liborek_

Mustangové - ačkoli originální titul The Misfits je mnohem přiléhavější ("ti, kdo nezapadají") - je po padesáti letech snad ještě trýznivější než v době svého uvedení. Takřka existenciální téma, naturalistické zpracování a naprosto přesvědčiví herci (poslední a skvělé role Clarka Gablea a Marilyn Monroe) vytvářejí ve výsledku velmi působivý a hořký portrét jedné ženy a tří mužů marně hledajících štěstí a pevnější ukotvení v životě. Bývalá striptérka Roslyn po čerstvě dokonaném rozvodu, již nepříliš mladý kovboj Gay a jeho kumpáni se po krátkém náhodném seznámení v lokále rozhodnou vydat po stopách divokých mustangů. Daleko od konzervativní civilizace, která je podle nich příliš spoutaná ("let's just live"), se nechtějí podřizovat rutině, chtějí dělat věci lepší, než jen "makat za mzdu"... Chtějí maximální svobodu. Ve skutečnosti je jejich počínání jen marným hledáním ("I just need to find another way to feel alive...") A Roslyn? Naivní holka, která přichází o iluze, šokovaná drsným jednáním svých nových přátel a neschopná přijmout zaběhaný řád světa, v němž kovbojové chytají koně a prodávají je na jatka, aby bylo z čeho vyrábět krmivo pro psy. Roslyn se nechce smířit s tím, že "nothing can live unless something dies". Arthur Miller tímhle (ať už vědomě nebo nevědomě) nastoluje k diskusi otázky, které jsou aktuální i dnes (možná ještě víc než tehdy). Problematický vztah, Roslyn a Gaye kolísá od hluboké zamilovanosti k bezbřehému opovržení a diváka uvádí v nekonečnou depresi nad řádem světa... Nehledě na to, že film je naprosto skvěle natočený, s úžasnou hudbou.

Film Woodyho Allena bez Woodyho Allena v hlavní roli, přesto o Woody Allenovi a jeho osobnosti a humoru, promítajícím se v každém vtipu, gagu či replice. Boris Yellnikoff - bývalý fyzik, bohém a génius v jedné osobě - se setká s mladou naivní kráskou Melody. Jejich následný vztah se pak stane plátnem pro projekci více než 40leté filmařské kariéry Woodyho Allena - se všemi klady i zápory. První půlka je nedostižný gejzír specifického Allenova humoru, narážek na zkaženosti světa, důrazu na vlastní fóbie a neurotická třeštění. Ano, všechno už tu bylo, jenže v tomto filmu to vnímám jako kondenzovaný sumář toho nejlepšího, co Allen stvořil a chtěl svými filmy říct - jakési "best of", ohlédnutí za unikátním rukopisem. Druhá půlka je volnější, příběh se rozvíjí až ad absurdum - nejlépe je to vidět na proměně osobnosti Melodiných rodičů. Ale absurdita je u tvorby člověka, který má rýmu za příznak rakoviny, naprosto ospravedlnitelný komediální prvek - Navíc u tohoto filmu, který vnímám jako nadsazenou a vědomou parodii sebe sama. Prostě: Whatever works... Yeah! It's working.

Jak je vidno, i zdánlivě otřepanou zápletku s fingovanou svatbou (namátkou Kolja, Mlčení Lorny, Zelená karta atd.) lze stále podat nově a originálně, s patřičnou dávkou vtipu i emocionálního náboje. Číňan je film, který posouvá ústřední motiv imigračního švindlu do zajímavé polohy: Životem poněkud otupělý instalatér Keld je člověk s klesajícím, nebo už naprosto vyprchaným zájmem o svou práci a s manželstvím dosahujícím mezního limitu funkčnosti. Zprvu to vypadá (nebo alespoň mně se tak z prvních záběrů zdálo), že na vině je Keldova letargie a nulová životní motivace. Je to však jeho žena, která nese značný díl odpovědnosti za ne příliš harmonický vztah (milenec; podvod s podpisem a přehnané nároky jako důsledek jejího charakteru). Jejich rozvodu "využije" čínský majitel bistra, který Keldovi v této obtížné situaci navrhne formální sňatek se svou sestrou. Toto samo o sobě je vděčným komediálním prvkem (který je zde do značné míry umocněn rozesmátostí majitele bistra), jenže v tomto filmu se jemná komedie mění ve velmi dojemné melodrama, odhalující stále silný tep Keldova srdce a nesporný cit, který je jen vnějškově zakryt studeným vzezřením a nemotorným chováním. Nejde zde o něžnou romantiku, neviděl bych zde ani v souvislosti s jazykovou bariérou jakousi metaforu univerzálnosti lásky - to by byla příliš kýčovitá a neoriginální interpretace. Významnější je pohled na Keldovu proměnu apatického muže ve středním věku v člověka, který chce žít (i když zprvu neví jak, neumí se zbavit své strnulosti a neohrabanosti). Naprosto nečekaná událost ve vztahu Kelda s jemnou půvabnou Číňankou tento obrat naprosto dokoná.__ Velice pěkný civilní film 4 a 1/2*

