radekgfx

Pokud byste hledali ve slovníku synonymum pro prvoplánovost, našli byste tam Transformers 3. Jednorázové, primitivní, nenáročné.

Pět králů kontra Andy. Zemitá kamera, výprava nádhernými jihoamerickými reáliemi a bezvýhradně příjemné herecké obsazení tu společně nesou na bedrech snahu o vícevrstevnatý film. Akce je zde spíše dílčím prostředkem; prvoplánovým hybatelem děje – tím, kdo ve výsledku rozhoduje o tom, zda určitá postava vystřelí, nevystřelí či jak se v danou chvíli zachová – jsou zdánlivé krize identit a z nich pramenící morální otázky. Zatímco akce je úsporně přímočará, vpravdě intenzivní a docela funkční, Triple Frontier je dost nepřesvědčivý ve vykreslení jednotlivých postav a jejich motivací. Tato úspornost má za následek jednak to, že člověk tápe ve snaze vytvořit si k postavám v průběhu filmu nějaké hlubší emocionální pouto a pak také to, že je docela zmatený v interpretaci toho, zda dílčí rozhodnutí postav dávají s ohledem na jejich prezentovaná pozadí (schopnosti, životní příběhy, atp.) vůbec nějaký smysl.

Fanoušci vizuálních, akčních a obrazově působivých snímků budou zklamáni. Filmový jednici vyhledávající zejména minimalistické sci-fi s prostorem pro postupné (v ideálním případě) odkrývání mnohovrstevné reality s hutnou, snovou a netradiční atmosférou, ještě k tomu na pomezí skutečnosti a fikce, budou nadšeni. Příběhový mix prvního Trona a Matrixu jistě nemá ambice býti uctíván podobně velkou masou lidí, ale v rámci daného žánru a předem stanovených očekávání se jedná o více než kvalitní a shlédnutí hodný filmový počin.

K tomuto snímku jsem se dostal po shlédnutí z mého pohledu výborného filmu Jerusalema, jehož ztvárnění atmosféry běžného života v Johannesburgu v kontrastu se zločineckým syndikátem byla až překvapivě naturální a kvalitně zpracovaná. Doufal jsem, že film Tsotsi v tomto ohledu tuto látku ještě rozvine a poreferuje o ní z trochu jiného, více osobního, pohledu (což bylo nejspíše částečně možná způsobeno i faktem, že v tomto filmu hrají stejní herci). Nutno podotknout, že se tak nestalo. Prvních deset minut filmu je nadějných, ale po té ovšem přijde klíčová zápletka, které nejenom že neuvěříte, ale ještě vám bude po zbytek filmu dokonce vadit. Sázka na sentiment v tomto případě nefunguje.

Jedna z charakteristik dobrého filmu dle mě je, že posuny v ději organicky a přirozeně vyplývají z logického rozhodování postav a vice versa. Jinými slovy, není zde slyšet škrábání scénáristického brku a film může volně plynout. Utajený pasažér to má přesně naopak. Ve filmu je pár ucelených dějových částí a ty jsou propojovány drhnoucími dialogovými replikami a nejapným chováním postav. V žádném okamžiku filmu tak člověk nemá pocit, že by postavy děj nějak ovlivňovaly nebo se ho dokonce nějak přesvědčivěji účastnily. A je to docela překvapivé, jelikož předchozí počin scénáristického dua Joe Penna a Ryan Morrison Arctic (2018) tímto neduhem až tak moc netrpěl.

Překvapení roku a zároveň ultimátní odpověď na povzdechy, že je škoda, že už se dnes moc netočí filmy jako Den nezávislosti (1996). Skvěle obsazené a zahrané, odlehčené a zároveň hluboké, zábavné a přesto velmi emocionální. Tvůrci se vydali tou nejchytřejší možnou cestou a tuctový příběh o emzácích a cestování v čase podepřeli samonosnou rodinou linkou, která film „udělá“, pokud jí to člověk dovolí. Dvacetiminutová úvodní expozice vazeb rodiče–potomci působí úmorně, ale má svůj účel a film z ní až do konce těží. Všechny unylé kolonky „povinných“ postav – jako zábavný, neohrabaný vědec nebo málomluvný John Rambo – pak s přehledem vyváží Yvonne Strahovski. Člověk tam prostě tu Mirandu pořád vidí a nejenom její monolog na pláži by mohl Cinefix bez sebemenšího problému zařadit do nového videa o netuctových okamžicích v jinak tuctových filmech.

Mrazivá atmosféra suchého větru a všudypřítomná temnota bílých širých sněžných plání mě ve většině případů zaujme již svou podstatou a v situacích, kdy ji i dotvoří silných příběh, vznikne dílo mnou vždy kvitované. Pokud bych se odprostil od faktu, že je Věc: Počátek pouhý prequel a okolnosti jeho vzniku jsou tedy zřejmé, a snažil se jej brát jako skutečně plnohodnotný samostatný film, byla mnou nejvíce postrádaná složka děje inteligence. V poslední době je to obecně velmi vzácný faktor, který ve filmech hledáte velmi obtížně (bavíme-li se o vysokorozpočtové produkci). Věc má pouze minimální možný přesah a v rámci cílení na širší spektrum publika co nejjednodušší děj, který se v podstatě pouze smrskne na jedno-liniovou vyvražďovačku Vetřelcově-Predátorového typu, ještě k tomu postavené na poměrně předvídatelných lekacích momentech. Film silně evokoval (nejspíše svým zasazením) film Vetřelec vs. Predátor. Možná právě díky přítomnosti relativně neznámých herců nepůsobil snímek až tak moc prvoplánově.

Ultimátně paranoidní.

Pere se tu snaha o opulentnost a velmi jednoduchý příběh. Zrežírované je to ale fenomenálně a ta hudba je na úplně jiném levelu. Opětovně viděno v rámci letní projekce KIN©ENTRAL.

Vizuálně podmanivé a soudržností děje docela nekonvenční dílo. Mainstreamový tříaktový děj je přítomen, ale je odsunut na pozadí. Děj filmu se člověku neznalému manga předlohy může jevit značně komplikovaný a vnitřně prostoupený až přílišným množstvím zkratek, jež mnohdy nedávají úplně smysl. Film se tak na mnoha místech zakusuje do svého vlastního ocasu a neznalému divákovi evokuje staroegyptský motiv urobora. Ve vizuální stránce filmu se zrcadlí grafická šablona většiny Aramakiho filmů. V rámci možností technologie realisticky renderované prostředí a postavy, ostrá kontrastní hra světel a stínů v bohatých a hloubku evokujících interiérech, podmanivá barevná stylizace teplých a studených odstínů a detailní modely postav – tvůrci si pak dali záležet zejm. na proporcích těch ženských. Velmi příjemnou se mi jevila přímá konfrontace studené a industriálně zpracované lodi Arcadia a organické křehkosti a něžnosti symbolizované až elfsky vyhlížející postavou Mimay.