Two.Swallow

Ze začátku působil dobře, byla jsem nadšená. Ale postupně jsem se ve filmu začala úplně ztrácet, scény, které obvykle miluji, mě přestávaly bavit. Po herecké stránce nemám připomínky, např. Rachel Hurd-Wood se mi tu zalíbila maximálně. Což ale nemění konečný dojem z filmu. Rozhodně jsem se po opěvované chvále těch, co už film shlédli, těšila, ale televizi jsem vypínala docela otrávená.

Každý už to tady sice zmínil, ale stejně tak jsem nucená zmínit to i já, protože je i můj názor a moje záhada k přemýšlení. Vetřelec a Amélie. Ať je to jak chce, tenhle u mě jednoznačně vede. Líbí se mi ten jednoduchý náboj, který z filmu srší, veselé, smutné i romantické scény se střídají s každou minutou, líbí se Amélie a líbí se mi Audrey Tautou. A hudbu, tu jsem si zamilovala hned na první poslech.

Pro požitek z tohoto filmu je nutné milovat nebo při nejmenším mít rádi Sylvestera Stallona, akci, zbraně, boj a klidně nějakou tu krev. Každopádně akční sestava drsných výrazů, dvě pěkné holky a Bruce Willis a jeho pár minutová scéna a několik vtipných momentek a hlášek.

Slabostem pro zombie a všlijaké zmutované kreatury, co se živí lidmi nebo mají hrozně nutkavou tendenci je při nejmenším pokousat a proměnit ve stejný přízrak, jsem nikdy nepodlehla. Vlastně se mi spíš hnusily, vyprávění takových scén mi zvedalo žaludek a pohled na rozpadajícího se člověka, často s očima v barvě běloby mi způsoboval noční můry. Jednoho krásného dne mi bylo tak strašně moc zle, všechny seriály už jsem měla naučené i pozpátku a v hlavě mi se mi rozjela doporučení na Walking Dead. A já si řekla proč vlastně ne? Zle už mi bylo, a měla jsem pocit, že horší už to nebude a tak jsem klikla na první díl. A upřímně, byla to nuda a okamžitě jsem měla v hlavě počáteční scénu z 28 dní poté. Ale i v neustále se sekajícím přehrávači jsem pokračovala dál a postupně se prokousala všemi šesti díly. Už když jsem byla v polovině, nemohla jsem odlepit oči pryč. Moje nevolnost povolovala a natěšenost na pokračování prudce stoupala a teď nervózně čekám na další řadu - i když tak nějak ani nevím, co od ní čekat. Co se herců týče, volba nebyla špatná. Andrew Lincoln si poradil docela dobře (ale já si nemůžu pomoct, naposledy jsem ho viděla v Lásce nebeské, idiotsky až po uši zamilovaného do anorexie Keiry Knightley a najednou vyběhl v noční košili z nemocnice, ukázal svalnaté končetiny a převlékl se do šerifského - vzpamatování mi trvalo pár minut), Jon Bernthal tam zkrátka nějak zapadl, vžil se do svých agresivních momentek a zapletl se do milostného trojúhelníku on+ona+on (jako osoba se mi zdá nějak nemastný a neslaný, vzpomínám si na něj ve Spolužácích a už tehdy mě neuchvátil). Jako divačku mě samozřejmě uchvacují převážně mužské role, takže za zmínku stojí ještě Norman Reedus - armádní barvy, lovecká výbava, energický výraz psychopata, horká krev - jeho postava se mi zalíbila nejvíc, už jen pro ten styl života a boje. Ženy bojující proti mrtvým jsem sice ocenila, ale nijak se mi do hlavy nevryly. Snad se to povede ve druhé řadě. Lauren Cohanovou jsem si zamilovala ve všech seriálech, kde se mihla, tak snad mi nepodkopne mínění ani tady...

Jedno z dostatečně věrných děl podle Kingovy předlohy. Nebudu skrývat, že Johnny Depp je jedním z mých oblíbených herců a vychvaluji ho, kde jen to jde, ale v téhle roli si to oprávněně zaslouží. Uvadající spisovatel na dně, v roztrhaném županu, zarostlou tváří a s typickými brýlemi - jedinečné. Jak v předchozích komentářím čtu, moc lidí mu nevěřilo konečnou proměnu ve vraha, ale pardon, já tedy ano. Jeho výraz se dostatečně změnil a scéna umlácení lopatou už to jen dotáhla k dokonalosti. Film má převážně temnou atmosféru (až na slunečnou scénu s hozením auta do vody), což ke mi do toho sedí.

