VictorMartel

Další z profesních seriálů, prodávajících chytrý dialog a machiavelistický kalkul. V první sezóně to s důrazem na supermanskou charakteristiku miliardářů trochu přehání, v čemž během II. řady poleví. Lewisem ztvárněný finančník je sice krapet přeleštěnou směskou kognitivní, sociální a tržní geniality s estetickými parametry pohádkového prince, což má samozřejmě jediný účel: preventivně usvědčit všechny případné odmítače kosmetické sebekritiky kapitálu z mindráku sdíleného s po všech stránkách méněcenným rivalem. My, kterým se zvířecí i lidská nadřazenost pronásledovaného vůdce nějak nepozdává a všimli jsme si, že je mu silou argumentů důsledně nadržováno, máme podlehnout obrazu komplementarity mezi vzorovým a odpadovým mužstvím. Velkorysými fantasiemi usoustruženému Atlantovi může chtít uškodit jen evoluční výblitek spodních sta procent, který zahanben přirovnáním k přírodou ukřivděnému ratlíkovi raději zpacifikuje všechna svoje „ale“. Přesto, tuto lacinou hru na sexy kapitalismus a nás ostatní jsem už zvyklý odpouštět, protože si dlouhodobě všímám, jak tragicky se neujímá v srdcích čím dál nervóznějších voličů rekonstelace sil. „Neúspěšných“ a „zapomenutých“, jak si je opřívlastkovala neofeudální církev mediálních domů, placená za to, že ohledně vstupů a výstupů na straně odíraných má ideologicky jasno: zamlžovat, dokud to jde. Tou slabinou, ke které přezíravý nejsem, je způsob, jakým seriál recyklující zavedené formule meritokratického průjmu na úkor triviálních fakt konservuje falešný příběh o hospodářské recesi vyvolané hypoteční krizí. Snad až v druhé řadě se tu jednou mihne - aby byl samozřejmě rázem zaházen bláboly o ničitelích amerického tržního snu - komentář, který se dotýká věci tam, kde opravdu je, a na nějakou minutu už nejsou údajným zdrojem hniloby jinak zdravého a férového nastavení obchodníci s důvěrou. Je to během líčení, když se justice potřebuje ujistit o nestrannosti poroty s ohledem na nevysvětlitelné příjmové rozdíly mezi těmi, kteří jsou investováni, a těmi, kteří investují nebo investorům pomáhají s umisťováním. Čím dále je dělená hodnota z konečné tržní ceny produktu od dělné ruky vlastního výkonu, tím snadněji se naše očekávání vymykají gravitaci toho jediného, co bylo třeba: dát dílo dohromady. Sebehodnocení nasátých zprostředkovatelů a vlastníků získává své jistoty shlížením na to, jak jimi najatá lopotná síla rekonfiguruje energetické sekvence do smysluplných řetězců našeho společného spotřebního vzorce. Seriál tedy až na ten krátký moment, kdy se o skutečnost otře, schválně reprodukuje solidními ekonomy nikdy nepřijímaný blábol, že krize nastávají až s mediálním provalením škod v úrovni finančního sektoru a že selhává-li kapitál v uspokojování elementárních ekonomických potřeb rostoucího počtu, má to na svědomí mamon. Samozřejmě žádný mamon nenadělá chudáky z milionů pracujících. A my už dávno víme, v čem žijeme. / 5. řada: Všiml jsem si toho už dříve, ale v epizodě s černošským chlapcem v Yonkers to vynikne nejvíc. Bobby si protiřečí. Jednou burcuje k sociálnímu darwinismu, který si, bez nejmenších podkladů, zaměňuje s kapitalismem, a ve stejnou dobu navazuje přátelství s chuďasem. Tam najednou nejde o to, „brát si co nejvíce“, „dobývat a podmaňovat“, ale „ničitel a dobyvatel“, stranící se svého „parazitního“ otce, se stará, aby někdo jiný věděl, jak uniknout podřadnému postavení toho, kdo je v té hře „kořistěn“. Takže se prezentuje, jako by mu šlo jen o kořist, a oslavuje to, a zároveň se zdržuje péčí o to, aby jiný nebyl kořistí: svého otce, okolností, ostatních hráčů. Tohoto momentu je proto zvlášť radno si všimnout, jelikož perfektně ilustruje Bobbyho psychoideologický zmatek. Taková stanoviska nelze smířit stejně metodicky jako účty během účetní závěrky. Jsou to nesrozumitelné vnitřní energie a jako takové dokazují absentující autoritu. Osoba takto rozpolcená není své perspektivy vědomou autoritou, neví, co vlastně chce od sebe a od světa. Může toho mnoho dokázat a tím mást, že je cílevědomá, ale právě cíle si vůbec vědomá není, protože jednou miluje a chrání, jindy celou koncepci péče vysvětluje expanzivním instinktem, jako by i v péči mělo jít výhradně o seberealizaci. Nerozumí sama sobě, je slepá. / 5. řada mi vůbec nepřijde zásadně slabší těch předešlých, pořád splňuje původní formuli, což lze hodnotit tak, že je variováno totéž, ale přece – o čem jiném seriály jsou? Větší prostor je věnován Krakowovi, který mi je překvapivě po chuti: „I won't be a part of a criminal enterprise...“ /MÍSTY SKVĚLÉ PŘI POPISU SVĚTA - PŘÍKLAD: „People are merciless when it comes to doing good.“ (S05E07)

