Cabotin

Pitomoučká pohádka, která však dokáže pobavit stařečka, který má právě tak akorát plnou prdel tvorby divadelního umění,a zatouží vejrat na chaotickou melánž antických mýthů a odpustit i triky, které vypadají jako z roku 2009. Můj převelice oblíbený verbal se tentokráte zasekl a pouze prská (prská téměř vždy, leč tentokráte uvízl v sebeadoraci a zcela opomíná, že ač intelektuál se stylem ze kterého bych podezříval Kamila Fílu, leč není to on, jen slintá na vlastní bryndák a na vlastní úkor) Probůh, neodsuzujme něco co je pitomoučké, leč zábavné za to, že je to pitomoučké a zábavné.Ono to nechce být ničím jiným.

Pokud je k vyvolání většího strachu a napětí zneužito dítě, je to starý, laciný podraz. Druhé Strašení (tentokráte v Georgii) zdaleka nedosahuje kvalit prvního dílu.

That's Entertainment! Překvapuje mě nízké hodnocení tak skvělé zábavy. Dokonce i můj oblíbenec verbal dal jen 4 stars. Že by začal navštěvovat kina filmového umění, ve kterých mě osobně nespatří živá duše? A mrtvá dvojnásobně ne? Je to skvělé, naprosto profesionálně zvládnuté dílko, mistrovský šperk béčkového žánru. A toho vtipu, kterého by se ve velebeném "The Hobbitovi, co nečekal nějakou cestu" nedořezal. Jsem rozveselen a jsem povrchní. Upozorňuji, že hluboce povrchní!

3 hodiny bych já, stařec, v biografu nedal a už vůbec ne ve 3D, které vydržím tak 40 minut a musí jít o dokument o lenochodech:) Na BR ve svém Home Cinema jsem to dal za dva večery a shledal to únosným. Je to dlouhé naprosto bezohledně, je to velkolepé až mě i ve 2D přecházely oči. Nejdojemnější jsou vyrenderovaná zvířátka čaroděje Hnědého a nejpůsobivější scény jsou pochopitelně ty s Glumem. Ale nějaký opravdový citový zásah se v mém případě nekonal. Nic víc než velkolepá podívaná. Což zase není tak velké mínus :)

Okamžitý zásah v kategorii guilty pleasure! Je to nesmírně blbé a přitom to odsýpá. Odsýpalo by to jetě lépe, kdyby flashbacky z ostrova, kde se hlavní hrdina stal superhrdinou za něco stály. Nestojí za nic, jsou téměř zbytečné, bez potenciálu posunout děj a zaujmout. Na celou sezónu by ten ostrovní příběh nevystačil a stal by se v této podobě instantním propadákem. Na čtyřicetiminutový, vysvětlující , díl by to možná stačilo, kdyby to bylo natočeno zručně. Není. Všechno je zde blbé, ale má to spád. Herci jsou tak špatní jak špatný je scénář. Pseudofilosofické a milostné dialogy jsou zdrojem blaženého hovadna, které si vychutnávám. A přesto jsem to dal celé. Prostě, guilty pleasure :)

Možná to není dokonalý film, ale je fascinující. Tarantino mě opět utáhl na vařené nudli a téměř tři hodiny mě bavil, dojímal, napínal, až najednou závěr, půvabný kýč, závěrečné titulky, a já zesmutněl, že už to končí.

Od prvního zfilmování uplynulo 103 let. Téměř kultovní se, zejména pro USA, stala verze z roku 1939 s Judy Garland. Přemítám nad dílem Sama Raimiho určeného pro 21. století se smíšenými pocity. Černobílé titulky a klasický formát 4:3 mě rozdychtily. Evokovaly filmy Karla Zemana, a zejména kulisy starých divadel a němých filmů. A opony, samé krásné opony, citované i v závěrečných titulcích. A čím byl obraz barevnější a širší, tím víc jsem si kladl otázky: Sakra, proč se aspoň trochu nedrží té naznačené stylizace? Té báječné divadelnosti a průhlednosti triků zašlé slávy varieté a rozmanitých side-shows? Proč je nejdojemnější a nejsympatičtější postavou počítačem vytvořená Porcelánová panenka? Kdo obsadil do role vyžadující šmrnc a půvabnou zločinnou jiskru Jamese Franca, prostého talentu, nadhledu a smyslu pro humor, toliko se tupě křenícímu? Jak mohou být představitelky tří čarodějek tak nemastné-neslané? Přitom nelze upřít určitou zručnost ve stavbě příběhu, který již netěží z cesty malé Dorotky do Smaragdového města, ale přitom zachovává většinu prvků z Baumovy knihy. Je vlastně škoda, že slušně nakročený film zničilo přílišné lezení publiku do řiti.

Romantická komedie pro nás, dědky a báby co se už raději jen usmíváme, neboť při hurónském smíchu by nám mohla prdnout nějaká životně důležitá cévka. Pohádka o báječném hotelu Marigold jistě nepřepíše filmové dějiny a časem se na ni zapomene. Přesto jsem vděčný za tu jemnou konverzační brilanci, kterou nikdo jiný než Brit nenapíše a nezahraje. Jsem vděčný za sentiment i za pár trochu omšelých „životních mouder“. My, staří páprdové, si rádi prožijeme chvilku kýčovitějšího klišé, když realita není zrovna „marigoldová“.

Všechno je velkolepé, pokud na to někdo má a je hvězdou. Zejména v Las Vegas sedmdesátých let a zejména pokud jde o v té době nejlépe placeného entertainera. Blyštivý kýč, záplavy pštrosího peří, drahých kožichů a vleček, které se vlekou. Skvostný rám pro obraz jednoho vztahu, příběhu, který je snad až příliš předvídatelný i pro ty, kdo dosud nic nevěděli o Władziu Valentinovi Liberacem. Skoro to působí jakoby hlavní aktéři nemohli přehrát ten vnější balast. Jak ale jinak přimět diváka, aby šel na film s homosexuální tématikou, že? Hvězdné obsazení a úžasné kostýmy a výprava – na to by se divák mohl chytit. A práce maskérů, kterou bych snad i předsunul před herecké výkony, jakkoliv byly obětavé a přesné. Liberace postrádá společenský level příběhu. Sledujeme jen peripetie vztahu drženého pod pokličkou, u kterého je do jisté míry lhostejné jaké sexuální orientace jsou jeho aktéři. Jen je to natočeno v luxusní a efektní dekoraci, dokonale ilustrující prostředí. Nic míň, ale také nic víc.

Už jen obsazení starých bardů slibovalo, že nepůjde o zcela ztracený čas. Vždy mě bude fascinovat klidné, uvolněné herectví Christophera Walkena a jeho umění vytvořit okolo své postavy aureolu tajemství. Nezastíní jej ani efektní, přesně vykalkulovaný výkon Al Pacina (což není výtka). Mám občas rád pomalé filmy a tento k nim patří. Ne, není to vynikající, překvapivé dílo. Je to takový fajn biják, co neublíží a je "lovely to look at" :)