Pitr_Pan

Jedinečný hippie western. Billy the Kid jako ztělesnění svobodomyslnosti a živelnosti, Pat Garrett, muž prokletý vlastní pragmatičností. Velký americký mýtus podaný opravdovým americkým režisérem. A do toho všeho hraje Bob Dylan. Dobře.

Filmy Petra Marka se snad zcela vymakají hvězdičkovému systému. * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * Error

Velice odvážný počin pracující na rovině scénáře s principem dvojího čtení. Jak David Jařab poznamenal v jednom rozhovoru, jeho film můžete na jedné straně vnímat jako mysteriózní thriller dráždící poněkud netradičním prostředky vaši nervovou soustavu, nebo naopak jako meditativní zastavení odrážející na mytickém půdorysu neslučitelnost dvou časů. Excelentní František Řehák v roli zasmušilého svědka mizejících souvislostí. Pro mě jasně nejlepší herecký výkon roku.

Moderní historie je tak trochu paradox. Protimluv. Historii si představujeme jako něco zakonzervovaného, vtěsnaného do školních učebnic. Zatímco současnost (ztotožnilelná s pojmem modernity), to jsou změny, neutuchající pohyb. Všechny významné historické události si musí počkat na větší časový odstup, než se jim dostane patřičného zhodnocení. To samozřejmě platí i o válce v bývalé Jugoslávii. Ale přesto už i dnes vznikají umělecká díla otevřeně reflektující problematickou realitu. Jedním z nich jsou Válečníci, ve svém důsledku velmi krutý film atakující nervovou tkáň, podstatu celého konfliktu. Válka jako brutální a destruktivní akt beroucí na sebe stovky podob.

Je potěšiltelné, že si Sam Mendes od svého veleúspěšného debutu udržuje vyrovnanou a značně nadprůměrnou kvalitu. Po divadelně minimalistické Americké kráse a poněkud kontroverzní comicsové adaptaci Road to Perdition, poskytuje nám v případě filmu Jarhead tento bystrý pozorovatel amerického života s obrazoboreckou razancí studii fenoménu války na přelomou epoch. Režisér prokazuje nevšední cit pro detail, symbolickou zkratku, jež vystihuje souvislosti širšího řádu (společenské, politické, historické). Anthony je americký mariňák. Jarhead. Jede do války proti iráckému nepříteli. Ani jednou nevystřelí. A přece je boji poznamenán. Jednoduchá rovnice se spoustou neznámých.

S českým filmem a jeho diváky je to těžké. Neexistuje zde něco, co bychom mohli nazvat tvářností české kinematografie; většina jejích produktů se ještě nedostala ani přes stádium puberty. A když se objeví žánrově komponované dílo (a žánrovost je jedna z největších bolestí českého filmu), nezmůžeme se, většinou, na nic jiného než na povýšenecké odmítání a hovoření o pokleslosti vkusu. Rafťáci jsou filmem v intencích teenagorvské komedie zručně natočeným, děj nepostrádá spád, ani zvládnuté komické situace (oproti Snowboarďákům). Karel Janák je rozhodně jedním z největších talentů současného českého filmu, který si našel svou parketu, v jejímž rámci se slibně profiluje.

Neuvěřitelně přesná satira v mistrné zkratce vystihující zdeformovaný etos komunistického režimu. Na hranici absurdního dramatu komponované repliky nacházejí věrné vyjádření ve filmových postavách ztvárněných špičkovými komediálními herci tehdejší doby.

Chápu, chápal jsem a budu chápat. Evald Schorm je prostě Evald Schorm a jeho filmy právem náleží do zlatého fondu české kinematografie.

Tereza Brdečková v Respektu označilo toto dílo za ukázkový příklad reflexe české malosti a projev jakési zvláštní zlomyslonsti příznačné pro soudobé (nejen) filmové umění. Samozřejmě, je nutno českou tvorbu vnímat v mezinárodním kontextu, kde zřejmě zatrpklý provincialismus nemá šanci, ale je třeba si uvědomit, že i negativního vymezení je možno použít jako prostředku vyjádření. Marek Najbrt ve svém modelově pojatém díle usiluje o vystižení české povahy a s ní souvisejících skutečností na příkladu několika zkrachovalých existencí, jejichž marné snažení vybřednout z bahna (pod)průměrnosti stává se obrazným vyjádřením obecného usilování o šťástnější zítřky. Tematizovány jsou fenomény jako rasismus, šovinismus, xenofobie, a to s nebývalou intenzitou, kterou vyvolává právě nastolené schéma modelu, pro něž je v titulu obsažené hokejové fandovství jen zástupným symbolem.

Je zajímavé sledovat, jak Slámův poslední filmový počin rozpoltil českou filmovou kritiku. Na jedné straně glorifikace podpořená mezinárodními úspěchy, na druhé straně vztyčený prst varující před podbízívou sentimentalitou a falešným etosem. Ať je to, jak chce, Bohdanu Slámovi se podařilo napsat scénář zalidněný věrohodnými postavami, poskytujícími divákovi prostor pro identifikace. A to je zatraceně víc, než udělal jakýkoli jiný český film za posledních 15 let.