Povrchní, nikam moc nevedoucí dialogy, promarněný základní nápad lesbického povyražení s romantickým vyústěním, s ohledem na věk jedné z postav fyziologicky podezřelý casting, sympatický Ital. Samozřejmě divácky vděčné, ale od toho jsou lepší filmy.

Sexuálně vyhladovělý nápadník přirovnává ženu k náboženství, když příkladem s náboženstvím vyjadřuje svoje noční očekávání. Tím se samozřejmě odsoudil k dalšímu čekání, protože na tuto transakci není jím „zbožňovaný“ protějšek dost zoufalý. / Architekti, kteří mají na svědomí dnešní podobu měst, jsou jen vyhozené peníze, a s takto vyjádřeným pohledem na svět měli radši skončit u soustruhu. / CITACE: Internet mě přibližuje ke světu, ale vzdaluje od života.

Přistoupím-li na to, že pedofilův zřejmě 11tiletý syn je pojat trochu předospěle se záměrem stupňovat zasvěcováním ho do sexu vnitřní drama otce, pak je můj zážitek z tohoto filmu už zcela bez trhlin. I ty dva disgustační záběry posléze zafungovaly mimo rámec nějaké laciné samoúčelnosti. S ohledem na kombinaci témat, žánrů a důrazů musím vedle toho vyzvednout obdivuhodný výkon tvůrců, uniknout možné povrchní záměně s Woody Allenem, jehož inspirativnímu odkazu na tomto poli lze snadno podlehnout. Nedíváme se nikde na Woodyho Allena, ačkoli právě k jeho filmům má Happiness nejblíže. Interiors/1978 zobrazovaly trojici sester, jejichž otec se rozhodl opustit matku a k nimž jako by zdejší sesterská trojice tvořila parodický pendant. Podoby s Allenem podle mě nejsou zanedbatelné, protože nejde o pouhá náhodná setkání příběhů, postav a myšlenek, jaká lze sugerovat výkladovými imputacemi, – vysvětluji si je ale toliko neúmyslným příbuzenstvím. Už se nic z toho asi nestane, ale Solondz mě zaskočil filmem, z něhož bych v době vzniku vyvodil troufalá očekávání… / Úvod mě upamatoval na 14. epizodu 9. řady Friends (The One with the Blind Dates; 2003).

