liborek_

Při hodnocení tohoto filmu bych rád poukázal především na rozdíl mezi samotným tématem (a příběhem) a jeho zpracováním; mezi tím, co autor "chtěl říct", a tím, "jak to řekl". Zatímco téma je stále velmi aktuální a nezpochybnitelně vážné (z hlediska obecně platných morálních norem), film jako takový působí příliš sterilně, nudně, bez jakéhokoli výraznějšího přesahu. Od začátku do konce je divák s autorem ve shodě v tom, že to, co se děje, je hnusné a zavrženíhodné. Příběh se odvíjí v poklidném (vlastně až příliš poklidném) tempu; divák po rovnoměrném přísunu informací skládá celkový obrázek zločinu a sdílí s hlavní hrdinkou frustraci z marnosti boje s mocnými. Problémem však je onen pravidelný rovnoměrný přísun informací a indicií... To zabíjí jakékoli napětí a redukuje film na dokument. Všechno je příliš doslovné (vše je řečeno, nic není ponecháno na divákovi). Pokud jde o zjišťování pravdy, policejní inspektorka prochází vyšetřováním velmi hladce (pokaždé se najde někdo, kdo něco ví a - hlavně - řekne to) a jen pokud jde o to uplatnit zákon, tu a tam se náhle zjeví nějaký klacek pod nohama (který má zdůraznit marnost jejího boje s mocnými a jejich služebníky). V dobré víře ukázat na špatnost a odsoudit ji však dochází k hrubému podcenění divákových schopností: Průměrný divák ví o existenci dětské pornografie, ví, že mocní rádi zneužívají svého postavení a že lidé ze strachu o svůj vlastní klid s nimi ochotně kolaborují. V tomto film prostě nepřináší nic nového, a aby mohl na diváka silněji zapůsobit, měl by trochu víc pracovat s dramatičností a divákovou fantazií a méně užívat stereotypy. Navíc kromě Miou Miou (která byla snad ve všech scénách a která film drží) naprostá většina herců hrozně přehrávala. Policejní komisařka mi tím zpracováním trochu připomněla film Pravý břeh, levý břeh, se kterým má podobné téma (dobro vs. zlo - reprezentované mocnými) i ono televizní zpracování bez šťávy.

Učebnicová ukázka moderního rutinérství: Dokonalá kamera + atraktivní prostředí + triky a střih na úrovni + herecká profesionalita.... avšak hlavně také: Odfláknutý scénář + tradiční banální dialogy + pokrytecká snaha neukázat víc, než dovolí MPAA rating + nulová invence ve struktuře vyprávění. Už v prvních pěti minutách mě vyloženě rozhodila směšnost nastupující retrospekce. To opravdu hollywoodští scénáristi nedokáží vymyslet nic jiného než dnes už trapné schéma "stařec začíná vyprávět --> vlastní příběh --> stařec končí vyprávění" doplněné ještě trapnějším overvoicem starého a mladého herce v časových přechodech...? Na filmu není v podstatě nic pozoruhodného, a přestože to není nuda (pořád se něco děje), měl jsem stále neodbytný dojem slepence špatně navazujících scén. Snaha o "velký" příběh troskotá na absenci romantičnosti (pokud jde o lásku) a napětí (pokud jde o drama). Jediný významnější dopad na mě jako diváka tak mohlo mít pouze vykreslení vztahu mezi sadisticko-análním principálem a jeho zvířaty - zejména slonicí Rosie, ale to je tak všechno... Slabší 3*

V kontextu Loachovy filmografie je Eric docela odbočka. Nejen pro poměrně nevýznamnou sociálně-politickou reflexi anglické společnosti, ale také pro velmi neobvyklý mix žánrů s až "mystickým" přesahem. Film se zpočátku jeví jako sociální drama (životem zklamaný a nespokojený pošťák uvažující o sebevraždě), jež je okořeněno pohádkovým zjevením filosofujícího Erica Cantony. Poté se však děj zamotá v kriminální smyčce (klíčový prvek = nechtěná pistole), aby nakonec vyústil do ztřeštěné komedie (velkolepé Cantonovské finále inspirované existencí YouTube). Je otázkou, nakolik divák přijme toto míchání žánrů a nakolik přijme (sebe)ironizující roli Erica Cantony - aniž by v tom viděl glorifikaci této někdejší fotbalové star. Cantonova přítomnost je však nosným prvkem celého děje - ne naopak. Cantona je důležitý pro děj, ne film pro Cantonovu slávu. S vymyšlenou postavou by účinek byl nulový a na využití již existujícího mýtu není nic špatného (ostatně ani na případné mýtotvornosti...). Hlavní postava je typický anglický chlapík ze střední třídy, pro něhož fotbal je jedinou vášní života. A po všech životních ztrátách a strastech je fotbal opět vhodnou berličkou pro udržení se při smyslech. Filosofující Cantona, fotbal jako filosofie, filosofie fotbalu aplikovaná na život. Člověk nemusí být fanouškem tohoto sportu (jako já), aby ocenil určitou přitažlivost tohoto fenoménu. Hledá se Eric není nejlepší Loachův film; působí občas až příliš vykonstruovaně a žánrové skoky mi trošku drhly. Nicméně jako "odpočinkový" film je ideální: Vtipný, nenáročný, dobře natočený, dobře zahraný...

