radekgfx

Scorseseho reziduální bilancování, ne nepodobné Eastwoodovu Unforgiven (1992). The Irishman se po většinu času zaobírá tím, co se u ostatních podobně žánrově laděných filmů ztrácí ve scenáristickém rozkladu. Více prostoru tu dostanou výjevy jako člověk v zakrvavené košili vracející se domů a potkávající svou manželku, případně opakované výjevy společného oběda a večeře spíše než samotné obrazy frenetické akce či rozstřílené výlohy obchodních domů. I volba dlouhého dějového časového rámce jde na ruku hlavně snaze skrze vzestupy a pády sledovaných osob ilustrovat trpkou pomíjivost bytí a zoufalou lidskou snahu o to, zůstat relevantní. V okamžiku, kdy si člověk začne tento autorský záměr uvědomovat, začne si paradoxně přát, aby byl film ještě o nějakou tu hodinu delší.

Suit Up!

Je tam všechno. Groše, vozová hradba, Jan Hus, Ktož jsú boží bojovníci, Zmikund, digitální lev i Marek Vašut. Docela se mi líbila úvaha, že pokud na to Jákl půjde chytře, narve většinu z omezeného rozpočtu do jedné kulervoucí bitvy, která film „udělá“, a zbytek obalí dialogy a táhlými kamerovými záběry. Nestalo se. Bitek je docela hodně, jsou všechny plus minus stejné a všechny stejně chaoticky nasnímané. Dialogy jsou lámané a u spousty z nich si člověk říká, že takhle normální lidé přece nemluví. Film je určitým kompilátem symbolů, postav a míst, kterému nehraje do karet omezené měřítko, absence režijních nápadů a nedůslednost v komunikaci mocenského zákulisí. Ve výsledku tak není úplně jasná motivace postav a de facto ani záměr celého filmu. Naopak u posledních třiceti vteřin filmu si člověk může konečně říct: „Tak tohle bych teda chtěl vidět.“ A sotva to dořekne, už je konec.

Pokud jste v rámci brouzdání různými žebříčky nejlepších filmů narazili na Město bohů, tak se nezastavujte, brouzdejte dále a nechte své filmové oko spočinout raději na tomto snímku. Jerusalema je žánrový mix Amerického gangstera a Milionáře z chatrče a jako takový referuje a vzestupech a pádech ambiciózního mladíka Lucky Kuneneho ze Soweta. Přestože se nejedná o dokument, z největší pravděpodobností jej tak budete (nejspíše kvůli geografické odlišnosti a neznalosti poměrů, ze kterých film vychází) alespoň z části brát. A jelikož se z druhé strany pohledu právě nejedná o dokument, prominete mu i pár občas nelogických souvislostí a žánrových klišé. Přestože je většina filmu vyprávěna v retrospektivě, která mně osobně moc nevyhovuje, v tomto případě to snímku paradoxně nijak neubližuje a rozhodně tím není podkopána složka napětí. Autentický, naturální, napínavý a poněkud přehlížený film, který si zaslouží uznání nejenom díky JAR produkci.

Kde nepomůže casting, pomůže Weta Digital a animatronika. Schématický mix Ulice Cloverfield 10 (2016), Nevědomí (2013), Moonu (2009) a videoherní Somy (2015) drží nad vodou hlavně výtvarná stránka. Nebýt designu humanoidních robotů a vizuální stylizace kulis, jednalo by se o další nevýrazný přírůstek v kategorií minimalistických dystopických a apokalyptických sci-fi filmů. Sympatický, leč nikterak objevný děj se točí kolem samonosného tématu interakce lidské rasy a umělé inteligence. Je to právě vizuální stránka (a rozhodnutí o míře využití praktických efektů), jež filmu propůjčuje určitý prvotní punc uvěřitelnosti. Šanci tak dostane i scénář, který ale film nikam dál neposune. Zůstane tak pár potemnělých koridorů, příjemná klaustrofobní atmosféra a ospalé čekání na závěrečnou pointu.

