flu

Dvouapůlhodinová vivisekce současného Mexika, při které tuhne krev v žilách. Jinak teda chápu, že rozverné melodie narcocorridos, které ve filmu hrají téměř nonstop, mohou leckoho zmást, stejně jako všichni ti chingones v kovbojských úborech se srandovními přezdívkami typu "Cochiloco", nicméně "El Infierno" není komedie ani náhodou. Zkrátka "México 2010 - Nada que celebrar".

Nadstandardní kriminální drama, které na obehranou žánrovou šablonu poměrně zdařile roubuje řadu vážnějších témat. Ústřední dvojka Leguizamo/Alcázar hraje solidně, má to pěkně nasnímané exteriéry a všudypřítomný pot, špína a hmyz jsou z toho doslova cítit. Stejně jako tíživá atmosféra, která vás definitivně dorazí s posledním záběrem. A jak tady někdo trefně poznamenal, ten film ve vás bude posléze doznívat, a to ne zrovna dvakrát příjemně.

"Ratas, Ratones, Rateros" je svým způsobem klasické nezávislé nízkorozpočtové kriminální drama z třetího světa. Film se sice odehrává v ekvádorském Quitu, ale kulisy, postavy i příběh (dospívající kluk, který zoufale hledá sám sebe a jakékoli východisko z ubíjející nudy, se zhlédne ve starším bratranci, hledaném recidivistovi, který je od prvního okamžiku doslova předurčen k tomu, aby všechny kolem sebe stáhnul do sraček...) jsou natolik zaměnitelné, že by to mohlo být v podstatě jakékoli jiné velkoměsto Latinské Ameriky. Není to ale vůbec špatný film, a Cordero se už v tomto svém debutu rozhodně jeví jako zajímavý filmař. Nicméně pokud nejste zrovna cinefil(ka) či student(ka) hispanoamerických studií, doporučil bych spíše divácky mnohem přístupnější novinářské krimidrámo "Crónicas".

Za celou hodinu a půl jsem nepřišel na to, proč major Sobolev po přejetí rebjonka nezařadil zpátečku a nepokračoval směr Rjazaň. Možná proto, aby mohl pan režisér po tu dobu sám exhibovat v roli jeho kolegy Pašy Krošunova. Kdyby tohle ruské exploatační drama režíroval gospodin Balabanov, mohlo z toho možná i něco být. Takhle je to nudný a nezáživný průměr. Takže 2,5*

"It's hard to start a revolution. Even harder to continue it. And hardest of all to win it. But, it's only afterwards, when we have won, that the true difficulties begin. In short, Ali, there's still much to do." (Ben M'Hidi, Battle of Algiers)

Nebýt brutálně zpackaného dabingu na Spektru (zkomolený "Džiang Džiše" místo Čankajška, Bretton Woods skloňovaný jako živá osoba, osvobození teologie namísto Teologie Osvobození atd. atp.;otřesná výslovnost jmen či míst, zavádějící překlad, který místy ústí do zcela nesmyslných a kostrbatých větných konstrukcí a takhle by se dalo pokračovat ještě dlohou), tak bych napálil plný počet bez jakéhokoli rozmýšlení. I když by se Stoneovu dokumentárnímu cyklu dala vytknout přílišná zkratkovitost (například několikasekundový odkaz na hochy z chicagského Outfitu a Santo Traficanteho Jr. ve spojení s kubánskými exilovými skupinami v USA v polovině pátého dílu je opravdu pro fajnšmekry a běžný divák tuhle konotaci nemá šanci zachytit; a takových "špeků" se v překotném tempu vyprávění najde více) a občasná tezovitost, jako celek "The Untold History of United States" rozhodně stojí za shlédnutí. Stone se totiž nesnaží lacině šokovat a onen fascinující příběh jednoho impéria vypráví překvapivě objektivně a uměřeně. A hlavně, ačkoliv se vesměs jedná o známá fakta, mnohé události a okolnosti, za kterých se odehrály, jsou ve Spojených státech skutečně "untold". Stone se rozhodl tohle změnit a již jen za to si ten plný počet nakonec zaslouží. Jinak všechno to tady moc pěkně napsal už StarsFan. K tomu není moc co dodat.

