Willy Kufalt

Jugoslávské klasiky až na výjimky zatím nemám příliš nakoukané, ale dokážou mě příjemně překvapit, mj. tím, jak otevřené, provokativní nebo žánrově nevšední filmy dokázali natočit a uvést v 80. letech již nějaký ten rok před perestrojkou. Balkánský špion funguje jako skvělá komedie, ve které hodně hraje prim výkon Bata Stojkoviće v roli podomního špiona (a zvlášť Zvonko Lepetić coby bratr také zdatně sekunduje). Mnohé kuriózní rodinné příhody a více scén, třeba Stojkovićův výklad v noční čepici u promítání fotek nebezpečných osob, jsou správně zábavně absurdní. Po hodině se však film plně zvrtá do stále šíleněji gradované situace, kdy dlouhodobě nevinná hra, rodinný úlet a náhodné podezřivání projdou do fáze evokování praktik totalitního režimu. Film nadále baví svým humorem, ještě více při vyběhnutí do ulice graduje i svou grotesknost, ale současně přibaluje nekompromisní facku spějící do stavu doslova na pokraji infarktu a tekoucí krve. U mě úderný zážitek. [85%]

István Szabó často své filmy zasazuje do hudebního a divadelního prostředí, což se stalo i tady a pokud se Schůzka s Venuší věnovala zákulisní přípravě představení opery, většinou mě toto dění zkoušek a bohaté spolupráce umělecké i organizační bavilo sledovat. Padaly zde narážky i na politickou minulost vybraných národů, což u Szabóa nepřekvapí, byť tentokrát se tak děje jen v několika dialozích. Bohužel na můj vkus z divadelní scény a umění ten film často sklouzával až k bulvární zápletce mileneckých vzplanutí a nekonečných intrik mezi herečkou, která mě zaujala spíše napůl, a divadelním režisérem, který mi byl svým místy až zfetovaným projevem těžce nesympatický. Až na pár scén jsem se jako u komedie nebavil (a docela je vidět, že to není Szabóův žánr a vedle bulvárnosti sahá možná zbytečně také až k menší vulgárnosti) a způsob podání mi nepřinesl moc příležitostí procítit drama. Jako satira snad. Zajímavý film svým prostředím a možná i celkovým sdělením, ale ne úplně pro mě, byť vybranými scénami ze zákulisí umění i Erlandem Josephsonem v jedné z rolí mě určitě potěšil. [70%]

Děj ve stylu mozaiky sledující několik postav ve městě i jednoho muže ve vězení přináší ze začátku zdánlivě samostatné příhody, či chcete-li střípky osudů postav. Postupně je nejen rozvíjí, ale i propojuje a nechává vygradovat ve skvělém finále s atmosférou zavánějící filmem-noir. K závěru se tu neobvyklým způsobem mísí napětí v boji o život, nevšední romantika i závan melancholické nálady ve společnosti starého barmana v opuštěném nočním podniku. Jeho kavárna uvnitř v plném provozu s hosty během dne pravidelně dodává jedinečnou atmosféru příjemně živoucího dění za starých časů a také pozvedá můj dojem z filmu, který místy přeci jen oplýval delšími rozjezdy a v jedné chvíli i přílišnou hysteričností blond dívky v nesnázích. [75%]