Filomena.I.

Režisérská verse nabídla téměř jiný film. Chlapi ze staré Anglie hledají nový svět – ztracený ráj. Jsou však příliš svázáni svými představami, nevázaností, hamižností. Mají zde vše, po čem duše touží – harmonicky provázaný svět s živli a všemi živočichy. Však jejich první čin je pokácení lesa a vystavění vysokého plotu. Tím staví hráz ve svém srdci zapasovaném v brnění zlozvyků a všeho zlého v sobě, jež počne se rozlézat jako černý mor zamořiv vše, čeho se dotkne. Plodem je bída, hlad, špína, nevraživost... Ten oplocený kousek země je obrazem jejich duše... Vrcholem je pobití domorodců, spáleniště, zmatek, chaos... Malickovo další umocnění hledání ztraceného ráje. Komposice mýtu (v tom pravém smyslu slova, nikoliv řeckém jako výmysl), jehož podstatou je pravda o stvoření člověka a světa a všeho v něm. Nádherný obraz cesty k znovunalezení (duchovního) ráje, hledání harmonie, svobody, čistoty, lásky... Kapitán John ji má na dosah po boku Pocahontas, je však příliš zahleděný do sebe. Jeho zrada o tom vypovídá. Až v zastřižené zahradě (představě ráje bělochů) při setkání s Pocahontas pochopí, že vysněný ráj spatřil „v tom lese, ale nepoznal jsem to.“ *** Pocahontas po jeho zradě ztrácí své jméno – stává se nikým. Teprve vstup do šumící trávy v lese za branou pevnosti a pomoc slaboduchého bratra – miláčka Božího – vrací ji pomalu do života... Dostává jméno a nalézá sebe sama spolu se ztracenou harmonií. Navrací se zpět domů... Přednáška ozvučená v Deníčku.

Při jménu Hitchcock mi naskočí v hlavě horor. V "Okně do dvora“ byste jej těžko hledali. Pomineme-li kroky na schodech blížícího se souseda vraha. Z fotoreportéra toho času na marodce se klube obstojný vouayer. Masírovaný hubatou ošetřovatelkou, jíž sklapne až ve chvíli poznání, co že je to v té krabici na klobouky… Obletovaný dokonalou (samozřejmě) blonďatou snoubenkou, ze které se vyloupne Popelka. Místo svatebních šatů však z „oříšku“ vyskočí noční úbor s pantoflíčky… Jaký hororový příběh může v nedýchatelném vedru vykonstruovat vaše unuděná mysl při pozorování sousedů…? V tomto případě pravdivý…

Jako ze života: Nevejdete se již do dopravního prostředku a musíte čekat na další spoj. Na Jižním pólu, kde ani polární lišky nedávají dobrou noc. Však spoj jede tak často, jako sobolí spřežení na Kamčatce. Navrch jej o pár měsíců zbrzdí psota a slota – především ta psota. Místo stroje přifičí severní vítr – a ten je krutý – jak víme. To vám pak nezbude nic jiného nežli do sněhové díry hluboko se zahrabat. Ještěže jste si pořídili luxusní huňaté kožichy od Malamuttiho a Huskyho (fakt hustý!)! V pustině této ledové neocenitelné! Občas se poštěkáte, zde je to však zcela na místě. Zvláště, když chytrý, však poněkud zbrklý mladík Max rozežene vaši večeři. To člověka naštve. Pěkný kousek však předvede v restauraci U velryby, kde si na vás bezostyšně počne hubu otvírati jedna nevymáchaná (neb vymáchaná?...) fiflena v kožichu pardálím. Buďte dostatečně kousaví a vypudíte ji pryč. Pořádně se nadlábnete. Pak už jen k vaší spokojenosti stačí pohled do očí v tváři k zulíbání a široký úsměv odzbrojující osmi statečných... Jo a ten vrtulník...

