liborek_

Krásná černá komedie mistra všech mistrů Francoise Truffauta, při níž vtip a filmařský um útočí na divákovu duši a oko kadencí těžké nekonvenční zbraně... Skvělá zápletka, neuvěřitelné zvraty, brilantní smysl pro humor, který stojí v kontrastu k "vážnějším" režisérovým snímkům, ale v rukopisu a specifické poetice stojí tento film ve stejné lajně jako jeho slavnější filmy. Vzpomínám si, že podobně jsem se zasmál i u snímku Muž, který měl rád ženy, jenž v Truffautově filmografii zaujímá (podobně jako Hezká holka jako já i když je to v jádru vlastně smutný film) nezaslouženě opomíjené postavení. Zvlášťě se zde dá vyzdvihnout skvělé představení hlavní postavy v podání Bernadette Lafont, která nejenže dobře vypadá, ale i výborně hraje, ale pozornost si zaslouží film jako celek: "Subjekt často vyžaduje dárky, což ukazuje na potřebu uznání. Jakoby vlastnictví kompenzovalo nedostatek lásky. Mimoto zde máme možné rovnítko mezi sexem a hudbou - Paní Bliss si cení svého bendža a když uvážíme dvojsmyslný význam tohoto jevu, máme zde sublimovanou závist penisu..." :-) Tolik krásná konstrukce mladého profesora sociologie vycházející z Freudových teorií a která v kontextu této postavy vyniká zvláště vtipně..:)) Truffaut prostě uměl a já se jen musím smát, když na imdb u komentáře k tomuto filmu čtu: "Další podprůměrný film světově nejpřeceňovanějšího režiséra..."

Nádherná metafora polské, potažmo jakékoli socialistické společnosti, kde kolektiv, je-li jeho čelný představitel parchant, zahnívá, je-li jím charismatický a vzdělaný člověk, rozvíjí se. Na příběhu manželské dvojice, která se ocitá v těžké krizi, se rozehrává úžasné divadlo, v němž se odhaluje egoismus a pokrytectví provinčního dirigenta, pod jehož vedením orchestr prožívá těžké chvíle, je rozhádaný a nejde mu to a který nesnese pohled na dorazivšího slavného kolegu (emigranta), jehož taktovka působí na hudebníky jako kouzelný proutek. Není těžké uhodnout, kým by tak onen charismatický člověk mohl v Polsku osmdesátých let být... Wajda se pustil do tématu "zkouška orchestru" z úplně jiného konce než resortní kolega Fellini a podařilo se mu vytvořit vyjímečný film, který navíc umocňují nádherné tóny Beethovenovy Páté a který svým politickým a společenským podtextem působí neskutečně silně.

Filmů s podobným tématem byly už natočeny snad veletucty, nicméně žádný z těch, které jsem já viděl, nebyl hlavním představitelem zahrán tak fantasticky, jako tento snímek, jehož ozdobou je herectví Petera O'Toolea. Málokterý film byl též tak výborně napsaný. Kdepak, neodvažoval bych se srovnávat tento skvěle vystavěný příběh s nádechem romantiky s Babími léty či Vratnými lahvemi, toto je jiná liga. Venuše je příběh nejen o vztahu starého muže a mladé dívky, je současně příběhem dvou různých (vlastně neskutečně diametrálně odlišných) světů, kde na jedné straně stojí vzdělání, kulturnost, přirozenost, zkušenost, charisma... a na straně druhé jednoduchost, povrchnost, křečovitost. Za vše hovoří scéna, v níž Maurice recituje Venuši Shakespearův sonet a ona jemu na oplátku text nějaké stupidní slátaniny "moderní" popmusic. Příběh starého herce a mladé ošetřovatelky má nádech romantiky, která však naštěstí nesklouzne v plytkost banálních příběhů červené knihovny, čehož jsem se coby největší katastrofy obával v první půlce filmu. Naopak jde o jemnou pygmalionskou variaci, která je duchaplná a skvěle vygradovaná. Venuše je film vtipný, plný krásné ironie, nadhledu, je to též emocionální lahůdka, která se nevyžívá v primitivních popisech mezilidských vztahů, jichž jsou plné televize, nýbrž do hloubky proniká pod povrch všech zůčasněných postav. Zkrátka vynikající film!

