Quint

Zatímco Westův předchozí film X se opíral o atmosféru slasherů a pornofilmů ze 70. let, tak jeho prequel Pearl je poctou klasickému Hollywoodu a kombinuje temný příběh o propadu hlavní hrdinky do šílenství s estetikou pestrobarevných technicolorových melodramat a hraných disneyovek z 50. let. Oplývá bujarou orchestrální hudbou, přeplácanými muzikálovými čísly a uměle malebnými scenériemi, ale zároveň postupně rozbíjí hollywoodské pozlátko a podvrací konvence výše zmíněných filmů (např. způsobem, jakým se hlavní hrdinka chová ke zvířatům). Příběh lze brát jako ujetou variaci na Čaroděje ze země Oz. Osamělá farmářka Pearl tancuje a povídá si se zvířátky na pohádkové farmě a sní o tom, že místo uklízení kravských výkalů se stane velkou hollywoodskou hvězdou. Okolnosti ji ale nutí zůstat v deprimující realitě (a souložit se strašákem na poli). Její nenaplněné pohádkové snění o světě „za duhou“ má postupem času děsivé následky a Pearl se mění z „Dorotky“ ve „zlou čarodějnici“. Nejde však o žádný gorefest plný lekaček, ale o staromódní psychodrama s dlouhými záběry a pečlivě propracovanou mizanscénou. Film dokonce ocenil sám Martin Scorsese, který o něm prohlásil, že láska ke kinematografii je cítit v každém jeho záběru. A jde skutečně o lahůdku pro cinefily. Hlavní hybnou silou je opět herecký výkon Mii Goth. Její schopnost zahrát plynulý přechod z roztomile naivní farmářské dívky do krvežíznivé vraždící psychopatky nemá obdoby. Vrcholná finální scéna pak stojí na jejím dlouhém monologu, který je natočený téměř celý v jednom nepřerušeném záběru.

138minutový (!) slasher o vraždícím klaunovi Terrifier 2 na sebe upozornil tím, že diváci na jeho projekcích údajně zvraceli a omdlévali, zatímco na serveru Rotten Tomatoes získal překvapivých 86 % a vychvaloval ho dokonce i sám Stephen King. Nezávislý film za 250 tisíc amerických dolarů financovaný skrz crowdfunding se díky tomu dostal do hororového mainstreamu a hned za první tři dny vydělal 6 milionů amerických dolarů. Něco podobného se povedlo i hororům Blair Witch Project a Paranormal Activity, ale v tomto případě jde o extrémně brutální "video nasty" gorefest, který nemá absolutně žádné zábrany a v USA stále zůstává "unrated". Co všechno se ve filmu děje byste ve slušné společnosti nechtěli popisovat. Film stojí především na imaginativní zvrácenosti, prvotřídních praktických efektech, které tvůrci na žádost fanoušků vyslali do boje o Oscara, a na děsivě groteskním hereckém výkonu Davida Howarda Thorntona coby klauna Arta, který je v podstatě takovým němým, pantomimickým Freddym Kruegerem. Divoký, pobuřující a krajně znepokojivý grindhouse ze staré školy pouze pro milovníky gore filmů a pro ty, kdo chtějí otestovat hranice své otrlosti.

X skvěle evokuje dobovou atmosféru raných slasherů s poctivými praktickými efekty, ale zároveň převrací jejich morální stereotypy a představu o neposkvrněné "final girl". Vrahounem je tentokrát sexuálně frustrovaná důchodkyně, která si vybíjí svoje potlačované touhy na mladých, rozdováděných filmařích a porno hercích, natáčejících na konzervativním venkově film. Nezabíjí je však proto, aby je potrestala za to, že smilní, nýbrž ze závisti (její motivace prohlubuje skvělý prequel Pearl). Ti Westovi se podařilo harmonicky spojit dva často opovrhované žánry, porno a slasher, které mají řadu společných prvků. Výsledkem je nekonvenční mix Texaského masakru motorovou pilou a Boogie Nights. Mezi ostatními slashery poslední doby, které se pouze neúspěšně snaží napodobit své slavné předchůdce, je to příjemné osvěžení. A Mia Goth je v ústřední dvojroli naprosto fenomenální.

Stejně jako jednička ne úplně typický žraločí horor, který se opět odehrává hluboko pod vodou. Tentokrát v ruinách zatopeného mayského města, což je vizuálně osvěžující prvek, ale bohužel i největší slabina filmu. Ten většinu času jen bezradně bloumá v zakalených podmořských jeskyních a místo toho, aby v nich navozoval pocit strachu ze žraloků, číhajících ve tmě, tak se většinu času soustředí na snahu hlavních (v potápěčských maskách nerozeznatelných) postav dostat se ven. Žraloci jsou tentokrát slepí a napětí by tak mělo logicky vycházet z toho, zda postavy v jejich přítomnosti dokážou být dostatečně v „tichosti“. S tím ale film překvapivě moc důsledně nepracuje. Žraločí útoky často nesouvisejí s tím, jak moc se kdo hýbe, a jsou inscenované spíše formou nahodilých lekaček. Napětí mírně zafunguje až v akčním závěru, kdy se přesuneme na otevřené moře a dosud pomalí žraloci naberou plnou rychlost. Pak už je z toho ale typický žraločí horor. Pokus natočit žraločí verzi Pádu do tmy tedy moc nevyšel.

