VanTom

Primitivní revenge zápletku kompletně cupuje jedinečné zpracování, v pokřivených barvách halucinující v psychotropním rauši krvavého deliria; zkrátka audiovizuální nářez s výraznými hypnotickými tóny Jóhanna Jóhannssona (kterému je film věnován). Za nekompromisní osobitost mám chuť ještě hvězdičku přidat, kdyby chvílemi ta sebezahleděná šílenost a artová pomalost přece jen nedrhla. Ovšem Nicolasovi byla role ušita vyloženě na míru.

Nejedná se o takové primitivní hororové béčko, jak jsem čekal, naopak snaživě buduje konflikt a Dylan Walsh je povedený psychopat (s originálem ovšem porovnávat nemohu). Jenže tuto informaci zná divák od samého začátku, čili psychologické propracovávání neshod s nevlastním synem, jehož podezření popravdě stojí celkem na vodě, ve výsledku jen zdlouhavě oddaluje nevyhnutelnou konfrontaci.

Zajímavou kličku amerického právního řádu, dvojí obvinění, scénář a režie zredukovaly v rutinní útěkovo-pátrací krimi drama, neživé a velice děravé. Hezká Ashley Judd navíc nepodala dvakrát přesvědčivý výkon, zármutek nad ztrátou manžela bych jí také nevěřil a vězeňský trénink na akční hrdinku mi vyloudil na tváři posměch. Závan čerstvého vzduchu po nástupu rázného TLJ (honícího uprchlici) dlouho nevydržel.

Totálně předvídatelná romantická komedie naštěstí netlačí příliš na pilu ani v obehraných humorech, ani v beznadějně neinvenční zápletce. Zatímco SJP to ještě celkem sluší, omlouvačně plačtivé oči Hugha Granta (říkal tu někdo Stan Laurel?) se rychle okoukají.

Šíleně přepálená (občas žel i sestříhaná a digitální) akce podmiňuje složité, megapřesné plány sympatické partičky (všeho)schopných individuí zneplatněním fyzikálních zákonů a pravděpodobností reálného světa. Kamarádská chemie s všudypřítomným nadhledem a radostí ze společné práce posunuje filmový A-Team do vyšší ligy zábavných výplachů, pokud tedy u závěrečného žonglování s přepravními kontejnery přimhouřím obě oči. 7/10

Bezslunečná mlezivost počátku 20. století v ostrovní odloučené komunitě pěkně zalézala pod nehty, podezřelé chování a podivné zvyklosti pak nenechávaly na pochybách, že tady se pohybujeme v působišti nebezpečného kultu. Dynamická režie s nepokojnou kamerou postavy a vztahy pouze nahodila, aby ve druhé polovině zavedla zápletku do řádně fantasmagorické (ma)sakrální, krvavě hororové divočiny, působivé a intenzivní, nicméně také zdlouhavé a emoce nevyvolávající.

Na to, jak prostý příběh nám vypráví, dokázal jej mistr Hitchcock (opět) podat poutavě, vzbudit pohoršenou účast i udržet pozornost po celou dobu (snad jen psychické sesypání manželky byl takový úkrok stranou). Nevím, nakolik odpovídaly skutečnosti, ale nejvíc mě z dnešního pohledu šokovaly diletantské postupy policie při zadržení a usvědčování podezřelého. Nespravedlivě obviněný, bezmocný Henry Fonda pak velmi věrohodně netušil, co se kolem něj děje.

Jak může Bůh dopustit takové nestoudné znečišťování, drancování a ničení naší planety, svého výtvoru? Po setkání se zoufalým ekologickým aktivistou, který se zdráhá přivést na svět bez budoucnosti dítě, začíná tato otázka silně rezonovat i v nemocném reverendovi (vynikající, vnitřně zápasící Ethan Hawke), přestávajícím (nejen) kvůli tomu vidět ve společnosti a církvi naději. Formálně strohé, minimalistické, náročné (také akademicky pomalé) drama předkládá silné téma i hloubavé myšlenky; nedořečený, ba přímo utnutý konec pak nechává rány otevřené (opravdu by je dokázala zacelit láska, aspoň jako milosrdný přelud muže rozežíraného zevnitř?). 70 %

Už prvotní cíl mise (nukleární raketová sila) spadal do hodně přetažené béčkovosti, no jako záminka pro futuristickou válečnou akci za nepřátelskou linií, proč ne. Jenomže plán hi-tech androida (SPOILER: mj. na obejití vlastních bezpečnostních protokolů ve stylu „Ex Machina“) se ještě násobně komplikovaně, „bondovsky“ zamotal (logice navzdory), zatímco scénář furt dokolečka neobjevně omílal morální rozpor válečných hrůz na monitoru dronu oproti přímé účasti na bojišti. Nekompromisní nadlidské akční scény něco zachránily, naopak šeď východoevropských kulis ničemu nepřidala.

Začátek mi připadal lehce uměle vykonstruovaný a křečovitě tlačený „sexuálním“ humorem, nicméně postupně (jsem) se uvolnil, jelikož sympaťák Ryan Reynolds dokázal být pohotově vtipný i pohodově přirozený. A především všechny 3 jeho osudové lásky mě jednoduše okouzlily (včetně 4., maličké Abigail Breslin), konec i krásně dojmul (pravá kniha Jane Eyre).