Burton - Depp - Elfman. Nezaměnitelná, originální, jedinečná trojice, která na cokoliv sáhne, povede se. Tmavé městečko, záhadné vraždy, správné obsazení (i když tedy na post Katriny bych si dovedla představit i lepší herečku než Christinu Ricci, která mi svým výrazem stále připomíná desetiletou naivní holčičku a nějaké to Craneovo zamilování mi hraničí spíš s jiným druhem lásky - ale budiž, režisérova volba, která se dá vydýchat). Zato jezdec v podání Ch. Walkena mě dokázal přesvědčit i o nemožném. Celkový dojem - spokojenost a oblíbení.

Tom Hanks mi absolutně nevadí v žádné ze svých rolí, naopak, mám ho ráda, líbí se mi styl s jakým umí zahrát jednoduchost mysli a detektivní pohyby ve zfilmovaných románech Dana Browna. Za svůj krátký nic nedokazující život jsem Forrest Gumpa viděla třikrát. Poprvé mi bylo 8, nerozuměla jsem tomu, bylo to hrozně dlouhé, bylo tam moc příběhů a krásná písnička. Podruhé mi bylo 18, vzpomněla jsem si, že ten film existuje a že na něj mám nějaké rozmazané vzpomínky, měla jsem náladu pod psa, bylo po deváté večer, chtělo se mi na záchod a se sluchátky jsem si zalezla do postele a koukala. Už když začala ona fenomenální jedinečná scéna s létajícím peříčkem, kterou zesměšňují v tolika seriálech, tahala jsem první kapesník z nové papírové krabice. A po pár minutách další a další a další. Vybrečela jsem se z celého svého života, druhý den jsem měla oči jako králík a působila jsem dojmem čerstvě ovdovělé, ale najednou jsem se dívala na svět nějak jinak. Potřetí mi bylo čerstvě 19, svět jsem zase začínala vidět jako dřív a hledala jsem nějakou cestu ven. A tehdy jsem si film pustila naposledy, v horkém červnovém odpoledni a s domácím ledovým čajem a ovocnou miskou, neuronila jsem ani slzičku a po shlédnutí mi bylo zase tak krásně. Takže, i když jsem ho viděla jen třikrát, řadí se mezi ty nejmilovanější, protože to, co se mnou dokáže udělat po jednom sledování si přímo vyžaduje můj obdiv a pozornost.

Ráda se dívám na seriály, které se svým prostředím oddalují ode mě na míle dalko, ale pořád se držím názoru, že je to seriál o rozmazlenosti amerických zbohatlických dětí, co se nikdy o nic nemuseli starat a jen poňouká k tomu, abychom si uvědomili, co všechno nikdy nebudeme mít. Některé dámy mají vidinu toho, že by měly být stejně promiskuitní a každý týden vyznávat jinému Danovi, Nateovi nebo Benovi bezmeznou lásku. To je vlastně na tomhle seriálu tak nějak nejvtipnější. Každý s každým, nehledě na to, čí je to bratr nebo sestra, současný nebo bývalý přítel a milenec. No a pak přijde Jenny, zmalovaná jako mýval, zahraje si na super bitch a všechno zničí, aby se mělo v následujících pěti epizodách co řešit. Takže ano, v závěru je můj názor rozporuplný, nicméně mi nebrání v dalším sledování.

Obyčejná dívka, chodila do dívčí školy a nosila ošklivou uniformu. Dokud nepotkala gentlemana, který jí změnil život ve všech směrech. Ukázal jí život daleko za hranicemi normálnosti, které znala. A ačkoliv jí zradil a zranil, poslal ji na cestu životem, kterou nezapomene. Docela typické, zdá se mi. Je to film na deštivé odpoledne a vlastně mě na první pohled ani trochu nezaujal. Kdybych v trafice viděla poutavější obrázek, spíš bych šmátrala po něm a životní příběh studentky by zůstal nepovšimnut. Ale když jsem to dotáhla až do konce, narazila jsem věc, co se moc často nestává - dobrý pocit z filmu. A najednou jsem cítila potřebu sedět na okně a počítat kapky, které se vezou po okenní tabulce, poslouchat Juliette Greco a cítit se stejně šedá jako Jenny na začátku filmu, snít o princi, který mě vezme do Paříže.

Nezaměnitelná komedie, ze které britský způsob filmů zkrátka křičí. Bill Nighy se role zhostil jako profesionál, Emily Blunt se zkrátka namanula k dobré roli. Krásná zlodějka, které naprosto všechno projde - to nikdy nezklame. Rupert si už z dřívějška vybudoval kategorii rolí pitomce, takže nebyl problém zvyknout si na něj i tady.