Schlierkamp

Československý historicky nevěrohodný film se spoustou známých hereckých osobností. O komedii se nejedná ani náhodou a se skutečnými historickými souvislostmi má film společné jen pramálo. Slušné hodnocení si zaslouží pouze herecké výkony, i když i zde lze nalézt rozporuplné postavy, u nichž obsazení možná nebylo nejvhodnější. Oba hlavní představitelé H. Maciuchová jako královna Kunhuta a R. Brzobohatý vulgo Záviš z Falkenštejna předvedli své standartní kvalitní herecké výkony. Jako velký nedostatek filmu hodnotím výpravu - kostýmy a rekvizity rozhodně nenavozují atmosféru konce 13.století (R. Brzobohatý jako Záviš s tlustou knihou malého formátu působí velmi neprofesionálně). Z vedlejších postav mě přesvědčili mimo jiné oba vysocí církevní hodnostáři J. Bláha a J. Holý a také agresivní Oto Braniborský v podání V. Bessera. Oceňuji též úvodní a závěrečnou hudbu od L. Štaidla, jež sice poněkud žánrově a stylově do snímku nezapadá, ale mě velmi zaujala. Jediná věc, která mě ve filmu skutečně pobavila, byl šlechtic J. Krampol s nalepenou bradkou. Filmem se opakovaně prolínala prapodivná intermezza se švejkovskými vojáky Sloup/Štekl, jejichž dialogy mi přišly nevtipné a zbytečné. Jedno z nejvýraznějších období české historie, kdy české království bylo největší mocnost ve střední Evropě, by si rozhodně zasloužilo lepší a především historicky věrnější filmové zpracování, v tomto případě pan Steklý hrubě přecenil své schopnosti.

Francouzsko-italská komedie, v níž J. P. Belmondo vystupuje v jedné ze svých oblíbených rolí mazaného podvodníka vystupující pod svým občanským jménem Alexandre Dupré nebo používající smyšlený titul vikomt. Po začáteční fázi, kdy Dupré tahá za nos různé boháče, aby z nich dostal co nejvíc bohatství, se při cestě do Benátek nevědomky zaplete s tajnou službou a mafiány. Do rukou se mu dostane tajemný kufřík obsahující na první pohled obyčejné věci, avšak pro jisté muže měl zřejmě vysokou cenu, neboť neváhali nekompromisně zabíjet osoby, kteří se kolem kufru točili. Velká část filmu se odehrává v italských Benátkách, kde Belmondo zkouší různé podfuky a dost času je oblečen pouze do trenýrek se srdíčky, saka a cylindru. Bohužel brzy po rozjetí špionážní hry není zřejmé, kdo ke komu patří a jaké pohnutky vedou dotyčné k získání výše zmíněného zavazadla a ačkoli Bebel produkuje jeho klasické bláznivé kousky, v tomto snímku G. Lautnera nepadají na zcela úrodnou půdu. Nepřehlednost velké spousty postav a nesrovnalosti v ději, který k závěru začíná nudit, se také podepsali pod mým hodnocením. Ve snímku se ve vedlejších rolích objevil M. Galabru hrající Belmondova kamaráda, dále M. Beaune, zavražděný na letišti, poté co, předal Duprému onen kufřík a dále Ch. Gérard, jehož postavu nedokážu nikam zařadit. Z ženských postav mě nikdo výrazněji nezaujal a jejich jména jsou pro mě neznámá. Název snímku pochází z označení Belmondovy postavy muži, kteří se zajímali o kufr, avšak tento podceňovaný kašpárek jim dokázal pěkně zavařit. Co se týká Belmondových akrobatických kousků, automobilových honiček či celkově akčních scén, byl Kašpárek docela skromný. Dle mého názoru se jedná o jeden ze slabších Belmondových filmů, který nezachránila zajímavá lokalita italského ostrovního města.

