavu, načež se objeví název filmu. Hlavní hnací silou je uřvaný herecký výkon bratra režiséra filmu Teda Priora, jenž veškeré své repliky pronáší s chraplavě hrozivým hlasem, kterým přebije i chraplák Christiana Balea v Batmanovi. Pobaví i nemotorné kaskadérské výkony (vojáci opatrně padají na zem několik sekund po výbuchu granátu atd.), které jsou natočené se superdrsnou vážností. Pro příznivce zetkových kultovek povinnost. Film byl dlouho těžko sehnatelnou raritou, jelikož nikdy nevyšel na DVD. Nyní je ale konečně k dostání na nosičích Blu-ray, byť ne ve skutečné HDčkové kvalitě. Jde o přepis z SD zdroje, takže o nostalgický analogový VHS feeling nepřijdete.

Conan ničitel je naprostým vrcholem imbecilní zábavy bez jediného slabého místa. Zatímco Barbar Conan je temná a smrtelně vážná fantasy pro dospělé, Conan ničitel je klukovsky naivní báchorka pro náctileté, která se nebere ani trochu vážně. Zapomeňte na ponurou atmosféru, brutální násilí a sexuální orgie z prvního filmu (ne že bychom něco takového čekali od scenáristy, který má na kontě klenoty typu My Little Pony). Dvojka se nesnaží sdělovat žádné filozofické myšlenky, jako „co tě nezabije, to tě posílí“. Conan už si prošel bolestivou a traumatickou proměnou, která z něj udělala silnějšího člověka. Ale také kapánek tupějšího. Ve svém druhém filmu už není přemýšlivý bojovník jako v jedničce, ale naivní hromotluk, který se vrhá do boje bez přípravy. Místo soubojů zkušených válečníků tentokrát sledujeme rvačky, připomínající wrestlingové zápasy, při nichž Conan pózuje s mečem jak na kulturistické soutěži. Zatímco kvůli jedničce musel Arnold pár kil svalů shodit, aby vypadal méně kulturisticky, tak pro pokračování naopak svalovou hmotu znovu nabral. A je tu namakanější než kdy předtím a potom. Režisér Richard Fleischer se evidentně snažil co nejvíce prodat jeho muskulaturu a oblékl ho pouze do kožených spoďárů, zatímco ostatní herci na sobě mají několik vrstev kožešin. Conanovi tentokrát pomáhá sebranka rozmanitých týpků. Otravný zlodějíček, který pojídá ukradené drahokamy, aby mu je nikdo neukradl. Nevrlý kouzelník, který má při kouzlení výraz, jako když tlačí na záchodě. Živelná divoška v podání zpěvačky Grace Jones, která svojí roli brala natolik vážně, že v zápalu pro věc poslala dva kaskadéry do nemocnice. A rozkošně spratkovitá princezna s dokonale vyfénovanými vlasy, jejíž panenství střeží hromotluk Bombaata, paradoxně ztvárněný basketbalistou Wiltem Chamberlainem, který se proslavil tím, že údajně svedl a osouložil 20 tisíc žen. Fleischerovo fantastické dobrodružství je přímočarou zábavou, natočenou se svěžím dětinským elánem. Film neztrácí čas dlouhou expozicí nebo rozvíjením postav, zato je plný komiksově přemrštěných akcí, peckovaček s podivnými monstry (které hrají známí wrestleři) a nezapomenutelně absurdních kouzelnických soubojů. Zdrojem zábavy jsou i prkenné herecké výkony (vrcholem je scéna s opilým Conanem) a vtipně stupidní dialogy, které by záviděl lecjaký sitcom. Béčkovost filmu nicméně pozvedá kamera legendárního Jacka Cardiffa, jenž dokáže i laciné kulisy nasvítit tak, aby vypadaly poměrně dobře, a epický hudební doprovod Basila Poledourise.

Nevybavuju si jiný seriál, který by mě dokázal nepřetržitě bavit až do své 12té série. Vlastně si nevybavuju jiný seriál, na který bych vůbec dokázal takovou dobu koukat (možná s výjimkou Simpsonových). Je neuvěřitelné, jak dlouho dokázal sitcom Dva a půl chlapa úspěšně těžit z prakticky stejných situací, vycházejících z jednoduchého konceptu (dvě zcela rozdílné postavy spolu bydlí pod stejnou střechou). Svým troufalým humorem se často dostával na hranici toho, co si lze v celoplošné televizi dovolit. Svým neúprosným metahumorem se nebál trefovat ani do osobních životů vlastních herců a se sebeironií se dokázal vyrovnat i s vyhazovem své hlavní hvězdy (paradoxně kvůli tomu, že vedla podobně divoký život jako postava, kterou hrála).

True Detective rozvíjí vícevrstevnatou zápletku, která skáče v čase mezi flashbacky, v nichž dva diametrálně odlišní detektivové, kteří se těžko snášejí, vyšetřují rituální vraždu, a současností, kde tito detektivové o 17 let starém případu vypovídají jiným detektivům, vyšetřujícím podobnou vraždu. Jádro detektivního příběhu nicméně spočívá v postupném odhalování měnícího se vztahu dvou hlavních hrdinů, jejichž výpovědi se místy liší, a důvodu, proč se oba za ta léta tak změnili. Seriál si přitom pohrává s koncepcí nespolehlivého vypravěče. Díky precizním výkonům obou hlavních herců (které patří mezi ty nejlepší v jejich kariérách) je to strhující podívaná. Seriály HBO vždycky zdařile vykreslovaly atmosféru daného místa a doby. A tenhle existenciální neonoir potěší tím, jakým způsobem dokáže budovat temnou atmosféru v prosluněné louisianské krajině. Všech osm epizod režíroval jeden režisér (Cary Fukunaga) a napsal jeden scenárista (Nic Pizzolatto), což bylo v televizi do této doby nezvyklé. Jde tedy spíš o osmihodinový film rozdělený do osmi kapitol. HBO ostatně plánuje celý seriál pojmout jako antologii (každá série má mít jiný příběh, jiné postavy a jiného režiséra).