Dům stojí, obraz visí, šaty čisté, na stole čaj, káva, zákusek. „Jak to?“ se tady nikdo nezeptá. Prostě to „je“, protože v této přísně vybírané společnosti chybí lidé INTELEKTOVĚ zdatní rozluštit takovou komunisticky podvratnou hádanku. Protože jsem za dosavadní život toho přečetl sotva tolik, kolik by aristofanaticky piplaná puberťačka zvládla za kvartál, mrzí mě se všemi plochými existencemi vymrhané roky, které už nikdy nedoženu. I tomu navzdory vím, že Fielding a Thackeray byli nejlepší angličtí satirici, a nedivím se, proč oba autoři byli oblíbeni v době centrálního řízení ekonomiky a proč tak zapadli po revoluci. Jsou to ideologičtí kazišuci, kteří vylíčili chorobně zlodějské uspořádání ve vší jeho dekadentní parádě a mizérii na všech úrovních, s níž i ta nejžádanější privilegia nakonec odporně zhořknou. Místo komunistického forsírování těchto dvou tu máme 30tiletou odrhovačku s instantním také-argumentem „závidíš“. Oblíbenou hlavně v kruzích, které nic záviděníhodného nevyprodukovaly, ale tím jistěji vznášejí své nároky. A to - dávno po středověku jaké překvapení! - s podporou křesťanských organizací, jimž se produkce hodnot 2 milénia nějak vyhýbá, zatímco kazatelská živnost pořád prosperuje. A desátky vystřídaly daně. Ze světové spásy se stal zájem veřejnosti. / Život z nás dělá otroky zlozvyků, předsudků a pohodlí. Z krásných žen dělá ctihodné dámy, z mladých okouzlujících mužů nudné fotry. Nedělají si to sami, stávají se tím podle všeobecného pravidla rozkladu, protože sličná stařena je protimluv a muž nepodléhající vyčerpání, který by se neomrzel a neuchyloval ke stereotypům, a který by především nezačal NUDIT SÁM SEBE, patří do narcistního slovníku příliš zdvořilého sebeprožívání právě tak. Našim životům přisuzovaná hodnota vezme za své v momentě, kdy si uvědomíme, že pomyslný soud přírody nám určuje nechat se strávit přípravami pro život nový. Otázka malého Bryana na význam slova „strenuous“ má evidentně funkci vnitřního odkazu, pointy, která propojuje nesmyslnou honbu za nádherou a poctami. Kromě toho, Barry nevypadl z klína dobré matce. Člověk se musí správně narodit, aby vyrůstal v prostředí, které ho naučí, jak balancovat radost z privilegií s jejich dobýváním. Barry byl jen slepě posedlý únikem, přemáháním, kdovíčím. Tato společnost zná v zásadě jen dvě polohy: naparování se a mindrák.

Film tak do poloviny alespoň místy dávající smysl, posléze ale stále povrchnější a uspěchanější v celkovém průkresu sociální interakce. Otec je zdrojem své vlastní samoty, protože svou perspektivu ve věcech literatury všem vnucuje: zlobí se, že dceřina první vydaná kniha není ta, kterou s ní přepracovával, manželce se svým názorem na knihy podle všeho taky nedal vydechnout. Z lidí vůbec si tak trochu dělá literární jídelníček. Tím se ale téma vyčerpává, protože jinak jsem sledoval oddychovou slátaninu žánrových recyklátů. Divácky převděčné rodinné drama u mě bodovalo hlavně soundtrackem. Některé proměny jsou opravdu uspěchané, viděl jsem to hned a nemusel nic zkoumat. Lze namítnout dceřinou impulzivitou, ale sotva by někdo zkoušel namítat emoční nevyrovnaností dcery ve scéně ke konci, kdy nejdříve naštvaná v řádu sekund, prosta sebepřemáhání, odpustí otci, že ji nechal celé dva roky nenávidět matku jako hlavního viníka. Tam už je uspěchanost děje/nedůslednost střihu naprosto ložená a nezpochybnitelná. / CITACE: But there is no God and life is only as meaningful as you fool yourself into thinking it is.

Tenhle film má svou hlavu. A je to hlava přemýšlivá, důsledná a schopná překládat lidskou morální bídu do neotřelé formy komiky. Je to hlava Voltaireova, kterou měl u nás v Evropě už Kusturica. Judeho spoluobčané jistě nežijí v nejlepším z možných Rumunsek. Ne, stejně jako dnešní Česko, je to Rumunsko zatížené pokrytci, kteří si hýčkají skrznaskrz ubohé nároky na to, co je „nejlepší“. Alibismus kreténských rodičů vybavujících své děti online elektronikou a pak si naříkajících nad tím, kam cesty internetu vedou? Korupce? Segregace? Levným hazardem zdecimované obyvatelstvo? Žárlení na cizí krásu maskující se do kategorií důstojnosti? Tisíciletým strašením analfabetů napakovaná církev, ohledy k dávno přežitým institucím a zprofanovaným normám? Ustavičné narážení do eminentních příživníků, sráčů a všech těch mocensko-byrokratických anachronismů? Jak bych asi mohl všechny tyto a další momenty pochopit, kdyby jimi nebylo zaneřáděno to exotické místo, které prý máme nazývat vlastí?