Poměrně povedený a příjemně nečekaný filmek, který netrpí neduhy, jež jsou vlastní velkému počtu českých "vztahových" filmů posledních x let. V odvážně dogmatickém stylu je zobrazen rozklad dlouholetého vztahu šetrného, nepříliš ohleduplného a vlastně úplně pitomého Michala a divoké Veroniky, která si chce ještě užít mládí... Katalyzátorem vzájemného odcizení se má stát setkání se Šimonem, k němuž dojde na nedobře zorganizovaném výletě do Švédska... Už od počátku mě iritovala postava Michala. Je bolestivý pohled na hlupáky, zvláště když se chovají tak pitomě, jak to předváděl právě Michal - a to nejen ve vztahu ke své přítelkyni, ale vůbec ve všem. To ale samozřejmě není vada filmu, snad jen jsou Michalovy negativní vlastnosti až přehnaně zdůrazňovány. Iritovala mě také postava Šimona, který si všecko dokázal zdůvodnit a ospravedlnit. Michal se choval jako pitomec, ale pitomost ještě není nemorální. To Šimon, chytrák s duší volnomyšlenkáře, se choval jako prachsprostý zloděj a ničema - zkrátka jako ryze nemorální člověk. Andělem není ani Veronika, která sice cítila trhliny ve vztahu, ale sama se místy chovala jako hloupá husa. V těchto hrubých rysech jsou představeny určité typy charakterů, které v českém filmu nebývají k vidění příliš často - alespoň ne v této uvěřitelné podobě (častěji to bývá ve formě parodie či karikatury). Příběh trojúhelníku hlavních postav je velmi slušně napsaný, nepostrádá dramatičnost ani návaznost na realitu. Celkové zpracování, styl kamery i výběr prostředí dodává filmu na síle a především autenticitě. Doporučuji :-)

Kdo četl Formanovu biografii "Co já vím? aneb Co mám dělat, když je to pravda", tomu tento dokument nic moc nového neřekne. Ale stojí za to si stejné historky poslechnout přímo z úst M.F. Dokument je možné rozdělit do čtyř úrovní, které se sice navzájem dobře propojují, aby vytvořily přehledný obraz Formanova života, nicméně jejich úroveň poněkud kolísá a lze je do jisté míry považovat za diskutabilní. 1. Vlastní Formanovo vyprávění á la "mluvící hlava", 2. Forman vypráví v kruhu své rodiny, 3. Forman v hospodě s Jean-Claude Carrierem a dalšími kolegy a 4. Kolegové vypráví o Formanovi. Tyto čtyři úrovně jsou tmeleny vhodnými ukázkami z režisérových filmů a celek působí velmi kompaktně, svižným dojmem, informativně poměrně hutně. Ovšem nelze se ubránit dojmu, že snímek trpí mýtizací hlavní postavy. Ne že by si to Forman nezasloužil, ale některé pasáže jsou až zbytečně servilní a přehnaná chvála ze strany např. Javiera Bardema či Annette Bening je jaksi nadbytečná... Jako audiovizuální verze a protějšek ke zmíněné knize je však tento dokument více než uspokojivý.

