johnny_vasku

Asi nelze vystihnout Tetsua lépe, než jako kdyby natočil Cronenberg (tedy styčný bod v nechutné proměně člověka v jinou entitu) Lynchovu Mazací hlavu (tedy fakt, že syžet díla nám vůbec neulehčuje práci s dešifrací toho, co se vlastně ve filmu děje). A stejně tak jako k Mazací hlavě se i k tomuto snímku rád vrátím tak za 15 až 20 let. 60 %. [43. Letní filmová škola]

Bizarní pohled na zinscenované okamžiky jednoho nácka. Jedna hvězda dolů za závěr v Osvětimi (pozvat rodinu člověka, o kterém už víme, že věří tomu, že v koncentračních táborech se nedělo nic hrozného, do koncentračního tábora a pozvat spolu s ním i přeživší je už trochu moc samoúčelné) a za moralistické vystoupení režiséra, který jinak ve zbytku dokumentu nevystupuje na povrch, druhá za besedu s autory po projekci a jejich aroganci – to pohrdání publikem tvůrcům přímo stříkalo z očí, dále narážky na to, že oni dokumentu rozumí dokonale, na rozdíl od publika, které je pod vlivem různých látek a směje se v situacích, které přece nejsou vůbec vtipné (těžký případ alibismu imho). Po tvrzení, že když autor něco řekne, tak je to prostě pravda a kdo jsme my, abychom to zpochybňovali, jsem musel odejít. 50 %. [43. Letní filmová škola]

O páté hvězdě rozhodl moment, v němž debutující 33letý režisér (!!) dokázal natolik lehce skloubit téma smrti, pohřbu, potratu s návodem na praní. Na podobném principu je vystavěn celý snímek, kostru tvoří kontrast strašlivých a všedních aspektů lidského života viděný skrze na první pohled obyčejného staříka z paneláku, který občas namaluje nějakou svou noční můru, avšak o svých obrazech zásadně nemluví – ty pak ve filmu představují spíše komerční produkt, nežli umělecké dílo. Dalším nosným motivem filmu je opakování a různé variace scén, například cesta malíře za synem představující postupné stárnutí a následná jízda výtahem, jenž je postupně obsazen čím dál menším počtem jedoucích. Ve filmu se navíc nejedná pouze o Beksińského, ale pozornost je také zaměřena na již zmíněného syna, snímek si tímto střídáním perspektiv udržuje svižné tempo po celou dobu stopáže. Jen tak dál. 90 %. [43. Letní filmová škola]

Hodinu a půl pozorujeme koruny stromů a Rodena jedoucího na koni a pronášejícího prkenné repliky – takhle to dopadá, když se v Česku nezkušený režisér pokusí o artové dílo. Příběh i jeho způsob vyprávění je zajímavý, na cestě za synem se setkáváme s událostmi, které pomáhají divákovi zorientovat se a posouvají příběh dál (modlitba, divadlo), nicméně film jako celek zkrátka nefunguje. 40 % [43. Letní filmová škola]

Není trochu kontraproduktivní bojovat proti nálapce "autista" tím, že budu posilovat stereotypy o výjimečnosti a geniálnosti těchto dětí? Dokument je jinak skvěle natočen, zdržuje se jakéhokoliv hodnocení, nechává vypovídat samotné aktéry a jejich životní příběhy, výsledný názor si už musí divák udělat sám. Jako jednohubka dobrý. 60 %. [43. Letní filmová škola]

Režisér měl vzít Strzeminského za slovo a na konci svého života natočit film ne jako Wajda. Takto tu máme "pouze" klasicky a konzervativně vyprávěný příběh o avantgardním malíři, který odmítl shrbit se před vládou komunistů a tvořit obrazy v rámci jednoho povoleného mustru. Šedivost poválečného Polska dodává filmu hutnou atmosféru a jistý charakter, celkový dojem mi nicméně kazila grupa otravných, naivních, hloupýcha absolutně nesympatických studentů, kteří svého učitele následují až do pekel (zvlášť vyprávěcí berlička v podobě lovestory jedné ze studentek). Jedna hvězda dolů za tyto a další nelogičnosti a naivnosti, druhá za absenci jakéhokoliv nečernobílého konfliktu či dilematu, který by snímku slušel, ale už jej u takovýchto snímků ani neočekávám. 60 %. [43. Letní filmová škola]

