VanTom

Svůj životní úděl u různých majitelů sice vypráví přímo černý hřebec, ovšem s výjimkou jeho vnitřního hlasu se žádná pohádka s mluvící zvířenou nekoná. Naopak je příběh v rámci možností realistický i syrový – viz osud jeho lásky, i když jinak řeholi u zlých lidí bere hopem. Šťastné okamžiky u těch hodných včetně spokojeného konce však dojímají spolehlivě, i díky krásné hudbě Dannyho Elfmana.

Z jednotlivých, temně depresivních kriminálních vražd se uhýbá k příznakům nadcházejícího konce světa – zbývá 500+ dní. Hodně se řeší pozadí skupiny Milénium (resp. rozpoložení členů Petera Wattse a Lary Meansové), u Franka (tč. odloučeného od manželky) klíčí ze všech jejích tajností a polopravd (a rozštěpení na frakce) nedůvěra, přestože zjevně vědí. Autoři si již (podobně jako v Aktech X) dovolují (sebe)parodické díly (sraz démonů v bistru 2x21) a závěrečnou apokalyptickou epidemií zasazují silnou ránu (= těším se na S3).

Rozkročení Anga Leeho mezi seriózně psychologickým vykreslením postav (včetně "problémů s taťkou") a velkofilmovým komiksem (což neustále, až kontraproduktivně, formálně zdůrazňuje prolínáním a dělením políček obrazu) tu a tam těžce zavrávorá, přičemž nejjistější v kramflecích se stejně ukáže v rozmáchlé pouštní akci ve druhé polovině, kdy je Hulk venku a prostě utíká/rozbíjí. 7/10

Zaujal mě rámec bezmála detektivního pátrání po zmizelém těle ukřižovaného údajného Mesiáše, které zavedlo smírného tribuna mezi pronásledované učedníky. Samozřejmě, když Ho našel, nestačil se divit a rychle přehodnocoval svou víru i životní cíle, jelikož se stal svědkem zázraku (a ne jednoho). Jestli už vyšetřování v pěkných „sandálových“ kulisách mírně ztrácelo náboj (protože jej tížil jasný význam), následování do pouště pak nepřineslo žádné překvapení, jen doslovné potvrzení: „Viděls to na vlastní oči a přesto máš pochybnosti. Představ si, jak asi pochybují ti, co to neviděli.“

Tematicky velmi volně svázaná (láska, smrt + roboti? často ani jedno z toho :-)) sci-fi antologie se samozřejmě potýká s nevyrovnanou kvalitou (či atraktivitou) jednotlivých povídek, nicméně vyloženě podprůměrnou nenabízí – maximálně o ničem, jednoznačně převažují výborné až geniální. Na hranu ždíme dospělý rating explicitním násilím, nahotou, myšlenkami, a pohrává si s různorodými animačními styly a přístupy studií z celého světa, od fotorealistických po krajně karikované. Super, že už se kutí další série.

Ze všemožných klišé katastrofických filmů schází snad jen zlotřilý podnikatel, jinak dorazí všechna (včetně třebas záchrany psa). Protože svobodná matka se svými ratolestmi nejsou otravní, seznámení s malebným městečkem díky nim ani nezdržuje od jeho očekávané totální zkázy prostřednictvím vybuchlé sopky, které zabírá celý dlouhý prostřední akt – a triková destrukce má natolik velké měřítko, spád a nedigitální kvalitu, že dovolí přivřít oči nad zjevnými scénáristickými i faktickými hloupostmi na každém rohu.

Nemusela se toliko rochnit ve vulgaritách, ale čekal jsem to horší a sympatická dvojice (hlavně skvělý Reilly jako věrný podržtaška Watson; Ferrellův Sherlock byl často už nesnesitelné egoistické hovado) ji utáhla. Takže mě tato pěkně vypadající, absurdní „dobová“ řachanda nijak neurážela, než se ve své druhé polovině rozpadla do totální potřeštěnosti (muzikálová vsuvka, Titanic), fušersky látající stupidní detektivní zápletku do počtu.

Tak nevím (opakovaně). Halucinogenní trip, rauš a stihomam z kvanta rozličného fetu snad nikdo nikde nezpracoval sugestivněji a obrazotvorněji, nicméně nějaký děj, natož smysl, mi tu zkrátka bolestně chyběly (nebo unikly, s výjimkou vystřízlivění hipísácké generace). Potácení a šílení v Las Vegas (v zdemolovaných hotelových pokojích a kabrioletu) od jedné bláznivosti, figurky, schízy či přeludu k druhé rozhodně nepostrádalo vtipné momenty a permanentně exhibující herci mu dali maximum, ovšem ve 2hodinovém pásmu za hranicemi příčetnosti ke mně nepromlouvalo (přestože ta 4. hvězda z LSD nebe sem tam mrkla).

Prostě kreslená groteska – cartoon – se živými herci (zatímco Brendan Fraser je v ní jako doma a ani Alfred Molina s modulovaným hláskem se v pitvoření neztratí, Sarah Jessica Parker vůbec netuší), takže co čekat jiného, než směsku totálně absurdních humorů (hojně založených na padání a mlácení)? Pro dospěláka dětinská nuda, nicméně mile hloupoučký příběh v homogenní stylizaci nakonec prolomí obrannou hráz a v přívalu dadaistických fórků (komunikování s vypravěčem) vyplaví pár povedených.

Rozverný Helgelandův scénář přenáší moderní sportovní film na romantizované středověké kolbiště, tento nápad však dál neobohacuje a spokojuje se s obyčejnou zápletkou, obyčejnou romantikou, obyčejným poselstvím, jimž se dodatečně snaží dodat šmrnc dravou (současnou) hudbou a skvělými kaskadérskými souboji. V závěrečném klání se vše sešlo tak, že 4. hvězdičku málem vybojovalo.