forsythia

Až se ráno vzbudím z divného snu, trochu se rozkoukám kolem a řeknu si "Sakra, kde to jsem?" Pak přijde jeden malej harant a bude mi tvrdit, že jsem jeho máma. Mám mu věřit? Když si pomalu začnu na tu myšlenku, že mám dítě, zvykat, otevřou se dveře a vejde druhej harant. I ten mi bude tvrdit, že jsem jeho máma. Co se to tu děje? Tak jsem máma toho prvního, nebo toho druhýho? A ve všem tom vykolejení se dveře otevřou potřetí a hádejte, co se stane. Správně, uhodli jste. Přijde třetí harant a začne se svých práv domáhat stejně jako ti dva předtím. Já to říkám pořád, nikomu nevěřit!

Sen, ze kterého se chcete i nechcete probudit zároveň. Jen nevím, co z toho víc. Audiovizuální noční můra, strašná i nádherná, děsivá a opojná. Kouzelný kaleidoskop, který vám pomůže na chvíli zcela opustit realitu. Film pro snílky s trochu zvrácenou duší. Možná je dobře, že jsem jako dítě bydlela v poměrně obyčejném domě a měla poměrně obyčejné dětství.

Čím že si tenhle film, který skutečně nijak nevybočuje z padesáti odstínů šedi (dobře, občas se tam mihne trochu červené), zaslouží tolik sáhodlouhých litánií a takový humbuk okolo? Říkala jsem si to ještě, než jsem ho viděla, a říkám si to i poté, co jsem ho viděla. Autorka předlohy si patrně jednoho deštivého šedivého odpoledne sedla k internetu, zadala do googlu slovo "submisivita", nakoukla do prvních dvou odkazů a zrodil se jí v hlavě úžasný příběh. Skoro jako od Pilcherové, ale proč to trochu neokořenit, že? Místo toho měla pořádně dostat řemenem, pak by význam toho slova třeba pochopila. Čím se tedy liší Padesát odstínů od jiných, běžných a zcela konzervativních příběhů z červené knihovny? Inu, ničím. Ani tady děj absolutně neodpovídá realitě. Pořád nechápu, proč se tady tomu všichni tak diví.

Věhlasný vynálezce zkrátka potřeboval, aby se nám všem v hlavě rozsvítilo. Paradoxně trošku temná záležitost.

Tohle mělo být jinak. Princezna měla hned po první (dobře, první jí ještě odpusťme, po druhé) zkoušce silikonové princátko kopnout mezi půlky či na jiná citlivá místa a ono mělo projít dramatickým přerodem v hrdinu. Být zbabělý idiot (nebo idiotský zbabělec?) je osud, proti kterému se bojuje těžko. Zvlášť, když se do toho ještě míchají nadpřirozené síly. Vysvobození ze zakletí a navíc proměna charakteru, to má být pořádná, emocema nabušená katarze, ne něco, co vás napadne ráno u kafe.

Time Traveler's Wife. Ano, ten film je o ženě chlapa, co se furt někam ztrácí a zase objevuje. Taková normální zápletka běžného manželství.

Ona to snad ani není pohádka. Stačí se trošku porozhlédnout po kraji. Že měli na hradě trotla? Já vám lidi nevím, ale nepřipadá vám to vlastně v kontextu našich ryze českých dějin (ne, Habsburky do toho opravdu netahejte) tak trošku normální? Pokud normálním nazveme to, co je běžné a co převažuje. Že je hlavní hrdina nehezké nemehlo? A jaké my to vlastně máme národní hrdiny? Jan Hus byl prý tlustý páprda (dej mu Pánbů věčnou slávu), Jan Žižka byl lapka a můžeme pokračovat. Zase ale, abych nebyla úplně nespravedlivá, hrdinové se v naší zemi našli a já doufám, že pořád ještě najdou. Ale tahle pohádka je fajn, protože umí věci parodovat tak, že z toho člověku není úzko, a tudíž nemám obavu ji dětem pustit. Oproti mnoha jiným pohádkovým komediím má totiž vzácný nadhled. V mnoha pohádkách se například král chová jako idiot a já jim to neodpouštím. On je totiž rozdíl mezi zcela vážně míněnou výkladní skříní čecháčkovských manýr a křivým zrcadlem, které se tomu čecháčkovství na plnou hubu směje.

Ano, je.

No ty vole! To je asi tak, jako když nastoupíte do vozítka jakési dětské atrakce a po chvíli zjišťujete, že svištíte střemhlav dolů na horské dráze, jakou nemají ani v Six Flags Great Adventure. Akorát ten dojezd mohl být možná trošku kratší, ale zase je otázka, jestli nebyl vlastně nutný k tomu, aby se divák po té ráně pěstí mezi oči aspoň trošku vzpamatoval a následně teprve upadl do milosrdného kómatu.

Dlouho jsem se vyhýbala hororům, kde figurovaly děti. Ještě před dvanácti lety mě děsil i samovolně odjíždějící kočárek v druhém dílu Krotitelů duchů (který jinak stál za starou bačkoru) a spíš než ten film jsem sledovala mimino, co spokojeně oddychovalo opodál. Matkám se tohle zřejmě prostě stává. Naštěstí ovšem existují fáze mateřství, které vás z téhle choroby dokážou spolehlivě vyléčit. Takže se určitě nebudu budit hrůzou, když se ozve podezřelý zvuk za dveřmi, a budu úplně v klidu, když si moje dvanáctiletá dcera bude povídat s nějakým imaginárním kámošem. A až začnou poskakovat postele, tak to nejspíš nenechá v klidu sousedy. Já to budu brát s nadhledem. V ďábla sice asi nevěřím, ale mám teď takový nepříjemný pocit, že se rouhám.