Ačkoli Agora byl můj nejočekávanější film roku, nechtělo se mi do psaní jakéhokoli komentáře. Nicméně při čtení reakcí nejen zde, ale i na IMDB, jsem se přiměl k zvěčnění skromné úvahy, spojující myšlení postav filmu s myšlením četného davu recenzentů… Amenábar ve svém netypickém snímku vypráví tragický příběh největší antické (a jediné známé) matematičky a novoplatonské filosofky Hypatie. Tento příběh je též příběhem předělu jedné kulturní epochy v jinou, příběhem dějinné proměny - přechodu od antického starověku ke křesťanskému středověku. Posud je to vcelku nekonfliktní a střízlivé (přestože značně zjednodušené) konstatování - tedy že film pojednává o určitých faktických událostech (navíc ve filmu málo zpracovaných). Problém nastává při hlubším ponoření se do děje a analýze vlastního příběhu. Amenábar poměrně dobře rozvíjí popis střetu pohanů s křesťany a křesťanů s židy - nikdo z nich není jednoznačně pozitivně nebo negativně vykreslen, vraždí všechny skupiny, dobré úmysly lze nalézt na všech stranách. Využití ideologie pro mocenské účely je pojednáno s hlubokou znalostí současných událostí, i událostí dávno minulých, a to ve smyslu, že historie má (bohužel) své určité paralely. Nad tímto ční impozantní postava a myšlenky ženy, která má tendenci sváry urovnávat, vědouc, že dosud poznaná pravda není jednoznačná, že se o ní musí pochybovat a že jsme všichni na stejné lodi plující ke stejnému cíli. A zde je nutno konečně zmínit, že vedle obecných faktů (dějinný zvrat) nastupuje do popředí interpretace jednotlivostí (ten a ten páchal zlo, to a to by se mělo dělat tak a tak). Interpretace sama o sobě špatná není (naopak), špatná však je agresivní až militantní snaha svou interpretaci prosazovat za každou cenu. V případě postav filmu to bylo pro mocenské účely a z téhož důvodu je tomu i v dnešním životě - např. v politice, obchodě apod. Ovšem dnes se k tomu přidávají i snahy o jakousi osobní prestiž, která je umožněna až nezdravou mírou blahobytu obecného obyvatelstva… Všimněme si, kolik „znalců“ dějin středověku kritizuje nepřesnosti či dokonce lži ve scénáři a vyjmenovávajíce jména starých učenců argumentují ve prospěch vlastní sebeprezentace a demonstrují tím jednu z chorob současné společnosti, společnosti diskusních fór – „já to vím lépe, jsem lepší, mám vyšší hodnotu“. Přitom dnes stále není o Hypatii mnoho známo, ponejvíce legendy, a podobně i o podrobnostech tehdejších událostí. Amenábar v rozhovorech jmenuje řadu historiků, kteří korigovali scénář, aby odpovídal současné interpretaci (!) tehdejších dějin, ale aby současně umožňoval vyplnit bílá místa v našem poznání a užitím metafor poukázal na nadčasové souvislosti. Jsem v rozpacích z přemoudřelých všehoznalých recenzentů a komentátorů. Jednou z myšlenek filmu je hledání pravdy a na příkladu křesťanů a pohanů je ukázáno, že jejich směr hledání je špatný. Naopak v postavě Hypatie je vyzdvižena alternativní cesta, která člověka naplňuje i přesto, že ani věda není neomylná. Vždyť Hypatie zpochybnila Ptolemaiovu teorii a nabídla jinou (pro mě osobně krásná fabulace :-) ). Jde o způsob hledání oné pravdy. Např. než jsme se dopracovali k dnešnímu pojetí pohybu, museli jsme urazit dlouhou cestu od Aristotela přes teorii impetu, Newtonovu teorii až k Einsteinovi… Cesta je dlouhá, cíl v nedohlednu! Amenábar natočil skvělý film, který by se mohl stát prototypem (evropského?) historického velkofilmu současnosti. Neklade důraz na obrazovou a efektní preciznost v Hollywoodském stylu, ale inteligentním scénářem (dle mého neprávem kritizovaným jako slabý) a výbornými hereckými výkony nutí člověka k aktivnímu diváctví (na rozdíl od nepodarků typu Fridrich Barbarossa či Bathory). Je pravda, že k dokonalosti mnohé chybí. Amenábar rezignoval na větší osobitost, ale vyhnul se většině klišé, kterými historické filmy oplývají. Ale jak už jsem naznačil výše – je to jen moje interpretace výsledku jednoho filmového díla. Každá interpretace vychází z určité zkušenosti – a co divák, to jiná zkušenost.

Příjemné překvapení, které by se nekonalo, kdyby se venku tak strašně nerozpršelo a my nezapadli do kina na první film na programu... :-) Aniž bych zacházel do hlubších detailů, vypíchnu jen některé postřehy: Především trojka Příběhu hraček není filmem pro děti, ale spíš pro ty, kteří byli dětmi v době premiéry jedničky. Vícevrstnatost příběhu, jež zahrnuje odkazy na popkulturní fenomény či principy totalitarismu, unikne chápání malého dítěte, zato vyvolá salvy smíchu u 20ti a více-letých. Lehký nádech sentimentálního vzpomínání na vlastní dětství a částečná identifikace diváka s dospívajícím Andym je dalším vodítkem k této doměnce. Hračky pochopily tento neodvratný vývoj a i okolnostmi byly přinuceny k boji o holé přežití. Pobyt ve školce, v níž hračkám vládne Mazel, se ukáže být nešťastným vyústěním a lehce předvídatelný konflikt s novým prostředím je bohatou živinou pro gradaci velmi napínavého příběhu. Ten je vyprávěn s obdivuhodnou lehkostí a jiskrou - Např. úvodní výlet do imaginárního světa dětských her a následný střih na dospělý pohled na hrající se děcko je kouzelný. Pixar ukázal, že i v současné době zaplavené oceánem víceméně zbytečných animovaných filmů lze vyprodukovat svěží animáč, který je vtipný a troufám si tvrdit, že v mnohém překoná i své dva předchůdce. Inteligentní oddechovka.

