Two.Swallow

Připadá Vám život bezvýznamný? Pociťujete potřebu něco měnit, stavět se na vlastní nohy a poznat svět i z té strany, co je za zrcadlem? Možná sáhněte do knihovny a vytáhněte E. Gilbertovou. Možná opomeňme projednou lenost a skočte do obchodu a při večerní sklence a s mísou popcornu se pozastavte myšlenkami na snímku Eat, Pray, Love. Ačkoliv Julia Roberts mi absolutně neimponuje a její hollywoodský úsměv mě za chladných nocí spíš děsí než přitahuje, tak nějak si ji v roli Liz dokážu představit. A i když je to hvězda těžce za vodou, dovedu si i představit, že by se někdo jako ona mohl potýkat s tou malou životní krizí. Každopádně, v momentě, kdy film skončil, najedou jsem byla plná nenasytné energie a okamžitě jsem chtěla vycestovat do Itálie, přežrat se pizzou v Neapoli, vychutnávat si špagety v Říme a náhodou tu potkat nesmrtelnou kamarádku, která mluví stejnou řečí a náhodou zná výborného učitele italštiny.

Podle mě se jedná o zcela nový pohled na románovou postavu. V původních filmech se jedná spíš o neustále potemnělou atmosféru na panstvích, ale tím, že G. Ritchie zasadil film rovnou do Londýna, povznel ho výš. A obsadit do role Sherlocka R. Downeyho Jr. filmu rozhodě přineslo ještě víc. Nadchl mě způsob života, jaký nudnému Holmesovi vnutil, jak z drsné postavy, která nikdy neopookřává udělal dechberoucího svůdníka s citem pro špínu Londýna. Oponent Jude Law se mu ztěží vyrovnával, nicméně jsem si pořádně všimla až v tomto filmovém díle.