VanTom

Jízlivě ironické představení americké střední školy s ad absurdum dovedenými skupinkami a stereotypy (kovbojové :)) překvapilo na teenagerskou komedii velkou svěžestí a nadhledem, což platilo i u rozjetí úskočného plánu na "zkrocení zlé ženy". Nevyhnutelné středoškolské zaláskování ovšem s tímto podvracením úplně nesouznělo a do zajetých kolejí se spíše vrátilo.

Nástup mafiána Adriena Brodyho s jeho italsko-americkou vendetou byl zdrcující a zastihl Shelbyovic famílii ekonomicky prosperující, avšak vztahově rozklíženou. Pak už spíš jen chraplavě hrozil (a ožužlával párátka), než aby něčeho zásadního dosáhl – Peaky Blinders v čele s chladnokrevným Tommym srovnali krok a opláceli stejnou mincí. Opět stylově v oparu whisky a ginu, koksu, pletich, rvaček a cikánského boxu, jenže jaksi rozháraně, cyklicky ve svých rolích a s neuspokojivě překotným skoncováním.

Co se při prvotním zabíjení dealerů (vrahů syna) tvářilo jako další fádní Neesonovo vybíjecí béčko o nemluvném řidiči sněžného pluhu na cestě pomsty, to se posléze dějově "coenovsky" zamotalo v kriminální černou komedii osazenou galérkou rychle umírajících figurek. Osvěžení z žánrového prozření a několika drsných fórků ale do konce nevydrželo, tempo se spíš ploužilo, jak jej zasypávaly prázdné absurdní dialogy či situace vyznívající do vánice. Kdybych předem tušil o skandinávských kořenech, dám přednost originálu.

Ponory do poškozené mysli s sebou vždycky nesou velkou dávku tajemna a nebezpečí. Zde se tedy rozmazané vzpomínky omezí na tři povědomé místnosti a jednu absurdně (nicméně nechutně) polámanou kreaturu (křupy křup), ale přestože je divák pokaždé krok před scénáristy, nakonec do sebe celkem zapadnou (pokud v první půlce neusnete).

Mladiství delikventi odsouzení do "trestaneckého" nápravného tábora dennodenně kopou v poušti díry, cosi hledají. Pro chlapecké / rodinné dobrodružství nezvyklé zasazení, ona také zápletka není úplně nekomplikovaně dětská, ale jakmile se střípky rodinné historie, kletby a místa začnou provazovat, má to efekt bezmála mystický. Děj se však zbytečně natahuje a ve směřování do přehnaně přešťastného závěru rozpadá.

Stylistické cvičení bratrů Wachovských na téma dvou sexy lesbiček z vedlejších bytů a kufru plného mafiánských peněz, kterých se jim zachtělo. Přímočaré intimní sblížení "jak z porna" bylo opravdu animálně žhavé, ale když se později plán zamotával (kvůli skvěle nevyzpytatelnému gangsterovi Joe Pantolianovi zahnanému do kouta), jinak vychytralý scénář trochu drhnul a jeho opájení se vrstvícími zvraty ještě podporovaly efektní (leč "brzdící") režijní a kamerové vychytávky.

Umanutě nemotorné otcovo pátrání po (možném) skutečném vrahovi, zatímco jeho odsouzená holčička si odpykává 9 let ve vězení, se záhy dostává do slepé uličky, jelikož nepředstavuje to zásadní. Tím je skvěle napsané, vrstevnaté sbližování konzervativního amerického dělníka se svým odcizeným potomkem, stejně jako zorientování se v diametrálně odlišném prostředí kulturně liberální Francie (resp. Marseille), reprezentované nápomocnou divadelní herečkou a její bezprostřední dcerkou. Fakt mě toto civilní, pomalu plynoucí drama s přirozenými dialogy, perfektním Mattem Damonem, ale třeba i zdařilou thrillerovou pasáží na stadionu plně vtáhlo a schroustalo až do opravdového, (morálně) polovičatého "happy endu".

Tak ono prostředí domova důchodců je depresivní samo o sobě, tady se autoři nemuseli moc snažit. A zpochybňovat, jestli vitální 70letá panička, které to stále myslí, vidí přízraky kvůli údajné nastupující demenci, nebo se v (ne)dobrovolném "vězení" opravdu děje něco nekalého (a mystického), se také nabízí. Nicméně přes všechny obehrané šablonky komorní filmek zaujal a celkem v pohodě dorazil do nečekaně fajn finále.

Kdokoliv kdy pochyboval o hereckých kvalitách komičky Melissy McCarthy, nechť jej zhlédnutí tohoto díla vyvede z omylu. Jestli mě u ne zrovna zásadní ani strhující historky o zneuznané, nespolečenské spisovatelce Lee Israel, která své finanční (existencionální) těžkosti vyřeší falšováním dopisů slavných osobností, něco udrželo v pozornosti, byl to její plastický civilní výkon (nemluvě o skvělém Richardu E. Grantovi).

Netypickým obsazením (plus "poženštěním") Justice League jsem se nenechal rozhodit a zrovna nové postavy mě bavily (Jessica Cruz aka Limelight (úřadující Green Lantern), Miss Martian či popletený Star Boy pronásledující mocné padouchy z budoucnosti). Scénář představoval standardní DC komiksovou školu rozepjatou v čase i galaxii, ovšem jeho megalomanie silně narážela na limity nízkonákladové animace, která na vyobrazení destrukčních bitek a katastrof neměla prostředky – bylo až ubohé, jak každý úder, dopad, výbuch okamžitě vzedmul oblaka zakrývajícího prachu/kouře.