Československá televizní komedie zabývajícími se rodinnými vztahy v jednom domě. Strýček Josef v podání I. Racka, jehož životní náplní jsou konspirační teorie týkající se mimozemských civilizací, má velmi pěkný vztah se svým synovcem Jakubem (J. Potměšil), avšak právě kvůli svým výstředním zálibám je trnem v oku své švagrové I. Janžurové, která by ho nejraději umístila do psychiatrické léčebny a do jeho uvolněného pokoje nastěhovala svou dceru s mužem (půvabná J. Leichtová a M. Vašinka). U příležitosti rodinného setkání si manžel Janžurky a otec rodiny L. Munzar udělá ze strýčka legraci, a sice během rodinného fotografování uměle do fotografie přidá stín, jenž má vyjadřovat mimozemskou přítomnost. Tento žert, který strýček ihned odhalí, však vystupňuje opovržení a nevraživost vůči jeho osobě a strýc Josef opouští domov, kde mu už nebylo příjemně. Závěr snímku naznačuje, že se má strýc Josef vrátit, avšak konec snímku nepochopitelně splynul se závěrečnými titulky a divák má pouze nejasnou představu o vyřešení rodinné rozepře. Název snímku souvisí s představou I. Racka o existenci vyspělých mimozemských civilzací, které nás sledují a každý člověk má tak podle něho svého mimozemského pozorovatele. Dále se ve snímku v menší roli jako část rodiny objevil i manželský pár R. Jelínek a atraktivní J. Švandová. V komediálně laděném snímku J. Platze se objevil i M. Nedbal jako dědeček, který velmi přispěl k navýšení zábavnosti i celkové kvalitě snímku, neboť bez jeho postavy bych vážně uvažoval o podprůměrném hodnocení.

Československý film, v němž je poměrně raritním způsobem zobrazena příprava a průběh rockového koncertu kapely Bumerang se zpěvačkou Petrou Janů. Druhá kriminalisticky zaměřená linie se zabývá chytáním dvou uprchlých vězňů, jež se přimíchají do dvoutisícového davu fanoušků rockové hudby a chtějí se v něm ukrýt. Nesourodou dvojici ozbrojených zločinců představoval přemýšlivý a autoritativní J. Tomsa a nestabilní psychopat I. Pokorný. Dramatická zápletka se odehrává až v závěru snímku, kdy si odhalení uprchlíci v obklíčeném amfiteátru, kde se koncert konal, vezmou zpěvačku a jednoho z kytaristů jako rukojmí. V roli mladého hudebního eléva, jemuž během vystoupení selže technika a navíc je zajat zločinci, se objevil M. Stropnický. Ze známých herců se v hodinovém snímku představil P. Rímský jakožto bezcharakterní manažer hudebního tělesa či zvukař V. Kratina. Je zřejmé, že se autoři snažil propojit a dát do souvislostí jako nepřátele režimu uprchlé zločince a příznivce alternativní hudební scény, na druhou stranu nejsou však tito vlasatí hudební příznivci vykresleni až tak odsouzeníhodně, neboť po korektní policejní výzvě byly ochotni po přerušeném koncertu bezproblémově a spořádaně vyklidit hlediště. Bohužel Schmidtův snímek kromě téměř dokumentárního zobrazení rockového vystoupení nenabízí nic zajímavého a zaujme spíše jen svým netradičním pojetím a netypickým hudebním zaměřením.

Československá televizní inscenace podle předlohy S. Zweiga a je zcela výjimečná, neboť vypráví pozoruhodný příběh z šachistického prostředí. V úvodu se divák seznamuje s životními osudy obou hlavních aktérů a vrchol snímku je jednoznačný : šachový souboj mezi arogantním, cynickým a amorálním velmistrem Čentovičem a amatérem Dr. Kleibertem, mužem s podkopanou psychickou stabilitou. Výraznou postavu nepřemožitelného Čentoviče ztvárnil československý herecký poklad R. Hrušínský, jehož herecký výkon byl jako vždy geniální. Hrušínského kamenný výraz nejen během královské hry, ale i během strohé konverzace, stojí rozhodně za zhlédnutí. Protějšek na druhé straně stolu, bývalý nacistický vězeň (L. Munzar), jenž se ve vězení pro ukrácení nekonečných hodin naučil nazpaměť slavné partie šachových legend a uvedl svou šachovou mentální paměť do stavu naprosté dokonalosti, se ukázal býti velmi nepříjemným soupeřem. Jako bývalý šachový nadšenec nemohu hodnotit jinak a skládám poklonu oběma hercům za šachovnicí.

Československá televizní pohádka natočená podle předlohy K. Čapka. Známý příběh vypráví o tom, jak študovaný Lotrando mladší převzal po smrti svého otce jeho loupežnické řemeslo. Neobyčejná úsměvnost snímku je založena na výkonu loupežnické bandy, v níž se nacházely takové osoby jako P. Čepek, V. Sloup či J. Faltýnek. Nejvíce zasloužené pozornosti však na sebe trhával vůdce lupičů Lotrando, v jehož postavě dokázal neuvěřitelný V. Menšík uplatnit všechny své komediální schopnosti. Nerad bych ale zapomněl na jeho loupežnického učeného synka, oblékaného do šatů s volány, jehož velmi sympaticky zahrál M. Stehlík a jeho téměř životní výkon byl taktéž obdivuhodný. Krátké, ale nesmírně vtipné, zejména první půle v loupežnické skrýši byla skvělá, dílo známé pohádkové režisérky L. Koutné si dle mého názoru zaslouží plný počet hvězd.

