Něco je ve vzduchu

V prvom rade sa môže naskytnúť otázka. Bol Zemeckis ovplyvnení touto českou sci-fi komédiou? Niektoré línie sú si až príliš podobné ( stroj času v podobe automobilu, stretnutie sa so svojimi rodinnými predkami ). Bolo by to zaujímavé zistenie. Film samotný však nedosahuje kvalít hollywoodskeho ´´remaku´´, narába s nápadmi a časovými paradoxami benevolentne a humor je striedmejší. Nechcem však porovnávať. (20.03.2013)

Československé scifi zabývající se cestování časem pomocí důmyslného stroje, později zabudovaného do automobilu, čímž nápadně připomíná pozdější kultovní americké scifi Návrat do budoucnosti. Mladá slečna Z. Adamovská se svým milým V. Dlouhým, jenž jako student fyzikálních věd podle návodu sestrojí onen stroj času, se pustí do odhalování tajemství záhadného zmizení jejího dědečka v roce 1946. Při cestě do minulosti se mladý pár potkává se svými příbuznými a okolí překvapuje svými znalostmi z budoucnosti. Členy rodiny postižené zmizením dědečka I. Mistríka, nadšeného fyzika, jenž stál u teoretického principu fungování stroje času, představovala Z. Hadrbolcová, M. Dvorská či L. Munzar. V dalších rolích se objevil V. Brodský, M. Riehs, J. Somr či M. Vašut. Navzdory zajímavému obsazení a dobrému nápadu však bohužel poutavost a logičnost příběhu a celková úroveň Rážova pokusu o socialistický Návrat do budoucnosti zdaleka nedosahuje kvalit již zmíněného Zemeckisova snímku a poměrně po právu byl v průběhu let zapomenut. (25.02.2018)

V podstatě jen a jen československý Návrat do budoucnosti. Zemeckisův snímek tu na těchto řádcích není zmíněn omylem, některé motivy (milostné prolínání generací...) si jsou totožné, bohužel pro diváka znalého nejen této trilogie, ale i třeba Polákova "Zítra vstanu..." se k látce přistupuje lehkovážně - o nějakém vědeckém pojetí známým z Ameriky není památky. Pojmy jako vytvoření paralelní časové smyčky a negativní následky z ní pramenící se zde neberou v potaz, představa tématu je na podobné inteligenční úrovni, s jakou jsem k problematice přistupoval v raném dětství. Zůstává jen u Ráži netypická komediální stránka (čekal jsem poněkud serióžnější sci-fi, navíc od tvůrce, který se žánru věnoval za normalizace nejčastěji), z tohoto pohledu film obstojí, je tam ovšem ono zmíněné "ale". Podobně jako u "Tajemství ocelového města" je dílo zajímavé z politického hlediska. Pro tehdejší schvalovatele například hlavní postava v podání Vladimíra Dlouhého musela být symbolem zářné uvědomělosti, dnes ji ovšem můžeme, jak už zde někteří zmínili, chápat jako důmyslně schovanou ironii tehdejší doby. Když už mluvím o hercích... mojí hvězdou je spíše Dlouhého zdejší přítelkyně Zlata Adamovská, a to jak je pro mě typické, nejen herecky. :-) 60% (23.07.2012)

Film balancuje mezi moderní pohádkou a rodinnou sci-fi - občas připomene jedno, občas druhé, a ani v jedné rovině vyloženě nedrhne. O to se postaraly pasáže zdůrazňující komunistické zřízení Československa, které mi přišly zbytečně realistické a do atmosféry příběhu nepadnoucí. Závěrečné "dilema" s nepřítomným dědečkem jsem nepochopil. Vždyť neodchází, jen se vrací. (08.04.2022)

Bláznivé cestování v čase jsme si v českém filmu výborně užili už ve snímku ´Zítra vstanu a opařím se čajem´ (1977), ke kterému se diváce dodnes stále vrací. Tři roky poté se k námětu filmaři vrátili a tentokrát příběh pojali v poklidnější atmosféře. To ale film, kromě pošmourného scénáře, pohřbilo a stal se pozapomenutým. A přitom příběh není nijak špatný, jen nebyl využit daný potenciál. Jde o cestě Alice se svým chlapcem do minulosti najít svého ztraceného dědečka, který byl vědcem. Na správný český film je tu spousta hlášek, vtípků a humorných situací, ale přímo o komedii se nejedná. Omšelost a šeď nad celým pojetím vyzrálo, takže je to celé pokryto neochvějností útočící na divácký vkus. Vyniká tu snad jen Petr Nárožný ve své humorné scénce. Scénáři chybí rozumná plynulost ve vývoji děje, takže některé dějové skoky postrádají smysl. Působí to, jako by z toho něco bylo vystřiženo. Na druhou stranu ale lze tvůrce pochválit za to, že se vyhnuli tzv. časovému paradoxu. Alespoň v tomto jsou události ve své smyslnosti pevné už v kramflecích. Jestli diváky zasáhne emoční konec je otázkou. Tvůrčí snaha citelná je. Chválihodný je také samotný konec, který zůstal otevřený. Jde o rozhodnutí, čímž jsou zapojeni samotní diváci, kteří si s pomocí fantazie sobě vlastní mohou domyslet, jaké rozhodnutí padne. Snímek je tedy výrazně odpočinkový bez lecjakých složitostí. Škoda jen, že vypadá, jakoby se tvůrci během natáčení nemohou rozhodnout, jestli bude pojat komediálně, nebo zcela vážně. Výsledkem je něco mezi tím. (02.11.2020)