Soderberghovský pokus o dekonstrukci genia loci doby a snad i o mnohovrstevnatou, expresivní sondu všeho filmového i nefilmového. „KIMI je komplexný, inteligentný thriller odohrávajúci sa vo svete po pandémií Covid-19.“ Ano, thriller se odehrává ve světě po pandemii COVID-19. Bylo by fajn, kdyby se tvůrci kontemporálních filmů přestali schovávat za umělými, metafyzickými dekoracemi typu postarší muž s RGB klávesnicí, prvoplánově předstírající rychlé psaní, zatímco je z gauče pozorován jeho snad ještě starším rodinným příslušníkem. A ty, diváku, hádej, co je úmyslná satira, co je naše nekompetence a co vzniklo z nedostatku financí. Pokud se ti scéna zdá nedotažená, byl to náš úmyslný komentář. Ta nejvíce vznešená interpretace je vždy ta správná. Titul nejvíc cool modré techno-hlavy ale stále drží Linda Hardy a já si jdu znovu pustit nedoceněného Mannova Hackera (2015).

Na několik sáhů a do všech stran sálající atmosféra o prchlivosti a nicotnosti životních jistot v dobách nedávno minulých. Filmu se rozhodně nedá vytknout prvoplánovost co se týče stavby jednotlivých charakterů postav týče (hlavně se záměrem probudit v divákovi nějakou míru osobního souznění), ale tento fakt (spolu se snahou o dokumentární nádech skrývající určitá poselství) je dle mého pohledu vykoupený poměrně malou gradací filmu. Závěr, který začnete tušit někdy na počátku filmu na jeho konci skutečně nastane. Poměrně výrazně patrná je snaha vybudovat emoční složku příběhu na základě vašich antipatií (hlavně) k jednotlivým postavám. Sedmou pečeť jsem nebral jako psychologický snímek o hledání určující roviny mezi životem a smrtí, ale hlavně jako stylizované dílo s mrazivou atmosférou a zjednodušeným, místy až karikujícím, pohledem na život různých archetypů. Stejně tak na mě Kladivo na čarodějnice nepůsobí jako filmové dílo o zrůdnosti a absolutní moci církve, ale hlavně a zejména jako ilustrační poselství a prchlivosti a zkaženosti konkrétního lidského charakteru. Prvotní setkání s Inkvizitorem Bobligem jako hostinským ve vesnické krčmě hodně napovídá o záměru a představách režiséra, co se stylizace týče.

Vedle Neúplatných a Once Upon a Time in America asi nejlepší mafiánský film. Mistrovská režie, skvělý Brando a fantastická atmosféra. I kdybych se snažil najít nějaký kaz, nenašel bych. Oblíbená scéna: Nemocnice.

Neon-noirové komorní drama evokující nezávislé nadšenecké pokusy jako Bunraku (2010) nebo Girl Walks Into a Bar (2011). V hlavní roli Margot Robbie a přepálený saturovaný vizuál, který, na rozdíl od vizuálu většiny soudobé produkce, nepůsobí nemístně a unifikovaně. Vaz se tu začne lámat v poslední třetině během snahy vše zarámovat, vysvětlit a propojit. Kdyby tenhle vlak zastavil ve stanici Lynch a kavárna Terminál byla otevřena někde v neurčitém, metaforickém předpeklí, tohle latte macchiato by si člověk vychutnal mnohem víc.

Filmové opáčko kritérií dělitelnosti přirozených čísel, zajímavý koncept a nezajímaví herci. Film exceluje ve schopnosti omotat si diváka všudepřítomnou klaustrofobní atmosférou a zprostředkovat mu pocity permanentního nebezpečí a obecného strachu z neznámého prostředí. Vztah prostředí a diváka pak zůstává po celou dobu v podstatě hlavní a jedinou devizou filmu, jelikož herecké projevy se omezují především na zlověstné koulení očima a režisérská práce s dějem a postavami je založena hlavně na chabé práci s proxemikou.