(Pozor, možný spoiler!) Imaginární lásky... Les Amours imaginaires... Do jisté míry to je studie zkoumající anatomii "patologické zamilovanosti", tedy fenoménu, který nemá s láskou nic společného, který se však za lásku rázně vydává; fenoménu, který je vlastní postmoderní společnosti a civilizaci mačkátek a bezdrátové komunikace. V hlavní roli je trojúhelník sestavený ze tří dutých stran a vyplněný prázdnem a frustrací. Základní linie je banální: Idol + dva sokové a postupná degradace vztahů založená na vzájemném boji o "lásku". Příběh je však nepodstatný, stejně jako (víceméně pouze zpestřující) detail že o idola bojují opačná pohlaví - každé ze své hetero- či homo-pozice. Podstatné je, že film celkem výstižně poodkrývá symptomy tuposti moderní formy mezilidských vztahů: Naprosto totální povrchnost, pozérství, pseudointelektuální exhibicionismus, ztrátu soudnosti, psychickou labilitu, nestálost-těkavost, nejistotu, nevyrovnanost, špatně skrývanou nucenost.... Postavy se v tomto filmu chovají dle stejných vzorců: žijí v iluzi vlastní jedinečnosti, avšak propast hlubokého narcismu jim neumožňuje širší pohled na svoje velice vypočitatelné myšlení a konání. A to se týká v podstatě všech postav ve filmu bez výjimky. Ve filmu vlastně není žádná sympatická postava. Jednotlivé postavy touží po vášnivé lásce, ale ve skutečnosti vlastně neví, co chtějí. Jde jim o uspokojení jakýchsi imaginárních potřeb, které sami neumějí definovat. Že jim jde pouze o sebe, je nutné dvakrát podtrhnout. Usilují o "lásku", pro ukojení sexuální potřeby - kterou dle všeho od lásky bez problému oddělují - si však chodí za neutrálními milenci... Nutně to musí mít za následek nesnesitelné psychické pnutí a frustraci. Bezvýchodnost takto degradovaného pojetí mezilidských vztahů pak akcentuje závěrečné vteřinové vystoupení nového idolu (Louis Garrel). Vše začíná nanovo... __ Film je zajímavě doplněn o zdánlivě nesouvislé osobní zpovědi dalších postav. Tyto zpovědi však mají zesilující účinek. Zajímavá je kamera i výběr hudby - přičemž jejich nejvtipnější kombinací jsou zpomalené záběry na Francis a Marii, které dokonale podtrhují jejich trapnost a marnost. Tento způsob života je tím zesměšněn. Jinak film má i pár slabých míst. Ne vše funguje úplně perfektně, ale celkový dojem je spíš kladný. 3,5*

