Jara.Cimrman.jr

"Pojedeme se mrknout, jak se děda zabije." Nechci si hrát na chytráka, ale kdyby mladí nevystavovali fotky svých pohlavních orgánů na netu, kdyby střední generace nekomandovala svoje děti i rodiče a kdyby příslušníci nejstarší generace mohli zemřít dle svých přání, tak by na světě bylo líp. Alespoň já chci zemřít svobodně a to dřív, než se začnu nekontrolovaně pomočovat. A co se týká Mládí v Oregonu, tak musím přiznat, že se mě dotklo, ale nikdo z rodiny mě nezaujal natolik, abych se do toho slzavého údolí někdy vracel.

"My na ten nábor jdeme čistě psychologicky a v jistém smyslu dokonce i dialekticky." Tak s tím souhlasím, i když tomu nerozumím. Nicméně duo náborářů mě vždycky bavilo, ale ono se to náboruje, když jsou peníze, dovolená v Jugoslávii a sauna na pracovišti. Takže shánějme topiče, svářeče, tiskovou referentku, mzdovou účetní či jeřábnici a bavme se. To náborování je zkrátka skvělé, ale ty trpící rodinné vztahy mě nikdy moc nebavily. Avšak hlavní je, že jsem se dozvěděl, jak se čučí v Čulicích, protože to je zásadní informace pro můj další život.

"Davide, zopakuj, co jsem právě řekla." Ať se na mě dámy nezlobí, ale po této rozzlobeně vyslovené větě směrem ke mně, bychom se už patrně nikdy neviděli. Mně zkrátka trojice hlavních ženských postav hrozně štvala a tak si nejsem ani jist, jestli bych je nazval rodovým jménem přežvýkavců či drůbeže. Oni pánové na tom nebyli o moc líp, ale jejich zabržděnost mi připadala chvílemi i vtipná. A když se k tomu přidaly "dokonale" přehrávající děti, tak jsem dostal nálož takové rodinné nepohody, jakou jsem si snad ani nezasloužil.

"Čtyřicet, trumf, tady je ta sedma a kde máš toho flíčka, utřinose?" Tak tady musím tuto slavnou mariášovou partii rozebrat v elektronické tužce. Základní chybu udělal netrpělivý čert Karborund, když naivně flekoval hru i červenou sedmu, přestože ani netrhal trumfovou hlášku, na což Kabát zkušeně zareagoval svým zvučným RE a takovou ostudu si ti dva pekelníci snad ani nezasloužili. Ale takhle se o duše nehraje. Mariáš je zkrátka nejlepší, ale nelze zapomenout ani na kuli v játrech, nevyhnutelnost cesty potvor falešných (žen) do pekla a zejména Kabátovo odmítnutí klečet před Belzezubem se slovy: "já jsem na to padání trochu moc tuhej v kolenou." Kabát je zkrátka rebel a mě to baví.

"Je to poprvé, kdy jste někoho takhle obvinila?" Nikdy nechci stát před volbou, zda bych dosvědčil znásilnění kamarádky, i kdyby se přitom měla provalit má nevěra. Asi proto nejsem nevěrný. Ovšem kariérista Eddie stoupl tak vysoko, že si klidně zasouval, kam neměl a já bych mu jeho problém asi měl přát. Jenže jsem mu ho nepřál, protože Eddie byl proti Anthonymu pořád ještě celkem sympaťák. A taky mě ten životní pád celkem bavil, i když nejlepší byla pomsta za pomoci paruky, drog, umělého penisu a pistole. To na mě zabírá vždycky.

"Je někdo doma?" Je. Šest loupežníků, kteří dokáží střelbou roztančit i větší trubku než je Betty Boop. Mě tedy bavila přeměna zbraní v hudební nástroje, udávání rytmu na želvu i taneční výkony desperátů, ale vůbec nejlepší byla přirozená přeměna pluhu v tank. Asi bych to uměl taky, ale zrovna nemám pluh.

"Tak tedy vám se jedná o inkubátor. Pokud můj poručík pochopil, co váš plukovník řekl, že vy kapitáni chcete." Já tomu rozumím a nadšením hýkám. Když by se totiž mohl ušetřit čas a námaha a dávalo by to smysl, tak to armáda nepodporuje. To je přeci jasné. Takže inkubátor nebude. Bude gramofon, trouba na pizzu, gril či bazén. To nemá chybu. Navíc by jakýkoli nezodpovědný únik informací mohl dovést válku k předčasnému konci. To je zkrátka geniální souboj s úředním šimlem a já si jdu na oslavu pocukrovat steaky a polít je brandy dle receptu plukovníka Blakea.

"Dezinformace, lži a polopravdy zaplavují internet a pronikají do médií." Já jsem svobodný člověk. Proto si každý večer pustím dezinformace, lži, polopravdy a sport v Událostech ČT, pak si k tomu najdu nezávislé informace a vyhodnotím si to sám. Jsem si totiž plně vědom toho, že Rusové vedou informační válku, stejně jako ji vede EU, USA nebo Čína. Tentokrát se ČT, hlásná trouba EU, pokouší dokázat ruskou vinu. To není zase tak těžké. Stejně by to šlo vůči komukoli jinému, ale tak nezněl úkol. Nicméně pokud mé klidné spaní chrání neziskovky, pomatenci typu Jandy či Romancova a Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám, tak se cítím jako šťastný člověk ve svobodném světě.

"Nikdy nechci patřit do klubu, který by chtěl někoho, jako jsem já, za člena." Neurotický newyorský intelektuál Alvy je mi sympatický. Taky bych se chtěl umět v takovém poklidu rozejít se ženou svého života, rozdělit si knížky ("ty o smrti jsou tvoje, poezie je moje") a utíkat si užívat. Jenže já už vím, že to není tak jednoduché a tak mě bavilo sledovat Alvyho, jak by najednou rád hrál s Annie tenis, navštěvoval psychiatry a sledoval na plátně filmy s kompletními švédskými titulky. Však on na to přijde, že ptát se korzujících lidí a obracet se se zoufalým výrazem na diváka je zbytečné. Do té doby mě Alvy bav, protože v tom jsi opravdu dobrý.

Jaká je pravděpodobnost, že žralok, který se po molu zezadu plíží k nic netušícímu rybáři, skončí jako ozdoba přídě Titanicu? V Dálnici 60 jsem se dozvěděl, že jakákoli, byť i hodně nepravděpodobná, událost se někdy někde ve vesmíru stane, takže proč ne právě teď a právě tady? Bylo to zkrátka nevyhnutelné. Jen tam mohlo být víc zábavných postav než jeden Kung Fu Racek.