You might think that there will be a day when America will leave Nicaragua alone. But I am here to tell you flat out that that day will never happen. Because it is our destiny to be here. It is our destiny to control you people. No matter how much you fight, or what you think, we'll be back. Absurdní, krvavé a záměrně historicky nepřesné acid-westernové podobenství, v němž se příběh amerického filibustýra z poloviny 19. století prolíná s válkou v Nikaruguy osmdesátých let století dvacátého. Přestože ve své době film propadl jak u diváků tak u kritiky a Coxovi v podstatě ukončil kariéru v Hollywoodu, po letech se z Walkera stal takový malý kult. A nutno říci, že po právu, jelikož spojení scénáře Rudyho Wurlitzera s Coxovou halucinogenní režií, Strummerovým DIY soundtrackem a kontextem tehdejší politické situace dalo vzniknout jednomu z nejoriginálnějších osmdesátkových filmů.

Hromada žánrových klišé (hrdina od Guadalcanalu, kráska v nesnázích, psychopatičtí gangsteři atd., atp.), řídký příběh s řadou oslích můstků a jen těžko uvěřitelných momentů (LAPD let čtyřicátých byla sice prorostlá korupcí, ale nebyli to idioti, aby si nebyli schopni dát dvě a dvě dohromady - viz manželské poměry hlavní svědkyně, anebo to, kde všude se střílelo s osudnou karabinou M1; posléze uvedené se ostatně týká i gangsterů, kteří onu zbraň koneckonců viděli už v prvním díle), charaktery, jimž chybí jakákoli hloubka a v neposlední řadě totálně nevyužité reálie oné doby (hrstka provařených gangsterských ksichtů, pár neonů a swing vs. bebop opravdu atmosféru nedělá). Kde je sakra pozlátko Hollywoodu se všemi bulvárními skandály hvězd a hvězdiček? Ostrý kontrast bídy a bohatství? Rasové nepokoje v hispánských a černošských čtvrtích? Systémová korupce a rasismus zasahující jak LAPD tak nejvyšší politické kruhy? Kde je celý ten zhroucený americký sen? Tohle všechno totiž v Buntinově investigativně žurnalistickém eposu "L.A.Noir: The Struggle for the Soul of America" je a nic z toho se Darabontovi nepodařilo do scénáře dostat. Kolem a kolem je to sice pořád o třídu lepší než otřesná slátanina "Gangster Squad", jež se odehrává ve stejné době a na stejném místě, ale jinak je "Mob City" pro mne (jako čtenáře Ellroye, milovníka filmu noir a jazzu a v neposlední řadě též fanouška kvalitních seriálů) jedním velkým zklamáním. Holt TNT není HBO.

Tu quando vedi uno come Ugo Piazza non lo devi toccare! Tu quando vedi uno come Ugo Piazza non lo devi sfiorare! Tu quando vedi uno come Ugo Piazza il cappello ti devi levare! Tímhle nezapomenutelným monologem Maria Adorfa coby psychopatického Rocca se uzavírá jedna z nejpozoruhodnějších gangsterek sedmdesátých let. Brilantně napsané charaktery, výrazný sociálně-kritický podtext, do detailů promakaný sedmdesátkový vizuál a v neposlední řadě též zajímavý soundtrack (Luis Bacalov a italští progrockeři Osanna), to vše posouvá víceméně tuctový příběh "Milano calibro 9" mezi naprostou žánrovou špičku.

Ultrakonspirační nátěr s nepříjemně (leč očekávaně) otevřeným koncem. Channel 4 je - co se seriálové tvorby týče - stále poněkud ve stínu BBC, ale tohle je absolutní trefa do černého. Příběhově, vizuálně i zvukově. A totéž platí i pro druhou sezónu.