Za posledních pár dnů se o Odcházení napsala spousta blbostí. Většina z nich měla společného jmenovatele: Primitivní a apriorní odsouzení díla na základě autorova jména. Nechápu, kde se v lidech bere tak patologická nenávist, že jsou schopni se pro Havlovo iluzorní zesměšnění i registrovat na csfd, aby mohli pár dnů před premiérou (tedy aniž ho viděli) dát filmu nelítostný odpad! Unavuje mě to... Milicionáři imagologů se opět sešikovali, aby "humanitárnímu bombardérovi" ukázali zač je toho loket. V Odcházení je viděna nesmyslná slátanina, ale ten vyfabulovaný pojem jakož i celá víra v rovnici "symbol doby = zlo doby", jsou brány téměř jako axiom. Kolik těch odpadistů v komentářích pode mnou dokáže na okamžik rozlišit své přesvědčení a umělecké dílo? Kolik z nich v životě slyšelo o Králi Learovi či Višňovém sadu, vidělo předchozí autorovu hru nebo četlo nějaký esej? To se najednou rojí vzdělanců a arbitrů umění... Odcházení není nejlepší Havlova hra, ale je aktuální. Ve vrstevnatém textu je ukryta poměrně zdařilá reflexe a kritika nejen doby, ale i komunikačních mechanismů. Vyprázdněnost slov, banálnost, bulvarizace myšlení, absurdita... Témata jako stvořená pro absurdní divadlo, absurdní film... Havel v těchto tématech nevyniká originalitou, ale jeho významný přínos je v zprostředkování poučeného pohledu z mocenských pozic. Ovšem v Odcházení rozhodně nelze spatřovat primitivní symboliku Havel = Rieger, Klein = Klaus! Tato rovnítka vůbec neplatí; vždyť postavy jsou v mnohých rysech svým domělým předobrazům naprosto protikladné. Nehledě na to, že autor očividně vyjadřuje svůj distanc vložením svého jména do Riegrových úst. Havel jako režisér je zajímavý: je netknutý filmařskými trendy a netrpí rutinou. Má několik zajímavých nápadů a dokáže spojit grotesknost s těžce existenciálními myšlenkami (odcházení vs. neschopnost odejít), aby přitom vše drželo celistvý tvar. Podařilo se mu vytvořit zajímavou klaustrofobickou atmosféru. Postavy jsou plny obav, napjatého očekávání, odhalují se a... opakují! Herci celkem zvládli i požadavek "nepitvořit" se, který dramatik v libretu doporučil režisérovi. Z filmu je cítit typický nadhled a sebeironie, která je však ne moc štastně akcentovaná závěrečným Havlovým cameem. Velmi podstatnou složkou je kamera a hudba. Nemyslím si, že by film trpěl přílišnou divadelností, a zajímavá kamera na tom má velký podíl. Odcházení není vynikající film, ale je to dobrý debut a zajímavá interpretace zajímavé hry. (3 a 1/2 *)

Celkem zbytečné homevideo plné banálních "mouder". Takových lidí, jako je pan M. D., jsou mraky a jistě s originálnějšími myšlenkami. To, že chodil s Hepnarovou, z něj nedělá nic výjimečného. Hepnarová aspoň svůj problém nějak "zajímavě" řešila, byla to zajímavá postava(=zvláštní postava; stojí za to tázat se po příčinách jejího činu). Pan M. D. nijak zajímavý není, ten jen blbě kecá. Jako školní cvičení bych tento film hodnotil lépe, ale jako plnohodnotné a ucelené krákometrážní dílo, které je určené pro širokou diváckou obec, je to dost podprůměrné.

Norské dřevo Anh Hung Trana je učebnicovým příkladem, jak se adaptace knih nemají natáčet. Ale také se na tomto snímku krásně ukazuje, že jakékoli srovnávání knih a filmů "podle nich" natočených je nesmyslné. Kniha je vystavěna s použitím literárních prostředků, zatímco film používá prostředky filmové... Kniha a film se tedy liší svou "řečí", ale navíc také svým rozsahem. Jakákoli snaha věrně převést knihu do filmové podoby, aniž by byly respektovány tyto zásadní rozdíly, je předem odsouzena k nezdaru. Nemluvě o tom, že nevidím naprosto žádný smysl, proč "věrně" převádět knihu na filmový pás. Není snad snazší a přínosnější si tu knihu prostě přečíst? Pokud se tedy dělá adaptace, musí přinášet něco nového, musí vhodně "přeložit" literaturu do kinematografie a vytvořit tak zcela nové dílo nezávislé na tom "původním". Odtud tedy ona nesmyslnost jakéhokoli srovnání knihy s filmem. Už z podstaty musí být jiné, jinak je to špatně - film by byl zbytečný. Tranův film zcela vyhořel právě na tom, že se otrocky snažil zkopírovat stránky velmi úspěšné (a velmi dobré) knihy do filmových okének. Pochopitelně to vede k velmi skokovému neplynulému průběhu vyprávění. Není prostor na vysvětlování jednotlivých detailů, epizod, příčin či následků. Není prostor na komplikovanou psychologii postav a jejich vývoj. Režisér chtěl mít ve filmu všechno, ale ve výsledku tam má jen neohrabanou kostru s mizernými chrupavkami a hlavně bez zdravé svaloviny. Proč dával např. do filmu onu nemocniční scénu s Midorinim otcem? Jaký smysl má tato scéna v kontextu filmu? Odpovím si sám - Byla v knize! Jenže Tran jaksi zapomněl divákovi převyprávět tuto epizodu celou a vysvětlit její smysl... A to je z podstaty špatně! Podobně by se dalo mluvit o dalších scénách. Film je více zajímavý po vizuální stránce; herci jsou také dobří. Tranovi se (zejména díky hudbě) podařilo vystihnout éru šedesátých let a vytvořit slušnou atmosféru. Ale to nevyvažuje ono selhání při "překladu" Murakamiho bestselleru, který je zde redukován na monotonní, až lhostejné oznamování, kdo už umřel, prokládané lascivitami, které v tomto filmu vypadají velmi samoúčelně. Křečovitost a snaha nezklamat vedla k pseudoartistnímu pojetí (časté záběry na krajinu, kytky v makropohledu), patetickému vyvrcholení (zoufalý Toru na skalnatém mořském pobřeží) a vůbec zbytečnému prodlužování divákova trápení. Vznikl pouhý přívěšek k dobré knize, nikoliv jeho nezávislý sourozenec, tj. svébytné dílo. Murakami měl dál tvrdošijně trvat na tom, že jeho knihy zůstanou knihami... (2 a 1/2 *)

