radekgfx

Ledové kry, lední medvěd, spousta sněhu, Mads Mikkelsen a mírné spoilery. Nebýt posledního záběru, vznikl by referenční film, na který by se dalo v budoucnu odkazovat. Existenciální přímočarost a mrazivá neutěšenost jsou ale v závěru obětovány snaze vyjít divákovi vstříc a je to docela škoda. Film si ve své výsledné podobě spíše podává ruku s All Is Lost (2013) a pomyslný Olymp nekompromisní vize zůstává nedobyt.

„You can't wake up if you don't fall asleep.“ Autorský kryptický příspěvek k emocionálnímu truchlení, chaotické podstatě světa a procesu vyrovnávání se se ztrátami. Snad. Já bych od Wese Andersona ale raději v budoucnu znovu viděl spíše roztřesené širokoúhlé scény lidí dobíhajících vlak; třeba za zvuku This Time Tomorrow. Byť by nebyly snímány kamerou na stativu v centrální kompozici a v saturovaných pastelových barvách.

Neo Soul. Ozářený poutač u potemnělé cesty, který vás ubezpečí, že jste doma. Cloud Atlas je jako velká mozaika poskládaná z různě kvalitních pestrobarevných střepů. Částečně vydrolená, občas poškrábaná, místy ústa dokořán otevírající, se zručným restaurátorem Tykwerem. Konstrukce filmového příběhu si nezakládá na vícero silných momentech, ani na pompézním závěru. Prostě plyne, což může překvapit. Film mi vyhovoval, přesto si nejsem jistý, zda jsem dostal to, co jsem očekával.

"Cars 2 Is Pixar's First Bad Movie" komentáře tohohle typu se objevovali v širém filmovém světě již krátce po premiéře a nutno uznat, že byly pravdivé. Pixar, chápána jako modla která prostě neumí dělat špatné filmy, definitivně padla a zařadila se do šedého průměru ostatních studií. Film bez špetky invence a takového toho typického pixarovského uhlazeného světa, působí jako by byl celý dělaný na klíč pro nějakého mezinárodního distributora. Poměrně hezky vypadající vizuální ztvárnění ale značně dialogy přeplácaný až otravný děj, který staví na ne zrovna povedeném scénáři, a značně nejasně určené cílové publikum sráží tento filmový počin do spodních hlubin šedého průměru.

Rohan dorazil, The Sword Fleet arrived. Avengers: Endgame překonává čas i prostor a jakkoliv drží pohromadě a umně prokládá odlehčený humor a vážnou dějovou linkou, v okamžiku, kdy je potřeba skutečně zatlačit na emocionální pilu a vystavět velkolepé finále, trochu rezignuje na jakoukoliv originalitu, vsadí na jistotu a vypomůže si berličkami již mnohokráte viděných motivů. Zkázu a zdánlivě neodvratný příkrov smrti tak opět odvrátí v poslední možnou chvíli odnikud vynořivší se postava či postavy a divácké pokyvování hlavou nad zábavným a režisérsky ukočírovaným opulentním projektem se začne střídat s váhavými rozpaky nad tím, zda to všechno přece jenom nebylo možno vidět už někde jinde, akorát ne ve fialovo-modrém; resp., zda-li by to v rámci dané produkce vůbec šlo natočit nějak jinak.

Překvapivě neinfantilní - tzv. nejedná se pouze o celek slepený z variací na léty prověřené skeče a postupy přítomné v animovaných filmech. Jednotlivé díly seriálu drží po hromadě jimi prostupující příběh a v mnohých z nich je možno nechat se překvapit docela originální kamerou, důrazem na detaily a dialogy, jež nejsou samoúčelné. Tato animovaná podoba svědčí Avengers jednoznačně lépe než hraná verze.

Dekadentní kočkopes. Na jedné straně našlapaná, energická, vizuálně opulentní jízda raným Hollywoodem, na straně druhé hodně skřípající a zkratkovitá kontemplace nad pomíjivostí bytí a nadřazeností celuloidu. A já bych hrozně rád viděl buď tu jízdu, nebo tu depku. V předchozím Chazellově filmu First Man (2018) je okamžik konfrontace mezi oči koulící a hlavou kývající Claire Foy a Ryanem Gosslingem. Uměle přeexponovaný emoční konflikt, jenž má – snad – působit jako film determinující okamžik bezprostředně předcházející startu letu na Měsíc. Tahle impotentní repetitivní kalkulace mě u Chazellových filmů už delší dobu vadí. A v tomhle duchu se bohužel nese celá druhá polovina Babylonu. Uměle přeexponované rozjímání nad tím, zda dobře už bylo. Ale já bych raději ten let na Měsíc, nebo sestup do nějaké hluboké rokle. Ale pořádný. Bez režisérské exhibice a sebedojímání.

Čistě film jako spotřební zboží. Nulová invence, stupidní příběh a dialogy, hromada anglicky drmolících evropanů. Kromě scénáře byl asi v jednom balení obsažen i seznam deseti nejčastějších filmových scén, které se v podobných filmech objevují a je tedy jaksepatří žádoucí, začlenit je do příběhu. Sex s pohlednou hlavní hrdinkou, narozeni hlavního hrdiny, spousta oči koulejících postav atd. Ron Perlman je profesionál každým coulem, po Trejovi horký kandidát na převzetí reklamní štafety u Mountfiledu. Jasonovi Momoovi tahle role opravdu nesedla.

Nový rok, nový Batman. Jiný, stylový, atmosférický a taky hodně afektovaný. Reeves zahalil celý Gotham do ostrého noirového šera, ale nepodařilo se mu v něm ukrýt nepříliš inteligentní scénář. A tak zde máme Batmana, který do poslední chvíle postává u člověka, o kterém ví, že má co nevidět vybuchnout, a to jenom proto, aby se mohla odehrát navazující scéna. A tak zde máme nad vodou a na elektrickém laně houpajícího se Batmana, který lano odřeže nad sebou a ne pod sebou, a to jenom proto, aby se mohla odehrát navazující scéna. Možná se jedná o malichernosti, od kterých by měl člověk abstrahovat – tím spíše u komiksového filmu –, tříhodinová stopáž a velmi rozvážné tempo jednotlivých scén ale dává až příliš mnoho prostoru k podobným úvahám a nová batmanovská reinkarnace z nich nevychází úplně dobře. Konec je famózní.

Surový svět, obrazy krve a přímočarého násilí působí jako zjev ve vší té záplavě při zemi se držících animovaných filmů. Zážitek. Výsek z bohatého světa stejnojmenné mangy.