liborek_

Až teď si uvědomuju, jaké čuňárny jsem to jako děcko vlastně četl... :-) Navíc Maupassant si musel vystačit pouze se slovy, fantazií a literárním jazykem, což je samozřejmě ještě víc čuňácké; nepotřeboval k tomu rozmazané záběry propletených těl, snímané od pasu nahoru... Kromě toho film nabízí pouze kostýmní načančanost a plytce převyprávěný děj jinak zajímavého románu. Žádná hluboká analýza vzestupu bezskrupulózního génia průměrnosti, který je neschopný prosadit se vlastními silami a který těží jen z hezké tváře a neukojeného libida vdaných žen. Film spíše skládá epizody Duroyova života a zcela potlačuje kontext. To je zvlášť patrné z průběhu jeho žurnalistické "kariéry", která zde obsahově působí "bla-bla-bla efektem"; svržení vlády, finanční machinace, konflikt v Maroku - to vše je zde zcela ztrivializováno do té míry a jen za tím účelem, aby bylo pouze zřejmé, že články za Miláčka píše Madeleine Forestier... Vyvrcholením filmu má být Duroyovo vyznání z motivů jeho nemorálního chování, ale aby toto vyznání mělo potřebnou sílu, muselo by mu předcházet trochu lepší vykreslení psychologie hlavní postavy. Film působí roztahaným dojmem a občas nudí.

N/A (...aneb občanská společnost v pojetí facebookovské "like-generation")

Děkujeme panu Charouzovi za to, že umožnil vznik tohoto slepence stereotypů, trapností a kýče. Děkujeme jemu i dalším partnerům tohoto PROJEKTU. Snad to nikdo nebude považovat za spoiler, ale líto mi bylo hlavně Vetchého, který se jako jeden z mála za celý film nedočkal onoho...STYKU..., jak TO nazvala Maruška před svým dědečkem. Styk totiž byl klíčovým uzlem, který tvořil tuto skládanku, zvanou Cieslarem odvážně "film". Takže ještě jednou: Skládanka ze stereotypů, trapností a kýče. Vtipné je, že film, který se tváří jako apel proti rasismu, je sám rasistický... Půlhvězdička navíc za Švihadlo, které popošvihlo závěrečné titulky a zavelelo k odchodu z biografu... (1 a půl *)

Časosběrná metoda je dobrá metoda, ale není samospasitelná - a nejnovější Soukromý vesmír paní Třeštíkové je toho nejlepším důkazem. Film sice zobrazuje realitu jedné průměrné rodiny v průběhu úctyhodných skoro-čtyřiceti let, ale ukazuje především banality; zabývá se banálními úvahami a banálními hovory. Z ojedinělých situací se dá vyčíst, že členové rodiny Kettnerových nejsou nějací prosťáčci, co se neumí pořádně vymáčknout a vyslovují jednoduché úvahy, ale film tak docela působí... Navíc se Třeštíková soustřeďuje především na mužskou část rodiny a ženám se věnuje jen velmi okrajově (o Honzových myšlenkách se dozvídáme poměrně hodně, ale co si myslí a jak žijí Eva či Anna, to zůstává nezodpovězeno). Krátce shrnuto, je to nezajímavé, zato velmi sentimentální (čas utíká tak, že tolik věcí "už ani není pravda..."). Samostatnou kapitolou je fakt, že Třeštíková se začíná opakovat... Rámování životního příběhu korunovacemi dobových panovníků použila už ve filmu René; zde pouze zaměnila ceremonii korunovace za novoroční proslovy... A přítomnost Karla Gotta jako ikony zeitgeistu a symbolu kontinuity, jakkoli je zábavná, pouze vyplňuje hluchá místa jinak nezajímavého vyprávění. Prostě zklamání...

