radekgfx

„You can't wake up if you don't fall asleep.“ Autorský kryptický příspěvek k emocionálnímu truchlení, chaotické podstatě světa a procesu vyrovnávání se se ztrátami. Snad. Já bych od Wese Andersona ale raději v budoucnu znovu viděl spíše roztřesené širokoúhlé scény lidí dobíhajících vlak; třeba za zvuku This Time Tomorrow. Byť by nebyly snímány kamerou na stativu v centrální kompozici a v saturovaných pastelových barvách.

Bioware, an Electronic Arts studio. Hodně času uplynulo od první návštěvy Lotheringu, kdy člověk stál s Alistairem a Morrigan na ochozu hradboví a rozhodoval se, kam se dále vydat. Dragon Age franšíza stále žije, přestože se studio, které jí dalo život, v titulcích už neobejde ani bez přístavku svého nového vlastníka, který po kreativní stránce s univerzem nemá vůbec nic společného. Musí to být hodně zvláštní pocit, pro lidi jako David Gaider. Vytvoříte pro někoho něco z ničeho, pak odejdete a věc, kterou jste stvořili, si žije svým vlastním životem. Bez vás. Vám už ani nepoděkují v titulcích. Netflix a Red Dog Culture House se naštěstí alespoň trochu drží reálií a seriál tak není špatný. Potěší pár cameí a odkazů na události, místa a postavy. Druhé sérii bych se nebránil.

Odosobněný, ponurý, extrémně přímočarý a koncentrovaný neo-noirový trip. Neskutečně mě bavila ta dějová sterilnost. Z filmu jsou vypreparované všechny reziduální dějové linky a dialogy, a přesto funguje skvěle; místy evokuje až takovou tu osmdesátkovou úspornost Thiefa (1981). Docela by mě zajímalo, jak by to celé vypadalo, kdy by to snímal nějaký lepší kameraman typu Jeffa Cronenwetha, Messerschmidtův vizuál je totiž bohužel hodně televizní. Po delší době ale film, u kterého si člověk řekne: Dobře, ráno budu mít kruhy pod očima, ale na tohle se chci dodívat. I. Don't. Give. A. Fuck.

Snaživý film a hodně sympatický boj tvůrců se snahou natočit film o pokročilé sci-fi technologii za současného omezení, že děj nemůžu zasadit příliš do budoucnosti, protože na odpovídající exteriéry nemám budget. Akorát teda ten transfer vědomí by byl v reálu pro mnoho lidí docela zklamáním – viz videoherní SOMA.

Tangerine dream – Love On A Real Train (Risky Business, 1983). Osmdesátky, hudba a scénář. K dokonalosti chybí už jen to, aby se točilo na film.

Vlog z frontové linie. Nic míň, nic víc. Díky rezonujícímu tématu asi netřeba dějových oblouků a na nějaký ten uspokojivý závěr si snad počkáme v reálu (Jeden svět, Bio Centrál).

Dekadentní kočkopes. Na jedné straně našlapaná, energická, vizuálně opulentní jízda raným Hollywoodem, na straně druhé hodně skřípající a zkratkovitá kontemplace nad pomíjivostí bytí a nadřazeností celuloidu. A já bych hrozně rád viděl buď tu jízdu, nebo tu depku. V předchozím Chazellově filmu First Man (2018) je okamžik konfrontace mezi oči koulící a hlavou kývající Claire Foy a Ryanem Gosslingem. Uměle přeexponovaný emoční konflikt, jenž má – snad – působit jako film determinující okamžik bezprostředně předcházející startu letu na Měsíc. Tahle impotentní repetitivní kalkulace mě u Chazellových filmů už delší dobu vadí. A v tomhle duchu se bohužel nese celá druhá polovina Babylonu. Uměle přeexponované rozjímání nad tím, zda dobře už bylo. Ale já bych raději ten let na Měsíc, nebo sestup do nějaké hluboké rokle. Ale pořádný. Bez režisérské exhibice a sebedojímání.

Analog do každého mobilu. Neoslavný, mileniální genius loci, co ale docela nakopne. Ještě včera si člověk tužkou převíjel kazety, dnes se vidí v pořadu pro pamětníky. Sakra, letí to a hrozně nenápadně. Jdu si koupit PSH tričko. On-line debata s tvůrci a herci byla skvělá. (Bio Central, HK)

Je tam všechno. Groše, vozová hradba, Jan Hus, Ktož jsú boží bojovníci, Zmikund, digitální lev i Marek Vašut. Docela se mi líbila úvaha, že pokud na to Jákl půjde chytře, narve většinu z omezeného rozpočtu do jedné kulervoucí bitvy, která film „udělá“, a zbytek obalí dialogy a táhlými kamerovými záběry. Nestalo se. Bitek je docela hodně, jsou všechny plus minus stejné a všechny stejně chaoticky nasnímané. Dialogy jsou lámané a u spousty z nich si člověk říká, že takhle normální lidé přece nemluví. Film je určitým kompilátem symbolů, postav a míst, kterému nehraje do karet omezené měřítko, absence režijních nápadů a nedůslednost v komunikaci mocenského zákulisí. Ve výsledku tak není úplně jasná motivace postav a de facto ani záměr celého filmu. Naopak u posledních třiceti vteřin filmu si člověk může konečně říct: „Tak tohle bych teda chtěl vidět.“ A sotva to dořekne, už je konec.

Pere se tu snaha o opulentnost a velmi jednoduchý příběh. Zrežírované je to ale fenomenálně a ta hudba je na úplně jiném levelu. Opětovně viděno v rámci letní projekce KIN©ENTRAL.