Schlierkamp

Československý film odehrávající se v rodině železničářů. Hlavní postava, zasloužilý a zanícený strojvůdce Antonín Matys (J. Marvan) zachrání před německým náletem svou milovanou lokomotivu, během hrdinné akce je však raněn. Matys, zřejmě díky jeho zkušenostem a celoživotní lásce k železnici, je neoficiálně na dráze přezdíván Železný dědek, avšak oslovení není míněno posměšně, nýbrž spíše s uznáním. Příběh se střihem dostává do poválečného období, Matys si stále léčí zranění a dostihne ho obava, že by ho snad jeho nadřízený přednosta stanice Podroušek, s nímž má pokřivené osobní vztahy z období okupace, chtěl poslat do penze. To Matys, pro něhož vlaky představují smysl života, nechce dopustit a na vlastní pěst spolu s učni opravuje jeho poškozenou lokomotivu, aby s ní mohl vyjet na trať. Součástí Matysovi rodiny je zeť Jandera (O. Krejča), který se taktéž věnuje řemeslu strojvedoucího. Zrovna když oslavuje narození syna, je povolán do práce, neboť má pohotovost, avšak opilého Janderu vytáhne z bryndy právě jeho tchán a zkušeným způsobem nastalou situaci vyřeší. Domnívám se, že snímek V. Kubáska není poznamenán tlaky na adoraci nového politického zřízení, které vzniklo v roce uvedení filmu, a to pochopitelně nedovolilo snížit kvalitu filmu zbytečnými propagandistickými bláboly, jak bylo v té době běžné. Ve vedlejších rolích jsme mohli shlédnout mladého topiče L. Lipského, zloděje a opilce v překvapivém podání V. Hlavatého, zmíněného přednostu stanice V. Bočka, listonoše S. Neumanna, mladého výčepního K. Effu či vedoucího železničního depa J. O. Martina. V ženských rolích se objevila M. Ježková jako Matysova manželka a M. Kautská jako jeho dcera. Přestože se snímek věnuje životu v železničářské rodině a Matysovu oddalování odchodu do důchodu, nenabízí příliš dramatických a ani zábavných událostí. Veškerý humor zde plyne z nevídaného Matysova nadšení pro dráhu, kdy například osobně kontroluje časovou přesnost průjezdu vlakových souprav.

Československý povídkový film symbolizující čtyři roční období spojené současně s etapami lidského života, čili zrozením, dospíváním, zralého věku a stářím. Snímek V. Jasného je na vysoké umělecké úrovni, hlavně co se týká vizuálního zpracování, které se projevilo nejvíce ve dvou úvodních povídkách. První povídka nazvaná O chlapci, ktrerý hledal konec světa odehrávající se na jaře, vypráví o malém chlapci, jemuž se narodí sestřička. Toto je nejvíc optimistická a přímočará povídka, u ostatních je konec otevřený a divák si ho může domýšlet. Druhá povídka Lidé na zemi a Hvězdy na nebi popisuje první milostné vzplanutí mezi mladou dívkou J. Brejchovou a starším zeměměřičem J. Valou, v níž dojde ke krizovému momentu v okamžiku, kdy dívka úspěšně splní přijímací zkoušky a nastupuje na studium do jiného města. Třetí, nejnáročnější a nejdepresivnější vyprávění popisuje těžký život ovdovělé zásadové ženy Anděly (V. Tichánková), žijící na samotě a starající se o nemocného otce. Nabídku na společný život s mužem, který jí přichází na pomoc v období sklizně, zřejmě z náboženských důvodů kategoricky odmítá a zůstává na těžkou práci i na život sama.  V poslední povídce nazvané Maminka přijíždí v zimním období syn (J. Pick) na týdenní návštěvu z města k matce (A. Melíšková) na venkov. Při rozloučení zřejmě ani jeden netuší, že se vidí naposledy. Všechny povídky jsou úzce spjaty s prostým životem na venkově koncem 50. let a poslední dvě na mě působily dost depresivně, což je způsobeno neveselým pohledem na rozbahněné pole v nepřívětivých podzimních dnech a smutnými konci života opuštěných lidí. Ze známých hereckých tváří, které v té době začínaly svou uměleckou kariéru, jsme mohli sledovat V. Babku, odmítnutého V. Lohniského, I. Racka či v malé roli kombajnisty tradičně žoviálního V. Menšíka. Název snímku vnímám jako zavádějící, nebo je možné, že jsem ho nepochopil, avšak nějak se mi nepodařilo nalézt jasnou paralelu mezi povídkami a pojmenováním díla. Mezinárodně uznávaný režisér V. Jasný natočil zajímavé dílo, jež naznačilo jeho umělecké možnosti, a které však oceňuji průměrným hodnocením.

Česká televizní pohádka natočená podle klasického tématu, kdy se nebojácný chasník musí naučit bát, aby mohl požádat o ruku svou vyvolenou. V tomto případě kudrnatý Jura v podání J. Racka musel podstoupit léčbu strachem v začarovaném mlýně a zápasit s vodníkem S. Zindulkou, přemoci čerta M. Kubce v opuštěné kovárně a vysvobodit ducha holiče R. Jaškówa v tajemném domě. Jak už to bývá, žádná z těchto nadpřirozených bytostí Jurovi strach nenahnala, avšak po návratu domů div neomdlel, když se na něho podívala od sazí začerněná tetička jeho lásky. Snímek a příběh pohádkové režisérky V. Janečkové je velmi jednoduchý, ale právě díky srozumitelnosti a nenáročnosti spolu se zajímavým obsazením ho mohu ohodnotit alespoň průměrně. Kromě výše zmíněných jsme mohli sledovat tetičku H. Maciuchovou, Jurovu milou M. Chrzovou, která často vystupovala v pohádkách na konci minulého století, či méně odvážné chasníky S. Schullera a M. Hádka. K úplnému výčtu osob objevujících se v této pohádce nesmím zapomenout na P. Štěpánka v roli kováře, který v pohádkách z 90. let vystupoval pravidelně, obzvláště pokud jejich autorkou byla jeho manželka, paní Janečková. Dále jsem nezaznamenal nic, co by stálo za další zmínku, avšak domnívám se, že na průměrné hodnocení to stačí.