Může se stát cokoli je nádherný snímeček předního polského dokumentaristy Marcela Lozinského s šestiletým Tomkem Lozinskim v hlavní roli, anebo by se též dalo říci, že jde o reality show, kterou můžu a kterou jsem si zamiloval... Děj filmu je vlastně velice prostý - upovídaný režisérův synek se prohání na koloběžce parkem a občas zastaví u odpočívajících důchodců, jimž klade dětsky prosté avšak v jádru zásadní otázky, přičemž vše je z úkrytu pečlivě zaznamenáváno. Divákovi se tak dostává filmek vtipný i smutný zároveň: bezstarostné a zvídavé mládí je zde kladeno do konfrontace s ustaraným stářím, často doprovázeným smutkem a samotou. Otázky malého Tomka jsou duchaplné, jeho chování je dětsky prosté, avšak nejde zde o samoúčelnou pitvořivost roztomilého děcka, nýbrž o krásný střet dvou rozdílných světů, jenž je vševypovídající a prost veškerého moralizování.

"Téměř každé hlavní město, jako je New York, Paříž, Londýn, skrývá za svým bohatstvím chudobou stižené domovy, kde špatně živené děti se zanedbaným zdravím a vzděláním jsou odsouzeny ke zločinu..." praví se v úvodu tohoto pozoruhodného filmu, mexické odpovědi na italský neorealismus. Nadčasovost a hloubka výpovědi z tohoto snímku přímo čiší, nicméně v době svého vzniku byl v Mexiku odsouzen, Bunuel byl obviňován "z hrozné nehoráznosti vůči Mexiku" a různé odbory požadovaly režisérovo vyhoštění. Přitom tento snímek nic nezakrývá, ničím se neproviňuje, pokud ovšem vinou není zobrazování těch nejtemnějších stránek chudoby v moderním světě, kde ti nejzoufalejší jsou okolnostmi přinuceni ke krádežím či dokonce vraždě. Snímek je pravda dost syrový, odpovídají tomu i herecké výkony dětských neherců, které skutečně dávají vzpomenout na snímky de Sicy, jehož Dětmi ulice se Bunuel nechal inspirovat. Syrovost a upřímnost však umocňuje celkový zážitek z filmu, který ani po 57 letech neztratil ze své aktuálnosti.

Moc nočních můr aneb Vzestup politiky strachu je třídílný dokument z dílny BBC, který ohromně poutavým způsobem zprostředkovává netradiční pohled na moderní světové dějiny. Porovnává dva fenomény - americký neokonzervatismus a islámský radikalismus (oba horlivé bojovníky vůči liberalismu a úpadku dobrých mravů) - a v množství archivních záběrů ukazuje jejich vliv (a též vliv médií) na světové dění od poloviny sedmdesátých let až do současnosti. Dokument je natočen vskutku prvotřídně, profesionalita BBC se nezapře. Adam Curtis se zdržuje jakýchkoli tendenčních střihů a triků, nemá potřebu manipulovat jako např. Michael Moore... snaží se o maximální objektivitu, chronologicky vyprávěný příběh je podpořen výpověďmi mnoha zainteresovaných lidí z akademické sféry, politiky i afghánského bitevního pole. To však nebrání tomu, aby si nezkusil ironizovat události vtipnými vsuvkami v podobě ukázek z dobových seriálů jako např. Gunsmoke nebo Perry Mason. Ovšem hluboko do křesla mě zavrtal hudební doprovod - mix skladeb Charlese Ivese, Ennia Morriconeho či skupiny Skinny Puppy dodal tomuto snímku hvězdičku navíc. Nelze než doporučit - jeden z nejlepších dokumentů poslední doby.

Každý pro sebe a bůh proti všem aneb tajemství Kaspara Hausera je zajímavý příběh natočený dle skutečné události, jež se odehrála v první polovině 19. století. Hlavní postavou byl šestnáctiletý chlapec (toho hrál sice už 42letý Bruno S. - ale zato bravurně), který se roku 1828 z ničeho nic objevil v Norimberku, kde způsobil malé pozdvižení - sotva chodil, sotva mluvil, dokola omílal větu, že chce být "statečným rytířem jako otec", a s sebou měl jen dva dopisy, které vyvolávaly spíše více otázek než odpovědí. Později se ukázalo, že donedávna žil jen v malinké cele, kde se téměř nemohl hnout a kde společnost mu dělal pouze dřevěný koník. Jediný člověk, který s ním za celou dobu přišel do styku byl záhadný muž, který si před ním skrýval tvář a který zřejmě hrál důležitou roli i v dalším průběhu Kasparova života (aniž bych chtěl nějak spoilerovat..). Snad ještě můžu dát k lepšímu toliko (ve filmu o tom byla jen drobná zmínka), že možnými rodiči Kaspara Hausera byl Karel Bádenský a Napoleonova adoptivní dcera Stéphanie de Beauharnais. Kasparovo zmizení by tak logicky zapadalo do mocenských a nástupnických půtek o bádenské dědictví... V roce 2002 tuto domněnku s 95% pravděpodobností potvrdily DNA testy. K filmu samotnému lze řícit tolik, že Werner Herzog je zručný filmař a tento snímek se mu opravdu povedl - vizuálně podmanivý a myšlenkově podněcující.. fascinující příběh...vše korunováno úžasným výkonem naprosto přesvědčivého Bruna S. Jak tomu tak bývá - netřeba slov. Stačí se pohodlně usadit do měkkého sofa a vychutnat si ten zážitek. Konfrontace čistého Kaspara s komplikovaným a nepřívětivým světem vyznívá symbolicky: "...příchod na tento svět byl hrozně tvrdý pád!" Film asi ne pro každého, ale přesto skvělý.

