Tuxedo

Emocionální chlad, který postihl valnou část ČSFD u Nouzového východu, jsem já pocítil u nového Finchera. Řemeslně přesně zvládnuté, leč se nejedná o nic víc (včetně herců) než profesionální standard. Nedostatek nápadů při rozvíjení mentálního vývoje hl. hrdiny je v kombinaci s šíleně přestřelenou stopáží takřka smrtící. Fincher kočíruje zdatně, ale nebýt opětovné kombinace vizuálních triků a detailně promyšlených kompozic (viz. Zodiac) při vytváření dobově fantaskní atmosféry, nejspíš by mi v hlavě neutkvělo krom skvělých masek zhola nic.

Laciné gore efekty zaobalené nedostatkem nápadů i nadsázky. Kdo chce opravdový trash, nechť si sežene raději něco od TROMY.

Výborné herecké výkony v nevyváženém filmu, který se bohužel více než tvorbě a ideologii básníků věnuje jejich nenaplnitelným (sexuálním) touhám a věčné nerozhodnosti.

Clint Eastwood je i v osmasedmdesáti ten největší drsňák stříbrného plátna! Téma zahořklého starce znovu nalézajícího vlídnost skrze přátelství se zakřiknutým sousedem je pojato zcela neklišoidně a atypicky. Stejnou měrou se o to zasloužil Eastwood-herec (jehož veterán z Koreje si nebere servítky a nepotřebuje mít ani skutečnou zbraň, aby před ním měli gangstas respekt) i Eastwood-režisér, který po vzoru své postavy představuje starou školu, kdy každá scéna má své místo a význam, nepřečnívá ani vteřina a zároveň se celek nese v poklidnějším duchu ve stále stejném rytmu. Jedinou větší výtku bych směřoval k závěru, v němž se Eastwood rozhodl jít proti diváckému očekávání, což se mu vlastně povedlo, ale nejednoho milovníka oldschool tím připravil o vysněnou tečku za předchozími náznaky. P.S. Píseň ze závěrečných titulků je dokonalá!

Hodnotný dokument, který úspěšně zachycuje tehdejší i dnešní (post)punkovou scénu, snaživě (ne vždy s výsledkem) se pokouší definovat punk a ukazuje, jak se z něj postupem času stala komerce. Pravý punk nepřísluší dnešním teenagerům, oblékajících se do příslušného oblečení, ani současným punkerům, nýbrž těm, kteří si skutečný punk (polovina 70. let až jejich konec) prožili nebo jej chápou tak, jako byl chápán tehdy. Punk is Dead, byť v pár zasvěcených duších žije v podobě pocitu, nikoliv hudby, dál.

Nejlepší film Uwe Bolla, který ukazuje to nejlepší i nejhorší z jeho repertoáru. Zlepšení technických kvalit kamerou počínaje je nepřehlédnutelné, v navozování dobové atmosféry Vietnamu ale využívá Boll těch nejotřepanějších klišé, fint a frází, které při nakoukávání válečných filmů nasbíral a zajímavost postav (stejně jako jejich životnost) se rovná nule, čímž nerozeznáte jednu od druhé a odpadá tím napětí, jehož náznaky lze kupodivu ve filum i přesto nalézt. Svůj podíl na tom má jistě atraktivní prostředí podzemních chodeb, v němž bohužel pro změnu nestíhá technika a záběry z 90% tvoří hustá tma. Tunnel Rats se však oplatí vidět, poněvadž odkrývá, proč Boll točí tak jak točí. Boll totiž není úplný antitalent, jen mu chybí potřebné základní znalosti jako zařazení scén i záběrů dle nutnosti a kladení důrazu v jistých částech. Boll není špatný filmař, on prostě jen není filmař. Vzhledem k jeho kadenci, jakou sází jeden film za druhý, jen těžko dojde ke změně a jeho snímky vždy budou nezvládnutými výsledky poměrně slibných námětů. 5/10

Van Damme reflektuje sebe a svou tvorbu ještě o něco důrazněji než Stallone a přinejmenším z jeho strany se podařilo na výbornou. Úvodní akce je výborná, přehazování rolí a dohadování se s producenty vás nutí přehodnotit dosavadní postoj k belgické mlátičce a několikaminutový proslov do kamery je jeho nejlepším výkonem vůbec včetně bojových schopností. Jen škoda, že jsou tyto výjimečné momenty obaleny nepříliš zajímavým tématem přepadení banky, které neodsýpá zrovna dvakrát nejlépe a Van Dammeovi nedává moc prostoru ukázat, zda je/není tím hrdinou z jeho filmů. Balancování a vyhodnocování vztahu mezi fikcí a realitou zde samozřejmě je, ale ne v takové míře, jaká by Van Dammeovi v takovémto rozpoložení příslušela. 7/10

Pár raritních nahrávek z klubových vystoupení a lehké nasátí tehdejší atmosféry, ale obšírnější a detailnější popis tehdejší doby a punku obecně nečekejte. Alespoň jsem v něm objevil mnou dosud opomíjené punkové skupiny jako Slaughter and the Dogs či Siouxsie and the Banshees.

Dokument zasvěceně mapující historii Pixaru i vývoj počítačové technologie ani na chvíli nenudí, dokonce mi prostřednictvím několika okomentovaných ukázek připomněl, jaké kouzlo se v pixarovkách ukrývá a proč je mám tak rád. Pátá hvězda se bohužel ztratila při zkratkovitém představení posledních pixarovských děl v poslední třetině filmu.

Harcovníci Coeni natočili film, který bych spíše než v žánru protřelým profíkům připisoval neohrabaným začátečníkům, jejichž černohumorná krimi groteska je i přes pár skutečně vtipných a originálních momentů značně rozháraná a v několika ohledech silně nedotažená. Pocit absence zásadního děje a nijaké invence ze strany Coenů smyly nakonec jen libově zkažené a bizarní figury, navíc v podání výborných herců, naprosto užívajících si své volnosti.