Každodenní rituály odehrávající se v tanečním rytmu větru - tanec s veslem, tanec při nošení vody. Voda se vpíjí do země a dává vzejít setbě. Setbě života. Oheň pak dává teplo a jídlo. Čtyři živly navzájem souznící v rukou člověka. Ostrov jako pevný prvek v harmonickém soužití jing a jang – mužského a ženského principu. Žena je srdcem a muž skálou, úhelným kamenem. Neoddělitelná jednota protikladu. Láska je pramenem harmonie. Jen společně jsou silní a schopni milovat a vytvořit rodinu. Ostrov vyjadřující život v moři plynoucího nekonečna. Každodenní rituály, které udržují vztahy a vlastně celou klenbu světa. V jejich věrném každodenním opakování je jejich síla. Naše síla. Neustálý koloběh – kruh, jenž tvoří život. Černobílý obraz prostě konstatuje a podtrhuje sdělení této filmové obrazové básně a vede nás ke kontemplaci duchovního bytí kladouc si stále tytéž otázky: Kdo jsem, odkud přicházím a kam směřuji? Snaha naleznout sama sebe. Meditace nad bytím člověka, odehrávající se v zenové (posvátné) zahradě ostrova...

Jedno máme společné: Milujeme meruňky. Ohlodáme je až na kost – totiž na pecku. V padesátých létech soudruzi zlikvidovali mosaikovitost polí. Zmizeli meze stráně i syslové, kterým byl „zabaven majetek“ jako statkářům a vyobcováni byli ze svých domovů. Jemně tkaná struktura se změnila v koláč velkých ploch. A navíc úbytku došli kvůli predátorovi – kočce domácí. *** Sysel – souputník a kronikář prostředí, ve kterém žijeme. Navrací se díky polo-přirozenému chovu. Jde s dobou (co jiného mu zbývá). Zdá se, že zalíbilo se mu létání, tak obydlí hloubí přímo na letištích. Za příplatek zapanáčkuje i v kempech pro turisty. Pro nedostatek svého přirozeného prostředí vytvořil syslí sídliště na sídlišti. Okoštovav vína moravského, rozhodl se vzít práci jako strážce vinic na jižní Moravě a přizpůsobiti se nezvyklému hustě zarostlému terénu. Milovníci surrealismu obsadili Hadcovou step s výhledem na komíny jaderné elektrárny Dukovany. Tak se opět zabydlují v naší krajině. Sysel je náš dlouholetý souputník. Naše „kulturní památka“. „Chrám opravíme. Však sysla ani s nejlepší technologií klonovací nevyrobíme.“ Kdo by si nezamiloval hbité zvířátko s mandlovýma očima a kožíškem žíhaným skořicovým. * Cos o syslech a lidech v Deníčku.

„Co tě nezabije, to tě posílí“ a udělá ze zlodějíčků, uprchlíků a dalších vojenských „odpadlíků“ zase pořádné chlapy. Nástrojem je neustálý poklus, vojenský dril, buzerace a především uměle vytvořený písečný pahorek, kde si jeho zdoláváním provinilci odpykávají svůj trest a jenž je též obávanou zbraní dozorců, jak někoho ponížit a zlomit. Stresující dril kárného tábora deptající odsouzené fyzicky i psychicky, přivodí smrt jednomu z nich a dusná atmosféra se ještě více zhustí. Našponované vztahy v pekelné atmosféře pouště a věznice začnou praskat, otupělí vězni se bouřit. U hrstky z nich se rodí odvaha s probouzejícím se citem pro spravedlnost, která „infikuje“ i některé z „opačné strany“, doposavad projevující netečnost vůči nekorektním praktikám despotického velitele. Příslib nastoupivší spravedlnosti však zhatí nakupená zlost a nenávist vězňů, jímž se naskytne neovladatelná příležitost k pomstě… *** Třeba vyzdvihnouti bravurnost kamery, která svým okem podtrhuje a umocňuje kupříkladu nekompromisní postoj velitele vůči rozbouřeným vězňům v pohledu zpoza jeho rozkročených nohou či detail jeho obličeje zachycený ve zvláštním úhlu. Jakož i pohled vězně zdolávajícího pahorek promítaný otvory v plynové masce za zvuků jeho dechu… *** Emočně strhující vhled do intimních zákoutí a vojenských praktik britské armády neberoucí si žádných servítek a výstižně ztvárněné charaktery jednotlivých postav i zvláštnost pohledů kamery umocňující drama situace si zaslouží vrchní místo na filmovém žebříčku.