Auto nemám, neřídím, vozím se v něm párkrát do měsíce, a to jen meziměstsky... Auto*Mat naznačuje moje důvody. Píšu "naznačuje", poněvadž v úrovni argumentace spatřuju největší slabinu a nedostatek filmu. Vysvětlovat problém hypertrofovaného a patologického automobilismu by se dal mnohem líp, stejně jako ukazovat na možná řešení. Tuto slabinu do jisté míry nahrazuje nadšení a (sebe)ironie, s jakou autoři téma zprostředkovávají. Dokument je ryzí amatérština, která se sice balí nálepkou "experimentální", nicméně spád, vtip a hlavně silné sdělení jsou zřejmé a nosné prvky.__ Pár osobních poznámek k tématu: Mně je radikalismus cizí a mám daleko k impulsivním činům některých představitelů iniciativy Auto*Mat, ale upřímně řečeno, oproti každodenní agresivitě, tuposti a nenávisti tuningových mozků a do sebe zahleděných řidičů, kteří za volantem zcela přestávají myslet, je tento radikalismus vlastně velmi sympatický. Z pseudoargumentů Auto*Matových odpůrců "tak se vraťme na stromy" je mi docela zle a svědčí o neschopnosti vidět skutečný problém (nikdo nechce zrušit auta, proboha). Kulhánek coby někdejší šéf Škodovky taktéž neprokázal přílišnou bystrost a intelektuální výkon hodný svého postavení (přestože rozhovor byl až příliš sestříhán). Pokračovat by se dalo dál a dál... Ale tohle má být komentář k jednomu dokumentu a né esej o moru moderní společnosti, pro niž se automobil stal fetišem. Tedy *** + 1* jako výraz sympatií :) __P.S.: Brňáci, zkuste se postavit na Kolišti ke křižovatce a počítejte osobní auta (a klidně vynechte ta, která jsou polepena firemními nápisy) a sledujte jejich obsazenost. Hádejte, v kolika z nich pojede 1 člověk, 2 lidi a v kolika bude auto plné... Zkuste jet jednou ráno do práce trolejbusem a pozorujte řidiče v míjejících se autech. Je to moje oblíbená zábava...

Uniformní sídliště konce sedmdesátých let s minimem zeleně, rtuť teplotoměru vysoko překračuje třicítku, spíš se blíží čtyřicítce, v ulicích aby člověk člověka pohledal, nuda, nuda, nuda... Čeká se na déšť, na konec prázdnin. Zní to skoro depresivněji než u Čekání na Godota, i když v tomhle Kachyňově snímku je k optimismu větší důvod. Dvanáctiletá Alenka se utíká do vlastního světa fantazie a občas si povídá s panem Tarabou či pošťuchuje se zrzavým klukem s hadicí. Míjí se na schodech s mladým Bartoškokou a tlukot srdíčka také testuje při seznámení s vojákem Pavlem... Občas jsem si říkal, co by Alenka, které o prázdninách tak chyběly kamarádky, co by tak asi dělala v takové situaci dnes? Zasedla by k PC a zapla některý z komunikačních programů (ICQ, Skype, MSN, Jabber, Yahoo Messenger) nebo chatovacích serverů či diskuzních fór? Osamělá by zřejmě zůstala úplně stejně... Vlastně určitě.... Kachyňovi se tahle poetická perlička docela povedla ;-)

Smutný příběh o dívce Vendule, která se snaží udržet při životě zcela nefunkční rodinu. Nahrazuje svým nevlastním bratrům matku, která se utápí v alkoholové bažině a není schopná plnit své základní povinnosti. Vendula obětuje své vlastní dětství, aby ty poslední zbytky zachránila svým sourozencům. Ačkoli natočený za hluboké normalizace, film přesvědčivě popisuje psychologii lidí, která je do značné míry nezávislá na společenském uspořádání. Alkoholici tady byli před třiceti lety, jsou tady i dnes (ze stejných důvodů). A terorizují své okolí stejně - a mají stejné výmluvy, stejně házejí špínu na druhé, sami se cítí ukřivděně a čistí jako lilie. Nezastírám, že nesnáším alkohol v jakékoli míře... Propůjčuje lidem prchavý a klamný pocit bezstarostnosti, zapomnění, volnosti a často také vstupenku k bestialitě, která v těch nejhorších případech vede k týrání dětí, jež se falešně vydává za výchovnou metodu... Dívka s mušlí je povedenou anatomií mezilidských vztahů, které jsou běžnější, než by bylo zdrávo. Také díky přesvědčivým výkonům většiny herců...