Co všechno se může dít v 90minutovém filmu o někom, kdo uvízne v hlubokém vypuštěném bazénu spolu s krokodýlem? Překvapivě hodně věcí. A je nesmírně zábavné sledovat, s jakou vynalézavostí scenárista-režisér Ping Lumpraploeng dokáže udržet celou dobu hlavního hrdinu na dně bazénu a diváka v neustálém napětí. Je ohromující, s jakou úchylnou rafinovanosti dokáže svému hrdinovi nepřetržitě házet klacky pod nohy. Zákon schválnosti tu postupně eskaluje do enormně absurdních rozměrů. Hrdinovi se neustále nabízí možnosti úniku, ale poté se vždy něco nešťastnou náhodou pokazí a on je na tom ještě hůř než předtím. The Pool je v tomto ohledu snad nejzlomyslnější film, co jsem kdy viděl. Respektive nejzlomyslnější hraný film, protože takhle krutí jsou scenáristé snad jen k padouchům v kreslených groteskách typu Road Runner. The Pool je podobně ulítlou zábavou, ve které logika a pravděpodobnost nemají co dělat. Přiznám se, že jsem se u toho provinile bavil víc než u letošního krokodýlího hororu The Crawl.

Když v dnešní záplavě zombie filmů ještě někdo dokáže přijít s něčím neotřelým, tak to velmi potěší. Přitom stačí spojit zombie film s bezeslovným postapo subžánrem „poslední muž na zemi“, uzavřít hlavního hrdinu do činžáku a sledovat zombie apokalypsu čistě z jeho omezené perspektivy, skrz okno. A jak už to tak u posledních lidí na zemi bývá, postupně se začnou nudit. Hrdina tedy většinu času bojuje spíše s nudou a osamělostí než se zombíky (v jednu chvíli se dokonce snaží spřátelit se svým zombie sousedem). Jsou sice chvíle, kdy už je té nudy až příliš a my se začneme trochu nudit s ním, ale většinu času si budeme užívat osvěžující minimalistický koncept plný neokoukaných nápadů, které v zombie filmech běžně neuvidíme. Už jen samotní zombíci se tu projevují trochu jinak, než jak je známe. Nevydávají totiž žádné zvuky. Jsou naprosto tiší, což je nejen mrazivé, ale zajímavě to i koresponduje s faktem, že jde vlastně z větší části o němý film.

Nostalgie po 80. letech je dneska cítit z kdejakého filmu, ale způsob, jakým k ní přistupují The Strangers: Prey at Night se hned tak nevidí. Po povinné rutinní expozici a po vyčerpání všech možných slasherových klišé se film nečekaně přetaví do úžasně abstraktního, vizuálně nadupaného skoro-muzikálu, který ironickým způsobem kombinuje osmdesátkový pop s násilnými scénami. Celé to navíc začne působit dojmem, jako by režisér v průběhu natáčení zahodil scénář a rozhodl se místo pokračování The Stragenrs raději zremakovat Carpenterovu Christine. Z autorádia pickupu trojice maskovaných zabijáků, pomalu projíždějícího uvnitř opuštěného karavanového parku, neustále vyhrává osmdesátkový pop, z kterého vám tu poleze mráz po zádech. Děj se sice odehrává v současnosti, ale titulní psychopati jako by se stylizovali do podoby zabijáků z osmdesátkových slasherů, kteří se bez osmdesátkových hudebních hitů neobejdou, ani když vylezou z auta. K vrcholným číslům filmu pak patří scéna rvačky v neonově nasvíceném bazénu, při níž hraje Total Eclipse of the Heart, nebo pronásledování hrdinky hořícím autem za doprovodu Making Love Out Of Nothing At All.