Stejně dobré jako Oplevův švédský film. Je vidět, že Fincher měl k dispozici kapku větší rozpočet, známá herecká jména a profíky v oboru, na druhé straně ale nedokázal ničím nahradit onu švédskou odtažitost a chladnost, které lidově říkáme "severská atmoška"; Oplevův film byl v tomto zajímavější, stylovější... Jinými slovy, oba natočili stejný příběh jinak, ale oba dobře. Oplev i Fincher se zaměřili pouze na detektivní zápletku, čímž byl do určité míry vytržen z kontextu celý smysl Larssonova románu. Nacistická minulost Švédska je zmiňována jen v ojedinělých narážkách, hospodářské kriminality a zneužívání žen je využito jen coby výchozího bodu k rozvinutí divácky vděčné zápletky. U žánrového filmu tohoto typu to ale lze chápat a nikdy bychom neměli podlehnout pokušení zavrhnout film po konfrontaci s mnohem košatějším textem, který nám nabízí kniha. Jako čistá detektivka (tj. zábava bez nějakého přesahu) film splnil svou úlohu více než uspokojivě. A co víc, po návratu z kina mě to zavedlo k domácí knihovně, sáhnul jsem po knížce s rudým hřbetem a začetl se znovu na náhodně vybrané stránce...: "Salanderová mu věnovala křivý úsměv, vylezla na postel a klekla si mu mezi nohy. Advokát Bjurman nechápal, co se bude dít, a najenou pocítil strach. Pak spatřil v Lisbethině ruce jehlu..." (nostalgie je někdy potvora :) )

Krásná succuba je už unavená sváděním již tak zavržených mužů a touží po lepším úlovku: Chce na temnou stranu svrhnout opravdu čistou duši, kterou spatří v postavě zbožného hrdiny Marca (Shatner). Archetypální příběh, vyprávěný v takřka bergmanovském stylu, je zasazen do prostředí ponurého ostrova symbolizujícího celý svět. Film se tak letmo dotýká samé hranice podstaty boje dobra a zla. Skutečná univerzálnost motivu je navíc podtrhnuta esperantem, kterým postavy mluví (Incubus je první film natočený v tomto jazyce). V tom je trošku problém. Herci svoje repliky nepřirozeně deklamují (se silným americkým přízvukem) a dost to ovlivňuje jejich herecký výkon, což ale na druhou stranu umocňuje "tajemnou hororovou" atmosféru. Příběh sám je velmi jednoduchý a síla filmu je hlavně v oné atmosféře (kamera, hudba); čekejte však jen velmi povrchní přesah na hony vzdálen zmiňovanému Bergmanovi, jehož vliv tu je patrný (Sedmá pečeť). To ostatní je pouze zajímavý průměr. __ Mi pensas, ke esperanto estas la malsukcesa projekto. Ĉi tiu konstruita planlingvo restos eterne la nenatura lingvo, kiu ne plenumis la celojn de ĝia kreinto. Kaj por homaro ĉi tiu lingvo estas nun nealirebla kuriozaĵo, kiu estas tenata de entuziasmuloj en la malvasta esperantistaro. Tamen oni ne povas nei la certan intelektan allogecon de esperanto. Tio estas videbla en la simboliko de la universalismo aplikita en ĉi tiu filmo. (3 a 1/2 *)

Pro koho je vlastně tento film terapií? To je základní otázka, kterou si divák musí nutně položit. Pro aktéry, kteří odpověděli na inzerát, pro diváky, nebo pro obě skupiny? A je polodokumentární forma se silně stylizovanými prvky ten pravý prostředek pro terapeutické účely? Z výsledku jsem trochu rozpačitý. Velkým přínosem je bezesporu odhalení normálních životních problémů českému divákovi; problémů, které nejsou uměle vytvořeny, ale které jsou skutečné a všudypřítomné. Nejde o "velké" životní příběhy, ale právě o ty docela malinké, které sdílí (přestože 11 není relevantní statistický vzorek) velká část národa. Domácí násilí, šikana, smrt, hysterie, psychická nevyrovnanost, nevyzrálost, fobie... Ovšem na druhé straně citím, že film pracuje na stejně pokleslé úrovni, jako všechny tv reality show. Zřetelná selekce vyhrocených a divácky vděčných situací; konfrontace naprosto protikladných osobností, jejímž výsledkem je velmi umělá a pro terapii spíše kontraproduktivní reakce; a v neposlední řadě silně manipulativní střih. Mám velký problém uvěřit, že postavy ve filmu jsou skutečně ty reálné postavy, které mají představovat; tj. cítím, že film pracuje spíše s jejich problémy, které zveličuje, než s jejich nositely, které do určité míry karikuje. Ostatně skutečnost, že film byl určen do normálních kin a televize, ve mně vzbuzuje silný pocit neupřímnosti a účelovosti. Skutečnou terapii filmem bych viděl spíš v tom, kdyby se film promítal pouze účastníkům a třeba jejich nejbližším, kteří by posléze film spolu probírali a snažili se vzít si pro sebe nějaký závěr či východisko. Možná k takovému setkání skutečně došlo, ale nemůžu se ubránit pocitu, že film je natáčen s tím vědomím, že se na něj budou dívat především anonymní diváci. A aktéři? Takto se pouze vypovídali před národem, často zjevně bez větší sebereflexe - a jak je patrné i ze závěrečných proslovů, i bez sebevětšího terapeutického účinku. A to jak pro účastníky, tak pro diváka, po kterém se, chtě-nechtě, vyžadují stejné reakce, jako u pořadů typu Pošta pro tebe či Výměna manželek.

