Schlierkamp

Československé komorní drama s absurdními prvky odehrávající se za německé okupace ve školní učebně, kam jsou za nejasných okolností odvedeni čtyři mužové. Všichni byli ubytováni ve stejném hotelu, v němž došlo ke střelbě na německého důstojníka, a předpokládají tedy, že jsou zatčeni z tohoto důvodu. Aniž by však byli z něčeho obviněni, začínají přemýšlet o své situaci a dávají dohromady svědectví, kterými by se v případě potřeby u výslechu vzájemně podrželi. U jednoho z nich dochází při cvičné tvorbě alibi k nepřesnostem a neuspokojivé výpovědi a padá tak na něho podezření, že spáchal onen čin, za něhož mají nyní pykat i ostatní. Při objevení dalších informací a skutků, jež nejsou z jeho strany přijatelně vysvětleny, dojde nakonec i k fyzickému napadení domnělého diverzanta. Psychologický rozbor postav, strhující dialogy mužů s nejistou budoucností a postupné odkrývání charakterů ve scénáři J. Hubače je kvalitou hodno jména svého autora a herecké výkony samozvaného vyšetřovatele R. Hrušínského, submisivního V. Brodského s dírami ve výpovědi, hrubiána a hulváta P. Landovského a umírněného F. Husáka jsou také více než působivé. Jakmile v závěru vyjde najevo, že žádné nebezpečí ze strany Němců nehrozí a školní budova je prázdná, jsou ihned udavačské tendence pro Brodského vydání germánským katanům zapomenuty. Snímek J. Matějovského se vyznačuje výborně napsanými dialogy a rozborem postav v tíživé situaci, kde hlavní role pro sebe uchvátili pánové R. Hrušínský a V. Brodský a F. Husák s P. Landovským jsou významem odsunuti do pozadí.

Vynikající italské drama, které se zabývá nedotknutelností jistých vysoko postavených osob, kterým je prakticky dovoleno vše. V hlavní roli famózní G. M. Volonté, jehož výkon mě naprosto ohromil, jeho sveřepý výraz a pocit neomezené moci byl oslnivý. Volonté, jenž je povýšen z náčelníka oddělení vražd na velitele státní tajné bezpečnosti, se na jednu stranu chová jako diktátor opovrhující všemi ostatními, postupně však během snímku vyplouvá na povrch jeho autodestruktivní povaha. Vyšetřování vraždy, kterou úmyslně spáchal, neboť si chtěl dokázat, že se ho nikdo neodváží podezírat, přestože na místě činu zanechal stopy vedoucí k sobě, tak dostává úplně jiný rozměr. Retrospektivní střípky poukazují na pozadí vraždy a neobvyklý charakter jeho půvabné oběti. Dokonce by snad díky zastrašeným podřízeným unikl spravedlnosti, kdyby jeho choroba nedosáhla vrcholu a neudal se. Samotný Volontého výkon si jednoznačně zasluhuje 5 hvězd, drama je navíc okořeněno hudbou mistra Morriconeho. Strhující film, jenž je dramatický od počátku do konce a v němž se téměř nevyskytují hluché momenty.

Francouzsko-italský thriller, v němž jako vždy září L. Ventura, tentokrát jako zkušený kriminalista M. Leonetti, pátrající po zmizelém korunním svědkovi. Snímek nenabízí příliš akčních scén, neboť je zaměřen na detailní rozbor stop, neustálé výslechy a zkoušce každé možnosti, jak najít pana Martina, nicméně i ono v uvozovkách nudné pátrání je v podání pana Ventury povýšeno na jinou úroveň. Výjimku tvoří brutální akční scéna v temné uličce, kde se kriminalista hrdinně utká s nepřáteli, toužící po odstranění nežádaného a nepříjemného svědka. Tato scéna byla opravdu výborná a neuvěřitelně přirozená, Ventura zde jistě uplatnil své zápasnické schopnosti z mládí a byl, totálně vysílen, poražen až M. Constantinem, šéfem této bandy. Leonettiho přidělenou společnicí byla mladá a nezkušená M. Jobert, osobně se domnívám, že snímku nepřinesla mnoho, neboť Ventura táhl z velké části celý film sám. Za nejpůvabnější osobu bych hodnotil, snad madame Jobert promine, to stvoření, co měl v posteli M. Constantin. Právě díky tomuto velmi výraznému herci, jenž si svůj hlavní kousek nechal na závěr, může být divák omráčen totálně mrazivým koncem, jenž do jisté míry mění náhled na celý fim. V každém případě je nutné se zmínit o hudební složce, neboť ta byla skutečným klenotem dramatu a autor hudby F. de Roubaix odvedl mistrnou práci. Dodáme-li už jen, že snímek byl natočen podle scénáře J. Giovanniho samotným autorem předlohy, je maximální hodnocení jasná volba.