Halucinační neo-noir, který si střílí z diváků vyžívajících se v řešení neřešitelných filmových hlavolamů, z konspiračních teorií a z internetové generace, nezdravě posedlé popkulturou. Nakolik si ho budete užívat, nebo se u něj nudit, to záleží na tom, jak moc přistoupíte na jeho absurdní logiku. Ta připomíná logiku starých videoherních adventur z 80. a 90. let, ve kterých jste coby hráči prozkoumávali různé lokace, v nichž jste sbírali nejrůznější předměty a museli jste přijít na to, jakým způsobem je zkombinovat, abyste pokročili dál. Způsob, jakým jste je kombinovali, byl často nelogický, což vás dohánělo k šílenství a k obsedantnímu nutkání neustále kombinovat všechno se vším („je tenhle starý časopis obyčejný časopis, nebo se dá použít k něčemu důležitému?“). Ale nedali jste si pokoj, dokud jste nepřišli např. na to, že když podrbete sochu Jamese Deana, tak se vám zjeví král bezdomovců, který vás zavede do tajemného podzemí. Stejně tak je na tom hlavní hrdina Záhady Silver Lake, kterého pátrání po zmizelé sousedce přivede k rozkrývání popkulturní superkonspirace za oponou malebného Los Angeles. Poté, co začne objevovat kódované stopy všude kolem sebe (v reklamách, písničkách a filmech), nedokáže se ubránit pocitu, že všechno je se vším propojené. Režisér Mitchell výše zmíněnou absurdní logikou záměrně frustruje své diváky, ale dokáže je za to odměnit pohlcující atmosféru a zábavnou hrou s diváckým očekáváním a žánrovými konvencemi.

JCVD, Christopher Lambert, Mike Tyson a Hora z Game of Thrones v pokračování Kickboxera? To nezní vůbec špatně. Aspoň pro určitou skupinu fanoušků. Co se může pokazit? Bohužel úplně všechno. Základem arénových mlátiček je, že jejich hlavnímu hrdinovi prostě musíte fandit. Bez toho to nejde. Aby to fungovalo, musí si nějak získat vaše sympatie. Alain Moussi má sice dobrou fyzičku, ale chybí mu Van Dammovo charisma a jeho osobitý styl. Na tom stál první Kickboxer, který byl sice nesmírně diletantsky natočený, ale měl díky JCVD svoje kouzlo. Kickboxer Retaliation se vás sice neustále snaží vizuálně ohromovat (rvačka ve vězení v jednom dlouhém záběru, rvačka v zrcadlové místnosti nasvícená ultrafialovým světlem, rvačka na střeše jedoucího vlaku – ty jsou tu, bůhvíproč, dvě!), ale nedokáže vás strhnout. Postavy jsou nijaké a nezapamatovatelné. Akce jsou bez šťávy, napětí, emocí, gradace a správného načasování. Místo toho, abyste je prožili, tak je spíš prozíváte. Závěrečná rvačka s „Horou“ je tak natahovaná, že jsem u ní málem usnul. Neakční scény jsou zmateně odvyprávěné a podivně sestříhané. Ocenit to mohou snad jen hardcore MMA fajnšmekři, kterým postačí, když uvidí svoje oblíbené borce ve filmu. Radši si místo toho pusťte Brawl in Cell Block 99. To má hodně podobnou zápletku a je to nejlepší exploatační film roku.

Zpočátku jsem si říkal, co všechno se může dít v „heist“ seriálu o jedné velké „loupeži“, k níž dojde hned na začátku. V typickém heist filmu se většinou nejprve seznámíme s plánem loupeže, pak sledujeme nabírání členů do týmu, poté přípravu akce a teprve potom dojde na samotnou loupež. Jsme přitom napjatí, zda vše půjde podle plánu. A když něco nejde podle plánu, víme to. Tady si ale až do poslední chvíle nejsme ničím jistí. Loupeží se totiž začíná a celý (několik měsíců připravovaný) plán je nám odhalován krůček po krůčku až ve flashbacích. Nejen, že jsme celou dobu napjatí, zda všechno půjde podle plánu, ale zároveň se necháváme neustále překvapovat jednotlivými částmi toho plánu. Ústřední kriminálníci jsou nám sympatičtí v tom, že ve skutečnosti nikoho neokrádají. Nejde o loupež jako takovou. Jejich cílem je strávit co nejvíc času v tiskárně cenin a vytisknout si co nejvíc bankovek. Rukojmí se mezitím snaží dostat ven. A policie se chce pro změnu dostat dovnitř. Během celé akce mají všichni spoustu času se poznávat a navazovat spolu i intimní vztahy. Troše melodramatu tu tedy neunikneme. Napětí ale ani na chvíli nepoleví a od začátku do konce to je velmi slušná adrenalinová jízda. Je to jak sledovat napínavou šachovou partii s tím, že někdy ani pořádně nevíme, komu z hráčů máme vlastně fandit. Lupičům? Policii? Rukojmím? Představa o tom, kdo jsou ti dobří a kdo jsou ti špatní, se tu neustále mění. Každý má nějaký svůj plán a my jsme neustále napjatí, jaký kdo udělá další tah. Situace a vztahy se neustále vyhrocují a ani jeden díl vás nenechá v klidu. Celá zápletka je sice poněkud přitažená za vlasy a neobejde se bez občasných nelogičností, ale je to odvyprávěné a odehrané s takovou energií, že se od toho nebudete moct odtrhnout. Money Heist je asi nejvíc návykový seriál současnosti. Vůbec mě nepřekvapuje, že jde o nesledovanější neanglicky mluvený seriál na Netflixu.