Tuxedo

Frank Miller se bezpochyby pokoušel o záměrnou parodii, jíž chtěl podepřít a ozvlášnit (ne)barvitě zvolenou vizuální formou, ani s jedním však neumí řádně zacházet, stejně jako se solidně rozvrženou a následně nevyužitou ústřední zápletkou. Film drhne celkově i v jednotlivých situaích, v nichž tak jakýkoliv pokus o vtip mizí v prvních desítkách vteřin a postavy nemají víc než jednu vrstvu, do čehož bohužel spadají i odpovídající herecké výkony, resp. přehrávání většiny zúčastněných.

Skvělý Hartnett v nadprůměrném filmu a neatraktivním prostředí. (43. MFF KV - 7.7.08)

Soustředěná režie Seana Ellise je v současných žánrových vodách k nezaplacení příjemnou změnou, ne-li přímo zářnou výjimkou, značící mj. komplexní režijní způsobilost. Zvolna budovaná atmosféra skrze rozvážný rytmus a uvážlivou práci s audiovizuálem, bez zaváhání či obvyklých žánrových přečinů a se smyslem pro detail i pro náležitě efektivní provedení takových (v žánru dlouho neiniciovaných, zaprášených) artefaktů typu „opakovaný flashback, rozkrývající zásadní dílek v dosud zastřeném účelu hrdiny“ (viz. Harmonika v Tenkrát na Západě). O to více zamrzí, že scénář neiniciativně staví na již provětrané šabloně, jejímž prohlédnutím film víceméně vyloží všechny karty (nemluvě o závěrečné, rovněž nepůvodní odbočce, po které vyvstávají otázky i tam, kde jich nebylo třeba). 7/10

Přesně ta porce milého humoru a nezdravě silného fanouškovského nadšení, které jsem očekával. Kdyby jste někdo ukořistil ústřední melodii snímku, obratem ji směřujte mně na mail. ;-) (44. MFF KV - 10.7.08)

Přesný počet vydařených fórků? Dva. Oproti takovému Epic Movie je to však krok vpřed, ještě deset takových a už se na to možná půjde i koukat.

Seriál, jenž těží především ze své značky a o kvalitu se nikterak výrazně nesnaží. Narozdíl od současné řady Prison Breaku je to však mimo hlouposti a nelogičnosti i poměrně nudné. Nicméně, sem tam se objeví světlý moment (výrazně vyčnívá první a poslední díl první série), takže nakonec za 2*, ale jen tak tak.

Výstavbou zdařilé cvičení bez silnější známky empatie k postavám či divákovi, což režisérku nemilosrdně směřuje k reklamě, nikoliv k filmu. (44. MFF KV - 3.7.08)

Téma osamění či odcizení a stranění se lidské společnosti v podobě nenadálé a poeticky prosté (Gondry - **), zpracováním i obsahem nezvyklé, neučesané a kontroverzní (Carax - ***) a nakonec milostné, citlivé a mile podivínské, jako i nenuceně alarmující (Bong - ***1/2). Zápletky v jednotlivých povídkách jsou však natolik ojedinělé, že by se jim mnohem lépe dařilo v celovečerním formátu, než ve zdejší, lehce nedopečené verzi.

Násilí a velkohubost jako způsob komunikace, možnost k navázání vztahů i jako zdroj obživy a konečné zkázy. Co do postav (označení trosky je více než trefné), jejich vývoje a propletence vztahů svědomité, odsýpající a upřímné, o něco tvrdší drama s absencí zbytečných moralit, zároveň s úmyslně stylizovanými situacemi (velice jemný a přitom drsný humor), vytvářející k nepřikrášlené realitě nerušivý kontrast a především odevzdanými hereckými výkony. Na obou frontách excelující Ik-jun Yang potvrzuje rčení, že nejlepší film založený na hereckých výkonech může natočit jen a pouze herec. Zamrzí mírně patetický konec, v němž se v zásadě logické vyústění už bohužel nepovedlo "prodat" přesvědčivou formou. (44. MFF KV - 3.7.08)

1. série - 90% 2. série - 60% 3. série - 65% 4. série - 40%