Československá televizní inscenace natočená podle románu Jacoba Wassermanna, jenž má představovat obžalobu tehdejší justice. Hlavní prokurátor Andergast měl před lety neprávem odsoudit jistého Leonharta Mauricia pro vraždu své snoubenky. Po letech přichází k Andergastovi otec odsouzeného (B. Záhorský), plně přesvědčený o nevinně svého syna a nabízí prokurátorovi znovuotevření případu, neboť se ve městě nachází důležitý svědek (téměř nevidomý J. Adamíra vydělávající si na živobytí výukou angličtiny), jenž by mohl svědčit v jeho prospěch. Andergastovo kategorické odmítnutí této možnost neujde pozornosti jeho dospívajícího, intelektuálně zaměřeného syna Etzela, který se oním již promlčeným případem začne zabývat. Nutno upozornit, že role otce a syna Andergastovi si zahráli R. Hrušínský a J. Hrušínský, tedy skuteční otec a syn a na jejich hereckých výkonech je tato příbuznost a otcovská náklonnost patrná. Ve slabé chvilce otec připustí omyl a tehdejší tlaky na co nejrychlejší ukončení procesu. K obnovení případu však nedojde, neboť svědek, od něhož se očekávalo Mauriciovo očištění, uprchne, což může znamenat, že má s případem společného mnohem více, než mohlo někoho napadnout. Navzdory vynikajícím hereckým osobnostem, z nichž mě tentokrát nejvíce oslovil tradičně J. Adamíra s jeho podmanivým projevem a překvapivě patnáctiletý J. Hrušínský. Přesto však nemohu hodnotit dílo Jaroslava Balíka příliš vysoko, neboť mě i přes zajímavé a stále aktuální téma dějově příliš nezaujalo.

Československo-maďarsko-rumunské historické drama, odehrávající se na počátku 16. století v Uhrách, dle snímku na linii Budín-Szeged-Varaždín. Drama se odehrává v době, kdy vrcholí turecká expanze a jako křižácký vojevůdce této oblasti byl vybrán Juraj Dóža. Tato nesmírně sugestivní postava, již ztvárnil démonický F. Bessenyei, však obrátí zbraně proti vrchnosti, je stíhán a také dopaden. Vůdci povstání je nabídnuto, že dostane milost, pokud odvolá své stoupence, neboť vrchnost se tímto krokem pokusila zamezit krveprolití, vědíc, že během nastávající války s Osmany bude potřeba každého muže. Po kategorickém Jurajově odmítnutí milosti následuje nezapomunetelná mrazivá popravčí scéna, jejíž vrcholem je posazení odsouzeného na žhavý železný trůn a nasazení koruny smrti. Na snímku mě kromě samotného příběhu, jež je vyprávěn retrospektivně, zaujalo dokonalé zachování atmosféry a surovosti raného novověku, dále výtečné dlouhé filozofické monology a nádherná práce pana kameramana. Přestože hlavní postava strhává svou nepřehlédnutelnou nezkrotností velkou část pozornosti na sebe, dokázal jsem zaznamenat také československé herce J. Vaška a A. Kubáně. Velmi umělecky působící snímek maďarského režiséra Ference Kósy na mě zanechal jen ten nejlepší dojem a vřele doporučuji všem milovníkům historických dramat.

Italské válečné drama, v němž účinkuje hvězdná dvojce S. Loren a M. Mastroianni, hrající manželský pár. Toto krátké manželství je přerušeno odvedením Antonia na ruskou frontu. Jelikož se Antonio po skončení války nevrátil a Giovanna, jeho žena, věří, že zůstal naživu, vydává se ho hledat do nehostinné krajiny. Toto zoufalé hledání jejího nezvěstného muže na ukrajinském venkově hodnotím jako nejvýraznější část filmu a její bolest po jeho nalezení jako ohromující. Filmu skutečně dominují herecké výkony obou hlavních představitelů a vše je podtrženo výtečnou dechberoucí hudbou. Záchranu vojáka ze sněhové pasti bych si dovolil označit jako méně realistickou, avšak jinak je celý příběh velmi povedený a děj strhující. S. Loren + M. Mastroianni + V. de Sica = záruka nejvyšší kvality.

Československá komediální televizní inscenace podle scénáře M. Stiebera o splnění vytouženého přání dvou hudebníků. Houslista R. Hrušínský spolu s pianistou J. Somrem uspořádali vlastní koncert v opuštěném bytě, a aby měli z představení lepší pocit, zaplatili si prostitutku jako diváka. Žena lehkých mravů v podání I. Janžurové však tuto příležitost k výdělku chápe jako obvykle a předpokládá, že si muži zaplatili za její tělo. Nastalou situací jsou oba nesmělí hudebníci velmi překvapeni a jeden před druhým předstírá, že došlo s onou dámou k milostnému styku. Začátek nedlouhého snímku J. Roháče působí poněkud těžkopádně a divák se nemůže s hlavními postavami ztotožnit, avšak zanedlouho si už může vychutnávat herecký koncert našich uměleckých velikánů. U pana Somra jsem vždy obdivoval, jak dokáže svým postavám dodat něco výjimečného, že i malé role jsou snadno zapamatovatelné a výrazné. Tentokrát se ve filmu potkal s panem Hrušínským, jehož na českém hereckém žebříčku řadím na nejvyšší pozice, a vznikla z toho mimořádně zajímavá podívaná. Hrušínského houslista se vyjadřoval mnohem klidněji a bez divokých gest, než jeho mladší kolega za pianem a celek na mě působil zdařile. Co se týká paní Janžurové, její postava lehké ženy byla též povedená, zejména její nástup na scénu odsunul její zkušenější kolegy na okamžik do pozadí. Domnívám se, že mohu této komorní komedii odehrávající se v jednom bytě udělit nadprůměrné hodnocení.