Československé scifi zabývající se cestování časem pomocí důmyslného stroje, později zabudovaného do automobilu, čímž nápadně připomíná pozdější kultovní americké scifi Návrat do budoucnosti. Mladá slečna Z. Adamovská se svým milým V. Dlouhým, jenž jako student fyzikálních věd podle návodu sestrojí onen stroj času, se pustí do odhalování tajemství záhadného zmizení jejího dědečka v roce 1946. Při cestě do minulosti se mladý pár potkává se svými příbuznými a okolí překvapuje svými znalostmi z budoucnosti. Členy rodiny postižené zmizením dědečka I. Mistríka, nadšeného fyzika, jenž stál u teoretického principu fungování stroje času, představovala Z. Hadrbolcová, M. Dvorská či L. Munzar. V dalších rolích se objevil V. Brodský, M. Riehs, J. Somr či M. Vašut. Navzdory zajímavému obsazení a dobrému nápadu však bohužel poutavost a logičnost příběhu a celková úroveň Rážova pokusu o socialistický Návrat do budoucnosti zdaleka nedosahuje kvalit již zmíněného Zemeckisova snímku a poměrně po právu byl v průběhu let zapomenut.

Československá krátká televizní komedie o manželských a sousedských vztazích v domě, kde právě probíhá oprava stupaček. Hlavní dvojici představují P. Nárožný, osvědčený představitel komediálních rolí a J. Hlaváčová, jež mě jako převážně charakterní herečka přesvědčila svým komediálním pojetím, coby manželé Kvasilovi, mající mezi sebou neustálé partnerské konflikty pramenící většinou z nedostatku vzájemné tolerance. Jejich rekonstrukcí budovy těžce postižený soused pan Pekárek, je nucen po domluvě s instalatéry navštěvovat byt Kvasilů. Pan Pekárek, profesor ze staré školy, citlivého a galantního vystupování v podání geniálního J. Kemra, často vstupující do nejostřejších manželských sporů, však postupně přenáší na rozhádané manžele svůj duševní klid a lidský nadhled a jeho zpočátku obtěžující návštěvy mají na Nárožného a Hlaváčovou nesporně zklidňující a konejšivý vliv. Velmi zábavný prvek této pětačtyřiceti minutové Bočanovi komedie představovalo důmyslné zařízení na dveřích koupelny, jež tam nainstaloval kutil Nárožný s oblibou v pájení, jak jeho manželka několikrát s nelibostí zdůraznila, a tento snímač začal hrát při vstupu v této situaci velmi vtipnou, údajně Lehárovu skladbu. Partu socialistických řemeslníků s podivuhodně nízkou pracovní produktivitou a neomaleným chováním ztvárnil B. Čáp spolu s V. Vydrou a M. Veldou. Soudím, že z celkového pohledu se dá tato milá televizní komedie Hynka Bočana považovat za nadprůměrný počin ve své kategorii.

Československá televizní inscenace postavená na výkonech zkušených umělců popisující setkání maturantů po padesáti letech. Scénář J. Hubače nabízí pohledy do složité psychologie seniorů rozdílných povah a vyzdvihuje nezištné pouto přátelství, jež může rozdělit pouze smrt. Neuvěřitelný M. Nedbal, jehož herecký výkon kladu nad ostatní, dokázal svou výjimečnost. Jeho závěrečný monolog ve zvonici a celé jeho vystupování důrazně varuje před zbytečným a neaktivním životem člověka.

Televizní zpracování jednoho z nejlepších detektivních románů Ed McBaina. Steve Carella v podání J. Abrháma řeší vraždu vždy zahalené modelky. Jak už se stalo téměř standartem v podobných československých krimiinscenacích, těžko hledat chyby jak v předvedeném hereckém projevu, tak v celkové skladbě filmu. Vedle legendy J. Abrháma překvapivě nejvíce zaujme výstřední kriminalista Kling alias S. Skopal. V dalších vedlejších rolích výborný M. Kopecký, kriminalista s moudrým nadhledem, cholerický šéf pátrací skupiny P. Haničinec, svůdná narkomanka J. Šulcová či nepřehlédnutelný M. Nedbal jako zřízenec hotelu zvaný Kyklop. Jedná se o kvalitní studiovou kriminálku, držící se věrně své literární předlohy.