Hačikó je film, který řeší poměrně jednoduchou rovnici o jedné neznámé: A*[Rozkošné štěňátko (později krásný inteligentní pes)] + B*[Hollywoodská hvězda (Richard Gere)] + C*[ostatní ("nedůležité") kinematografické prvky] = (1-D)*[silná emoce a čistý zážitek z filmu] + D*[totální kýč]; kde A, B, C jsou známé konstanty z intervalu < 0;1 >, jejichž velikost je dána preferencemi diváka, a D je neznámá taktéž z intervalu < 0;1 >. Ať počítám, jak počítám, mně pořád vychází výsledek D=1... Asi to bude tím, že u mě má docela vysokou hodnotu "C" (kromě toho si všimněme, že v rovnici nevystupuje žádná vazba na "based on true story", která je podle mě nepodstatná - ale kdo chce, ať si ji do té rovnice klidně šoupne, výsledek by mně osobně nezměnila...). Hačikó je tedy přesně ten typ komerčního filmu, který boří všechno, co od kinematografie očekávám. Zdůrazňuje ty nejpovrchnější a nejlíbivější prvky, aby pomocí provařených postupů nutil diváka se dojímat, ždímal z nich prchavý dojem z toho, jak je to krásné a přitom smutné. Tklivá hudba, částečně retrospektivní styl vyprávění, stálé opakování klíčových scén (tím, že třetinu filmu ukazuju, jak pes najde správné místo, odkud čeká na pána, se z té scény stane otravná rutina a ne zesílení emoce), snaha násilně vměstnat do vyprávění odkaz na Japonsko, samoúčelný počítačový trik s rádobymetaforickým vyzněním apod. a především v první 1/2 filmu významné naznačování, že k "něčemu" dojde, ve mně zabili onoho obvykle citlivého člověka a bylo mi to pak všecko lhostejné. Bylo jasné, co bude následovat, bylo příliš čitelné, co se od diváka očekává. Hačikó je jako sitkom s předtočeným tleskáním - ovšem naruby: Teď se nesmějte, teď roňte slzy. Skutečný příběh věrného psa a jeho pána, který se odehrál ve dvacátých letech 20. stol. v Japonsku byl jistě dojímavý a krásný, ale tento film je jeho karikatura, pro mě naprosto nefunkční přepis.