Oproti velmi povedeným Písním o lásce je nejnovější film dvojky Honoré-Beaupain dost podstatný kvalitativní sešup. Řekl bych, že tahle francouzsko-česko-britská polévka je hustší než boršč a přitom chuťově plytčejší než tofu... Pár osobních dojmů: Do skoro dvouapůlhodinového filmu nacpat tolik vedlejších dějových linek a přitom ani jednou z nich pořádně nezaujmout, je docela výkon. A nic na tom nezmění ani to, že se film má odehrávat v průběhu padesáti let. Vedle Paříže se na chvíli ocitneme v Praze, Londýně a New Yorku, stihneme "naši" srpnovou okupaci i nálety 9/11, nahlédneme pod pokličku nevázané promiskuity, nejběžnějších sexuálních orientací a pohlavních chorob, poslechneme si pár písniček o lásce a... konec... Tolik řečí a tak málo emocí. Slibované melodrama, slibovaná elegie na ženskost a vášeň se rozpustili v chaotickém míchanci bez silného jednotícího motivu. Zážitek se redukoval na ojedinělé scény, které aspoň na chvíli dávaly zapomenout, že osudy jednotlivých postav jsou nám vlastně zcela lhostejné. Přitom stačilo (podobně jako např. v Písních o lásce) zkrátit stopáž o 40 minut a zaměřit se skutečně pouze na vztahy hlavních postav, které by byly propracovanější - např. na úkor nepotřebných úliteb Formanovi ve formě odkazů na okupaci ČSR či na úkor ne úplně smyslné epizody s Hendersonem. Pocit nostalgie nevyvolám tak, že na diváka chrstnu tisíce detailů a epizodek a celé to zakončím rádobyefektním návratem na stejné místo o padesát let později... Velké zklamání.

Bez ironie skvělá adaptace knihy, kterou mnozí stále považují za vzácnou klasiku, přestože jde o pouhý brakový produkt své doby. A přesně toto vystihuje i Andersonův film. Stejně jako Dumas i Anderson ve svých Třech mušketýrech pouze využívá všech dovolených up-to-date prostředků k pobavení svého publika - a v tom je předloze opravdu velmi věrný. A pobavit se mu (stejně jako Dumasovi) daří moc dobře. Tedy aspoň já jsem se velmi bavil onou směsicí absurdit, přiznané naivity, banálnosti a fantaskních obrazů, technicky krásně vyvedených a plných vtipných detailů. Nicméně pořád je to brak :-) Ale dost dobrý na to, aby si znalci klasické literatury a la Dumas mohli pěkně puritánsky a od plic zanadávat na to, jak se przní klasika :-)

Stupidita naprosto stejného ražení, jako např. Alvin a Chipmunkové. Ostatně tyto dva filmy jako by vznikly přes kopírák - jsou ve všech směrech naprosto STEJNÉ, - pouze chlupatý Teodor je vystřídán modrým Nešikou (ale obávám se, že takových id(io)entických filmů je celá řada. Děj, provedení, indoktrinace dětí špatným vkusem... Jsou postavičky šmoulů tak roztomilé záměrně, aby překryly příšerný puch uleželého hnoje, ve kterém se usměvavě válejí? Téměř nesnesitelné.