emma53

Kdo miluje kočky, tak tohle je jeho film, prostě ho musí vidět. A navíc tuhle pohádku napsal sám život. Miluji Tě Bobe, držím Ti palečky Jamesi, držte se oba a myslím, že se ti třásly i nohy, když se na vás přišla podívat i krásná princezna, vlastně již vévodkyně Kate. Moc příjemný film a svým způsobem i motivační pro ty, kteří bojují jako James. A já tomu filmu dám plný počet, aby se dostal ještě výš a třeba to někomu může pomoct......co já vím, myslím, že někteří to zde také tak udělali.

Možná bych ještě dopsala horor a mystery jak to na mě zapůsobilo. Zajímavé zpracování a i když jsem občas tápala, tak atmosféra byla tak hustá, že jsem se netrhla od monitoru. Opět forma vražd, které se v poslední době vymykají normálu jako třeba v seriálu Midnattssol. Nevím, jestli v žánru krimi se dá ještě něco hrůznějšího vymyslet ( nemyslím horory). Jdu na plnou, protože mě Eyes of Crystal dostal na lopatky v mnoha směrech, třeba hudbou počínaje.

To jsou filmy, které nám čas už nevrátí, kde loď byla skutečná loď a nebo alespoň tak vypadala. Kde možná nebyly ty bombastické triky dnešní doby a kde se řezali v úvozovkách normální kluci a né hejno kaskadérů. Je to těžká nostalgie. Jistě, že jsem ten film už viděla, ale teprve teď mám pocit, že Hornblowera můžu hodnotit čistě (ne)objektivně.

Tyhle dokumenty se tak těžko komentují, protože pronikají srdcem a to nejde mluvit ani psát, pouze plakat. Mně se to stalo několikrát, ale když přišel moment jeho Posledního tance, který komentoval Sergej slovy : "Když jsem tančil na TAKE ME TO CHURCH s nikým jsem nemluvil. Natáčelo se to mnoho hodin a skoro celou tu dobu jsem brečel. Hlavou mně běželo úplně všechno............čeho zanechávám......", to byla chvíle, kdy se mně obrazně zastavilo to mé srdce a tekly mně slzy jako hrách.....

Tak tohle byla výzva od jednoho uživatele a já naprostá nehororka jsem si řekla.....že to na just dám a s hrůzou jsem si to ještě pustila pozdě večer. A vida, když jsem zavřela oči při různých momentech hladových zombíků, vyloupl se z toho celkem zábavný horor s výbornými hláškami s chlapem jak víno, Woodym a s kočkou Stoneovou. Občas mi to nedalo a dívala jsem se na ty autíčka poházená kolem a díky za triky. Na konci jsem se už nenamáhala zavírat oči a jednohubkový horor mám za sebou........vidíš, zvládla jsem to ! Když vypustím zvratky, tak klíďo solidní čtyřka.

Po dlouhé době jsem si dala na dobrou noc western, protože se v těchto kruzích často nenalézám a ráda bych to trochu napravila. Proti kostře příběhu bych připomínky neměla, snad až na ten neuvěřitelný konec s ramenem. A určitě jdu o level níž i kvůli tomu, že ten drsný vrah Johny Gant, vypadal jak mišpulínek, takový maminčin mucínek. To na mě působilo nevěrohodně. Apropo, slečně Bensonové jsem záviděla tu krásnou blůzičku, škoda jí.

Je to můj první Ferreriho film a už teď vím, že je poslední. Je to tady poměrně dost rozebrané od kolegů a to na dva tábory. A já se řadím k těm, kteří byli spíš znechuceni a byli spokojeni se závěrem, který dokonale sedne k názvu tohoto filmu. Za Ornellu jednu hvězdičku dám a časem přihodím možná i za ten konec. Na tehdejší dobu to byl zcela určitě kontroverzní film, ale nějak nemohu přijít na to, za co to vlastně dostal Gérard to ocenění? Pozitivum vidím v tom, že znám o jednoho režiséra navíc.

Někdy si říkám, že současné černobílé filmy jsou možná daleko náročnější. Vystihnout každý odstín od bílé po uhlově černou k dané situaci, aby to účinkovalo na diváka, je pro kameramana určitou výzvou, ale Francois se to povedlo velmi dobře zachytit. Tady ten příběh byl tak smutný, že mně nebylo po projekci nejlépe a černá by k tomu asi sedla v tu chvíli nejlépe. Žel se tyto nechutnosti stávají, já jen nepochopila, nebo lépe řečeno, já bych nebyla schopná poslouchat přehrávku s výslechem vraha. Vlastně bych do té místnosti ani nešla. Nechala bych si jen ty hezké vzpomínky.

Tohle je Denzelův film v mnoha ohledech, jak jsem to tak viděla nahoře vypsané a také si tam asi tím pádem zabral nejvíc prostoru. Ze začátku mlel tak rychle, že jsem pomalu nestíhala číst titulky. Ale ono šlo v podstatě o celek, o jednu rodinu s jejich radostmi, ale spíš strastmi. Možná jsem se do toho nedokázala tak vcítit jako v jiných Denzelových filmech a to je škoda. Chtěla bych například ještě víc poznat Violu, která mu hrála manželku, to byla nádhera, její evidentně herecký talent se mně zdál málo využitý.

Buď to bylo dabingem a nebo mojí únavou, nevím. Padla na mě také frustrace a prozatím nejsem schopná nad tím ani přemýšlet a repete mně tady nehrozí a přitom taková škoda Rachel.