Věřím tomu, že D. Jařab měl jasnou představu, co chce natočit, jak to chce natočit a že zná smysl každého políčka svého filmu. Při diskuzích o svém záměru se svými kolegy a při realizaci svého nápadu ale zapomněl na jednu podstatnou věc: Bez klíče, byť schovaného pod silnou vrstvou metaforických či surrealných výjevů, divák nemůže jeho záměr přijmout, přemýšlet o něm a vytvořit si na něj svůj názor. Bez klíče divákovi zbývá pouze možnost klouzat se po nejpřístupnějším povrchu skládajícího se z obrazů, výtvarných udělátek či vtipů v dialozích... Smysl mu ale nutně musí unikat (anebo ho může hádat, ale taková hra je nudná a sama o sobě nesmyslná). Děj postavený na připomínce hloupých báchorek o tajných společenstvích (ilumináti, zednáři, karbonáři..), které se snaží svrhnout zavedené pořádky (tj. typicky habsburskou vládu) a nastolit nový společenský řád prostřednictvím okultních rituálů, se dále rozvíjí "zhmotněním" pohádky plk. von Haukwitze o umírajícím králi, královně a dvou nevlastních synech. V náznacích je servírovana metafora o hlavě/ruce/srdci, napětí doby je připomínáno ne moc dobře fungující pantomimou před mapou válečného Srbska, usekané hlavy kohoutů snad morbidně odkazují na touhu po svržení císaře (monarchií, diktátorů...) a surrealné scény s useknutou rukou a hlavou pašují do filmu zprofanovaný prvek a mor českého filmu - nutný/nucený humor. Pochybuji, že smyslem filmu je paranoidní víra v kontinuální a neustálé ovlivňování dějin tajnými společenstvími, ale závěrečný přesun v čase z roku 1916 do moderní doby (a s připomínkou nacistické éry v podobě SS uniformy) mi tyto pochyby trochu narušuje (mužská dvojice se v krátkém záběru drží za ruce - jest to metafora bratrství? Tajné spolky byly též nazývány bratrstvy)... Kromě jednotlivostí a různých nedořečených narážek se prostě divák (já) nemá čeho chytit! I přes vizuální bachratost a pár zajímavých nápadů vyčnívají (vedle dějové zmatenosti) místy doslova frazeovité dialogy a přehnaně divadelní herectví. Tento film se tváří jako hlubokomyslné (snad i trochu experimentální) dílo plné skrytých významů, ale mně přijde spíše jako bizarní zábava s nedořešenou pointou. EDIT: Teď jsem se na ofic. webu filmu dočetl, že příběh je "nově aktualizovaným tématem o rozpadu tradičních hodnot moderního světa". Odhlédnu-li od zvláštního jazykového spojení příběh=téma (??), pak ono zmiňované téma v tomto filmu nevidím už vůbec...

Nevatbov není film o typických singles, jak hodně lidí píše... Singles jsou lidé, alespoň já je tak chápu, dobrovolně nezadaní, kteří volí "samotu", aby mohli rozvíjet svoji kariéru. V tomto filmu jsou nám však představeni lidé, kteří si svoji samotu dobrovolně nevybrali, jsou k ní přinuceni zvnějšku - buď proto, že jsou (obrazně řečeno) silným řetězem přivázáni k mateřské boudě, nebo proto, že je prostě pro jejich charakterové vlastnosti a chování nikdo nechce! Nejsem si jistý, jestli tento film je vůbec také o životě na vesnici. Bezprostředně po filmu jsem si myslel, že film je o současném venkovském životě, ale onen "venkovský" život, jak je ukázaný zde, žije vlastně ohromné množství lidí i ve městech. Problém tedy není v tom, že někteří mladí neodešli do města "za lepším" a zůstali v rodné vesničce... Všimněme si, že nikdo ve filmu netrpí materiální nouzí, naopak se všichni topí v nadbytku. Mají kde bydlet, mají bohatě vybavené domácnosti, všichni mají práci, auta... Ve filmu jsem zaznamenal čtyři důležité momenty, které leccos naznačují: 1. Úvodní seznámení s panem "Metaxou", 2. Okamžik na večírku, kdy si chlapi sesednou opilí k sobě a zpívají oplzlé písničky, 3. Nucený odchod nezavrabčené slečny z večírku (a náznak hádky s její matkou), 4. Závěrečný rozhovor starosty s panem "Metaxou". Režisérka však nic neřeší, nic nerozvíjí, tyto styčné body vznikly pouhou náhodou (jak jinak, že?) a jinak zůstaly nepovšimnuté, nerozvinuté. Jediná autorská práce, která je na filmu zřetelná, je výběr lokality a hlavních postav a našroubování kamery na stativ. Ale troufám si říct, že stejný výsledek by byl, kdyby byla vybrána jakákoli jiná vesnice. Postava starosty je totiž vedlejší, protože je vlastně neautentická, režisérka si nic nedělá z toho, že starosta "hraje" a není tím, kým doopravdy je. Režisérka také neřeší skutečnost, že manželství jako společenská vazba už ztrácí na významu a lidi mohou žít stejně dobře nesezdaní (tito lidé jsou ve filmu ignorováni), neřeší proč vlastně hlavní postavy jsou samy (toto konkrétně vyplývá jen z aranžovaných záběrů a každý divák si může vymyslet vlastní důvody). Film je legrační, vyvolává v kinosálech salvy smíchu, ale tento smích pramení z podobného zdroje jako u pořadů se skrytou kamerou. Proto je výsledný dojem plný rozporů: Jako zábava je to dobré, ale jako podnět k diskuzi nedostatečné.