Ove je starý morous, který po smrti své ženy nesnáší všechny a všechno, ale pozor, pouze jen tak naoko, ve skutečnosti to je dobrák od kosti, svou vstřícnost, laskavost a vlídnost z mládí (v němž zachraňoval starce a batolata z hořících domů a balil sexbomby na svou neomalenost) ve stáří opět najde a dojde tak ke smíru nejen s Pákistánci a gayi, proti kterým má (nezapomeňte, že jen tak naoko!) předsudky, ale i s celým vesmírem a na závěr to nandá i byrokracii, která je přeci tak fuj fuj. Scéna, ve které Ove postaví rampu vedle schodů vedoucích do školy, která se zázrakem stane celá bezbariérová, jen aby se jedna nejmenovaná osoba na vozíčku mohla stát druhým Komenským, je svou vnucovanou dávivou naivností nechutným obrazem celého filmu. Navzdory popisku komedie jsem se ani jednou nezasmál. 30 %. [43. Letní filmová škola]

Variace westernového žánru se prolíná celým snímkem, ať už se jedná o přinášení infrastruktury vyspělou civilizací do chudé, moderním člověkem nedotknuté krajiny (podmanění přírody reflektováno ve scéně zkrocení a smrti koně), útěk člověka z jeho společenství do společenství domorodců a učení se jeho zvykům a jazyka či o snahu do tohoto společenství za každou cenu zapadnout (legenda o legionáři). Na pozadí těchto motivů se odehrávají další příběhy (smlouvání o stavbě, lovestory), které se pojí v jeden nezapomenutelný zážitek – jedním z nosných prvků je i (ne)herectví hlavní postavy, která neverbálními prostředky a charismatem předčí většinou současných hvězd. 90 %. [43. Letní filmová škola]

Christopher Nolan se z kriminálních příběhů, přes komiks zbavený komiksovosti a sci-fi mind twisty dostává do druhé světové války. Nejsme svědky heroických skutků odvážných vojínů, ale zoufalého úniku mladých lidí, kteří rozhodně netouží po tom hrát si na vojáky – film začíná nepodařeným výkonem potřeby jedné z hlavních postav, jež má dokonce problémy nabít zbraň, kterou navíc ve zbytku filmu neuvidíme –, z Němci obléhaného kousku Francie (ani jednoho Němce však ve filmu nespatříme). Je to útěk zoufalých hochů a mužů, kterým jde pouze o to, zachránit si vlastní kůži, útěku špinavý, syrový a zoufalý. Díky rozdělení snímku na tři dějové a časové linie je Dunkirk dynamickým a strhujícím zážitkem, který i přes komentáře o nedějovosti a nudě některých uživatelů, ani vteřinu nedrhne. A to také díky dokonalému hudebnímu podkresu – Zimmer zde opět dokazuje, že je s hudbou a jejím propojením s obrazem o vzdálenost mezi Francií a Anglií dál než všichni ostatní. 80 % a jdu pustit soundtrack.

Co začíná jako revenge road movie za spravedlností a katarzí jednoho šedivějícího vopičáka, takměř vypadnuvšímu z oka Clinta Eastwooda, končí jako útěk ze železných okovů a také jako bohužel nejslabší díl vopičí trilogie. Oproti prvnímu městskému dílu a druhému lesnímu se přesouváme do zasněžené krajiny, po níž čtveřice hlavních hrdinů putuje, aby byli konečně svědky konce lidstva. Na rozdíl od druhého dílu je však Válka poněkud černosněhová, chybí jí i pořádný záporák – Woody je sice perfektně vyholená, avšak jinak zcela plochá postava. Jako dojemné rozloučení s Caesarem to ale rozhodně obstojí. 75 %.