Panu Kleinovi plyne život v přepychu a ledovém klidu do chvíle, kdy je ztotožněn s osobou stejného jména. Je vtahován stále více do života toho DRUHÉHO, záhadného muže, po kterém se najednou slehla země. Chce poznat člověka, který rozvrátil jeho klid a bezpečí. Přicházejí nová záhadná setkání a dříve nevšímavému lhostejnému panu Kleinovi se stává skoro posedlostí vypátrat tuto postavu zastřenou tajemstvím stůj co stůj. Ocitá se v neblahém postavení stovky Pařížanů židovského národa, neb příběh se odehrává v době válečné a jeho dvojník je Žid. Postupně se mu otevírají oči a ze svého přepychového bezpečí pomalu vchází do skutečné reality. Drsné prozření se však dostaví teprve s cvaknutím závory na dveřích dobytčáku… *** Alain Delon opět potvrdil ztvárněním pana Kleina, že svou profesi ovládá na výbornou. Spolu s filmem (s nádechem noir) si zaslouží 100 % ohodnocení.

Vhled do nitra dvou žen. Herečka stanuvše uprostřed děje zasáhnuta je náhle poznáním o nechutnosti života plného přetvářek, hraní a předstírání. Proto odmítá dále komunikovat s tímto zvráceným světem a uzavře se - poněkud sobecky - pro svoji ochranu do nehybnosti samoty a mlčení. Mladá ošetřovatelka, či spíše společnice, je jediným spojením s reálným světem. Aby přehlušila pro ni nesnesitelné ticho, vede hlasitý monolog o svém žití, při kterém postupně odkrývá blátivé usazeniny na své duši. Tak - sama překvapena - rozeznává plytkost svého života a masky, které si nasazovala. Ohromena zjišťuje podobnost se svou pacientkou… *** Persona pro absenci děje je spíše psychologickým obrazem dvou žen, byť z rozdílného prostředí, přesto si téměř totožných ve svém ne-šťastném žití. Strohost interiéru skládajícího se jen z nezbytných kulis (postel, stůl, židle) a holých zdí soustředí diváka na to podstatné: Tváře a gesta herců, na nichž je film vystavěn. Umocněno pouze odstíny černé a bílé barvy. O šťastném výběru hlavních postav svědčí přesvědčivost a věrohodnost hereckého výkonu Bibi Andersson a Liv Ullmann.

Tlukot srdce mého je ještě slyšitelný, tep hmatatelný...postavy klopýtající v dusivém kouři. Z dáli zvuky prapodivné, mrazení a nepříjemnost vyvolávající, země probublávající, třas - a pak s rachotem pekelným láva vyvěrající z nejtemnějších hlubin země a já chtěla pryč pryč z toho lomozu a hluku drásajícího! Na chvíli úleva přišla v psím blues Mademoiselle Nobs chrtice afghánské dlouhosrsté než přehlušila je šílenost šílenější s tvářemi zkázy hrůzou zkamenělými... *** Pohlazení hladivě paličkované Nicholase Masona přehlušil zvuk ryčných činelů, kdy Roger Waters počal do nich mlátit jak pominutý. Pak s kreacemi atletickými přesedlal na gong obří a celým člověkem bušil a bušil do mých uší uštvaných... Mladý David Gilmour na sólovce pákou řadící lomcoval zas a válečkem plechovým strunami břinčel. Nato Rick Wright klávesy vzbouřil... Užívali si to vlasáči ušatí postaveni v amfiteátr řecko-římský s vládcem Vesuvem tyčícím se pyšně nad hlavami jejich. A kameny křičí historii černou jak láva spící, stíny Pompejí zaplaveného magmatem žhnoucím žalují, když zastavil se život právě teď...A Saucerful of Secrets (Talíř plný tejemství)... V Echoes dralo se světlo pomalu na povrch a já konečně vydechla. Než jej opět pohltila silueta mocné sopky dřímající... (Doplněk hudební v mém Deníčku.)

Někdy mne novovlnní francouzské filmy se svou erotikou a nahatostí přehršlenou lezou na nerv. Jakoby tím byly potrefeny či co a ještě na své šarády postelní hrdy byly. A hlava Pod pískem s tělem obnaženým je jedním z takových příkladů. Dostavila se otrávenost a vůně duše zraněné ženy nepřipustivší si krutou pravdu pohltil laciný parfém erotična… Je mi líto. Za výkon herecký dvě hvězdy.