Slabší Truffaut?? Probůh, jeden z nejsilnějších! Eric Rohmer kdysi napsal, že je to jeden z nejkrásnějších Truffautových filmů vůbec a já můžu jen souhlasně přikyvovat. Zelený pokoj je neobvyklý příběh o novináři (autorovi nekrologů), který je už od dob těžkých bojů první světové války, kdy padla spousta jeho přátel, posedlý myšlenkou a přemítáním o tom, zda je správné zapomínat na zemřelé. "Každý rok se stává, že musíme škrtnout některé jméno u čísla v našem soukromém telefonním seznamu, a jednoho dne se ukáže, že známe vlastně víc mrtvých než živých..." Za zdánlivě podivínskou zálibou Juliena Davenna (sám Truffaut) se skrývá neutuchající láska, která je spojena s úctou a snahou o trvalou vzpomínku, jež vyvrcholí vybudováním impozantního památníku. V jeho snaze mu přitom pomáhá Cecilia, kterou výborně zahrála Nathalie Baye. Mnoho Truffautových přátel potvrzovalo, že do tohoto příběhu Francois vložil největší kus sebe a že tento snímek je vlastně jeho nejintimnější výpovědí. Vypadá to tak... Úžasná atmosféra, krásná hudba, výborný Truffaut v hl. roli, pořádná porce námětů k přemýšlení...

Trier opět nezklamal... Z ponuré Manderlay odjel zpět do Dánska a otrokářské drama vystřídala bláznivina hodně těžkého kalibru... Lars von Trier si znovu hraje nejen s divákem, ale neskutečně si pohrává i s hlavními hrdiny, které smaží v pekelně horkém oleji a dává jim minimum možností. Chudák Kristoffer, jehož smyslem života je ultraminimalistický Gambini, se musí pohybovat v pro něj naprosto odtažitém světě, z čehož musí nutně vznikat absurdní situace, které balancují buď na hranici frašky ("Podzim na venkově je dusný...") nebo se drsně dotýkají hořkosti života, jenž "je jako Dogma95"... (tiskárna...). Trier opět boduje s dogmatickým pojetím, narušuje kontinuitu obrazu, překvapuje dokonale vybroušeným scénářem s nečekanými zvraty. Svými vlastními vstupy do filmu a komentováním děje snímek zdánlivě zlehčuje, což potvrzuje úvodním konstatováním, že za touhle komedií není nic jiného, než se pobavit a zapomenout. Ale to by nebyl Lars von Trier... Už jen vztah Ravn - Kristoffer stojí za hlubší zamyšlení... Pro mě zatím jednoznačně nejlepší komedie roku (včetně toho minulého..:-)

Přízrak svobody, Buńuelův předposlední film, je úžasný surrealistický špíček, ne-li přímo špek, skvělá hříčka, snové pásmo plné absurdit... Je to nadčasová satira o iluzi jménem svoboda, o tom, co všechno člověkem zmítá, co jej ovládá, co ho přetváří a formuje. Člověk má někdy tendenci prohlašovat o sobě, jak je svobodný, nezávislý, jak jej nic nepoutá a že svět mu leží u nohou - žel tuhle iluzi Buńuel rozdmýchává už pár minut po začátku filmu. Ukazuje naplno a s vtipem, jak je člověk v zajetí vlastních předsudků, iluzí, pověr, konvencí, úchylek... Přízrak svobody je jedinečné představení volně plynoucích asociací, skečů, které svou absurditou často ohromně pobaví, občas z nich člověka zamrazí, ale hlavně ho nutí přemýšlet. Epizody spolu zdánlivě nijak nesouvisejí, avšak ve skutečnosti svým logickým propojením naznačují, že jsou stejně tak neuchopitelné, jako tomu je u guláše zvaného život... Buńuel znovu šije do konvencemi prošpikované buržoazie, s humorem sobě vlastním shazuje klerikály, vzdává hold surralismu a i na stará kolena dokázal, že to je výjimečný režisér. "Omluvte mne na okamžik. Kde je tady jídelna, prosím? - Poslední dveře vpravo.... - Je obsazeno!"