Vždycky mi vadily nadmíru kreativní kvazibiografie, víc matoucí než zasvěcující ty, kteří do kontaktu s osobou a dílem přicházejí poprvé. Mercuryho jsem neznal, jen mi kdysi ožralý fotr vychvaloval jeho hlas. Takže to byl přesně můj případ u filmu, který plasticky líčil kariéru Queen i povah jednotlivých členů a účastníků nanejvýš v souladu s komerčními požadavky na divácký efekt. Jenomže herectví, načasování momentů i scén, slovní výměny, jednoduše všechno na mě zabírá, až mě překvapuje, jak koncentrovaný to má děj při dvou- a čtvrthodinové stopáži. / Nicméně když jsem pak viděl, jak Mercury vypadal ve skutečnosti, o kolik robustněji a hlavně matněji, méně leskle vypadal, nebo když jsem si tu pročetl komentáře a dovídal se, co všechno už film vylhává, aby dal dohromady ten nádherný umělý tvar, ozvala se moje stará touha nebýt oblbován. Proto nakonec 80 %. / VYBRANÉ SCÉNY: 1. Mercury zamilovaně listuje zlatými stránkami. 2. Kdekoli Mercury verbálně odpaluje a musíme mu dát zapravdu, protože má v daný moment fakticky i psychologicky (morálně) navrch (už scéna, kdy se má rozhodnout o založení kapely a jeden z kluků namítne nekonvenční velikostí Mercuryho chrupu, a obecně později při tiskových konferencích: „That thing between your legs, does it bite? “). 3. Když se Mercury konečně postaví údělu samoty a vyklápí příživnického šejdíře. 4. Když Mercury naprosto suverénně – a jakoby to věděl z nadpozemské úrovně – odpoví Mary na dotaz, co od ní vlastně chce, že doufá v maximálně výlučný vztah, a odpovídá naprosto upřímně, že to jednoduše chce, i když si to není připraven společensky zasloužit adekvátním chováním a udržováním rodinného zázemí. Mercury nebyl jediný, kdo takto osudově měl rád někoho, s kým z jiných důvodů nemohl fungovat ideálně „pokřesťansku“ (Sartre/Beauvoir). Navíc onen pokřesťansku idealizovaný model neplatil pro žádné z předchozích staletí a je to skrznaskrz kdovíjak slátaný ignorantský mem, absolutně neseznámený s tím, nakolik obecně heterogenní a i sociálně stratigraficky podmíněné bylo fungování společnosti od starověku do dneška (ten z prstů vycucaný model nikdy nikde neplatil a figuruje tu leda tak poslední dekádu v pozici falešného konzervativního argumentu). Postava tu skvěle odreprezentovala přátelství, kterému chudák z církve nikdy nebude rozumět, protože je příliš málo zaměstnaný reálnými problémy a prací a z tohoto skandálního nadbytku času, jímž mrhá ve veřejně dotovaných chrámech nekonečné lidské imbecility, nutně, jako zaseknutý robůtek, probírá se ve svých oplzlých kompulzivních fantaziích cizím soukromím, aniž by skoro měl nějaké vlastní. Má hlavně spoustu falešných estetických nároků na svět a otravuje s nimi tím vehementněji, čím víc k tomu dostává od života (rozuměj: od nás) času a energie. Ostatně lidi s těmi příšernými otázkami na Mercuryho jsem osobně v jiné souvislosti poznal a protože jsem sám nikdy netrpěl podobným nutkáním dotírat na cizí soukromí a problematizovat je, záhy mi cvaklo, že to může být jedině nedostatkem práce, protože pokud já jsem nikdy o cizí intimitě nefantazíroval, bylo to jednoznačně proto, že jsem vždy řešil jen opravdové problémy: peníze, dřinu a ceny. Na nějaké kraviny, kdo s kým co, mi v hlavě nezbýval čas, ani když jsem dělal po továrnách, ani když jsem do práce dojížděl denně stovky kilometrů, ani když jsem se do něčeho tak zamiloval, že jsem tím trávil celé dny. Bohužel, lidi falešně zaneprázdnění a velkohubě charitativní jsou nakažliví, takže se snadno šíří v populaci a v Česku je ještě krmíme. Ta husička, která se Mercuryho vyptávala na sexualitu a jistě používala spoustu technologií vylepšovaných pomocí tranzistorů, nedá dohromady ani ten prostinký úsudek, že ať už si o mávání praporky a nahých zadcích na Gay Pride myslíme cokoli, všechny do jednoho nás tu nakonec živí homosexuál. Živí nás homosexuál. Dnešní ekonomiku si vůbec nelze představit bez toho, že existoval Turing. Jsi v továrně, kde obsluhuješ CNCéčko? Živí tě homouš. Vozíš se? Vozíš se díky homoušovi. Máš elektřinu? Máš ji díky homoušovi. Běž si koupit rohlíky. Zase si je můžeš koupit díky homoušovi. Materializované logické hradlo (ve formě universálně použitelné negované konjunkce NAND) je dnes nejspíš integrováno i do chodu čističek odpadních vod a jestli tedy máš kam spláchnout záchod, najdi si na wikipedii heslo „Turing“, ať víš, komu za to vyhonit péro. Ale samozřejmě máš-li hovno co dělat, můžeš probírat homosexuály a pak je třeba ještě velkoryse „tolerovat“, jak se v Česku s oblibou říká: „Já jsem tolerantní.“ Ještě, že nejsem homouš, byl bych v jednom kuse zavřený za kopance do rypáku.

