Dvojí život Veroniky

Jeden z nejlešpích filmů režiséra Krzysztofa Kieslowského, který se věnuje opět svému oblíbenému „ženskému“ tématu. Jedna Veronika žije v Polsku, druhá ve Francii – narodily se ve stejný den, jejich osudy jsou si velice podobné. Jedna však tíhne k duchovnějšímu životu, druhá k naplněnému láskou a obyčejnými lidskými hříchy. Pak však jedna z nich umírá, a jakoby její duše začala ovlivňovat život té druhé. DVD: Jako bonus jen textová informace o edici 6+6+6. (30.08.2019)

Od tohoto jsem si sliboval trochu víc. Námět je výborný a za začátku jsem byl spokojen ale poté se pro mě tento film stával čím dál tím víc těžko uchopitelným. Kritizovat ale budu snad jen hudbu ze které jsem opravdu nadšený nebyl jinak nic, protože to je určitě kvalitně natočený snímek do kterého jsem se jen těžko vžíval a to není až taková chyba filmu ale moje. Nakonec poděkování kvůli zřejmé inspiraci jak už tu někteří píšete pro Amélii z Montmartru, která je pro mě mnohem snadněji uchopitelnější a celkově hodně oblíbený film. (18.11.2012)

Po zhlédnutí tohoto filmu mi jaksi vytanulo srovnání s tvorbou Toma Tykwera. Má ke Kieslowskému velmi blízko, což dokazuje Tykwerův návrat ke Kieslowskému scénáři ve filmu Nebe. Pokud Dvojí život Veroniky soudím čistě subjektivně, musím říct, že na mě působil mnohem příjemněji a skromněji než Tykwerovy filmy, hlavně mi byl bližší a nepůsobil na mě jen jako nějaké ušlechtilé obrázky. Ačkoli to v žádném případě není vtíravý snímek, dokáže si získat různé typy diváků, někoho díky krásné hudbě, někoho díky výkonu Irène Jacob, někoho pro svou tajemnou atmosféru a mnohé jistě dojme jeho smutný příběh. Pokud dokážete vnímat tohle všechno dohromady, je to skutečně výjimečný zážitek. (23.06.2006)

Kieslowského audiovizuální klenot na němž jako vybroušený briliant září Iréne Jacob jako Weronika či Véronique. Velmi těžko hledám slova, kterými bych tuto velmi intimní, procítěnou a upřímnou zpověď popsal. Z mého pohledu se jedná o nejkrásnější film o lásce a sebepoznání, vykreslený v dokonalých osmadevadesáti minutách. Ani po dvou zhlédnutích nemám dost a mám chuť to vidět znovu a znovu. Nejlepší Vánoční film bez všeho toho vánočního kýče. Představení marionet nezapomenutelné. Co víc dodat? Tohle se prostě musí vidět a (divácky) prožít. A nemůžu se dočkat dalších Mistrových snímků. 100% Můj jasný TOP 10 (18.11.2014)

Dva světy. Dvě ženy. Dvě těla. Ale duše je jedna. Jedna neklidná trápící se duše, milující hudbu a žijící ve stesku osamění. Snad teprve až zemře naše alter ego, můžeme začít znovu žít. Kieślowski nám předává svou hlubokou osobní zpověď, když nechá zemřít své polské Já. Krakovské Já prožívající období životního rozpuku, ale bez hlubšího smyslu. To musí být ukřižováno, aby se zrodilo něco nového. Jeho Pařížské Já, které se vylíhne jak motýl z kokonu housenky. Nyní může milovat, může žít. Až se nakonec pomocí metafory loutkaře dobere pravdy, co vše ho to stálo. Co jsme museli zaplatit. A tak se vracíme znovu na začátek. Do těžké skepse o neexistenci štěstí. _____Kdo má rád hloubavé filmy a rád hledá vzkazy v náznacích, zde si přijde na své. Kieślowski totiž natočil film, kde můžeme v každém záběru hledat skrytý vzkaz s neochvějnou jistotou, že ho najdeme. 83% (30.09.2016)