Přirovnávání k Happy Valley (2014-2016) jsem snad ještě nikde neviděl zdůvodněno jinak než prý totožným prolínáním vyčerpaného a ztrápeného charakteru středního věku s nezvládnutou sociální problematikou. Jenomže komunita v Easttown zdaleka není tak finančně skřípnutá. Případná sociální mizérie některé z postav je plně v její režii, zatímco Happy Valley nahlédlo i do situací, z nichž bylo zjevné, že je postava k bezprizornímu stavu připoutána cyklicky reprodukovanými podmínkami. Easttown není chudé město, spíše je to bohatá verze našich Sudet. A jako zásadní vnímám rozdíl mezi celými zápletkami i motivacemi vražd. Vůbec zločin v tomto seriálu, ten vyšetřovaný i ten odrážející se v rozbitých vztazích, vypadá většinou jinak. Samozřejmě podoby tu jsou. Srovnání s The Killing (2011-2014) platí ještě okrajověji. Už proto, že je to mnohem delší seriál, sbírající po cestě více sociální i kriminální problematiky, kterou nadto proplétá s politikou a médii. Samozřejmě rozumím formální stránce nápadu tyto seriály srovnávat. Některé záběry na dekády neaktuální fasády a infrastrukturu tu ale nejsou proto, aby vysvětlovaly zločin, který tu má takřka vždy charakter osobní emočně stavěné motivace, zatímco špinavé části města Seattle zločin doslova produkují a recyklují jakousi vlastní gravitací všudypřítomné beznaděje. Ano, fetuje se tu, ale fet stojí spoustu peněz, což sice platí kdekoli jinde, ale s tím velkým rozdílem, že v seriálovém Easttown tato volba nevyrůstá z nějaké živné půdy sociálně vyloučených lokalit apod. V Easttown se k patologiím uchylují podstatně svobodněji příslušníci třídy, kterou bychom v českém kontextu nazvali vyšší střední. Mají domy, vozy, chaty, plné lednice a slušnou dovolenou. Takže žádné no-go území. / V prvních 2-3 epizodách jsem nerozuměl vyšším než 70procentnním hodnocením a tipoval jsem si u sebe konečných 60 %. Někde během 3. a 4. epizody se ale plně rozvinul z do té doby nastiňovaného potenciálu vztahů a nadto se i zvládnul svébytně probrat těmi děsivě pohotovými odpornostmi nás všech. Místy se příliš spokojil s lacinou násobilkou emočního vyděračství a hlavně už opravdu rušily ty laciné napínací pokusy, kdy se jako divák mám už asi padesátý rok stejně „překvapivým“ způsobem ujistit, že ten další nejpodezřelejší to není. Takových metodických prefabrikátů tam bylo více a netýkaly se pouze samotné vraždy. Vím, že podobně nadhazované ambivalence, které mají upoutat diváka a hrát ping-pong s jeho pozorností, mohou být účinné a mají své místo v detektivním i thrillerovém žánru, ale uvítal bych, kdyby toho v dalších detektivkách ubylo a vymýšlely se nové způsoby. Je to, jako posté vědět, že pozornost sem vyprávěním stočená rozsah podezřelých zase redukovala právě o tu postavu, se kterou, jak dopředu víme, nás chtějí překvapit. / „I’m here.“ může znamenat skoro cokoli, takže se nedivím, že s ním kazatel i na konci Mare mají takový úspěch.

Jo, u producenta se pije jinačí... Jo, český ODS-kapitalismus...