Československo-západoněmecká groteska, jejíž ústřední téma je útěk šesti trestanců z vězení. V rolích vězňů můžeme sledovat V. Brodského, J. Libíčka a L. Kostelku a tři německé herce, v dalších doplňujících postavách se objevuje mnoho dalších známých českých herců (lékař M. Kopecký, vychovatelka v dívčí škole V. Ferbasová, zdravotní sestra J. Šulcová, dozorce ve vězení S. Skládal či strážník F. Filipovský). Komediální snímek beze slov režisérů P. Hobla a B. Moravce sice získal na festivalu v Montreux tři hlavní filmové ceny, v mých očích však očekávané kvality a hlavně zábavnosti nedosahuje. Nelze přehlédnout jistou nápaditost a překvapivost ve scénáři, vyznačující se postupným odstraňováním uprchlíků a jistými vtipnými situacemi, avšak ve výsledku pro mě žádné potěšení během sledování čtyřicetiminutového díla nekynulo. Neoblíbenost grotesek má u mě svůj důvod, a tento snímek tento stav jen potvrdil. Převlékání urostlých mužů do růžových dívčích šatů mi žádnou zábavu nepřináší, spíš jen pocit trapnosti a krátkodobé milostné vzplanutí uniformovaného strážníka do takto oděného pana Brodského považuji za hloupé a absurdní. Vynucená afektovanost a tím pádem nepřirozenost hereckých projevů společná všem groteskám mě umělecky neuspokojuje.  Kromě výkonu V. Brodského, jenž herecky ostatní převyšoval, nedokážu nalézt nic pozitivního, co bych mohl napsat o tomto díle. Hodnocení dvěma hvězdičkami je maximum, co mohu tomuto dílu nabídnout.

Sovětský film natočený podle stejnojmenné světoznámé literární předlohy F. M. Dostojevského. Jedná se o naprosto věrný přepis románu na filmové plátno, a i když bylo vynecháno několik nejméně podstatných dialogů či scén, délka filmu se natáhla na neuvěřitelné tři a půl hodiny. Stejně jako je próza ruského literáta plná depresivní atmosféry chudoby a zoufalství, je tato pochmurná nálada pochopitelně přenesena i do filmu. Odpornost malého a úzkého pokoje hlavní postavy či skutečnou bídu rodiny opilce Marmeladova jsem si dokázal lépe představit až po zhlédnutí filmu. Hlavní roli chudého, bývalého studenta Rodiona Romanoviče Raskolnikova, těžkého melancholika, jenž pro potvrzení své teorie o odpuštění zločinu, je-li nutný pro konání dobra na vyšší úrovni, zabije sekerou starou lichvářku a její sestru, ztvárnil G. Taratorkin. Tento vytáhlý rodák z Petrohradu zvládl svou roli skvěle a jeho herectví přesně korespondovalo s románovou představou o této postavě. Do vedlejších románových postav byly obsazeni taktéž pro mě neznámí sovětští herci : Soňa (T. Bedova), vychytralý komisař Porfirij Petrovič (I. Smoktunovskij), Raskolnikova sestra Avdoťja Romanovna řečená Duňa (V. Fjodorova), její zámožný nápadník odporného charakteru Lužin (V. Basov) či vrahův přítel Razumichin (A. Pavlov). Raskolnikovo nápadné, afektované a nepřirozené chování na veřejných místech, jeho náhlá nemoc psychického rázu, prokazatelné styky s obětí či nepochopitelný návrat na místo činu, to vše poukazovalo, že o zločinu ví víc, než je ochoten přiznat, a proto nebylo nic divného na tom, že hlavní vyšetřovatel Porfirij Petrovič, ač bez přímého důkazu, vyslovil v závěru své neklamné přesvědčení o Rodionově vině. Do filmu gruzínského režiséra Lva Kulidzhanova, jenž se pokusil vskutku o věrnou kopii poměrně rozsáhlého románu, jejímž středem se staly vrahovy myšlenkové postupy a nesnesitelná, sílící tíha viny, se už nevešel knižní epilog, jenž byl pro mě jako čtenáře taktéž velmi zajímavý. Neumím si představit, že by někdo dokázal natočit věrnější a působivější filmové zpracování tohoto geniálního psychologického románu s podobně maximálně zachycenou autentičností atmosféry.

Francouzsko-italské drama, jež se věnuje ilegální činnosti ve Francii během německé okupace ve druhé světové válce. Příběh je zpracován podle románu J. Kessela, avšak slovutný režisér J. P. Melville do děje zakomponoval své vlastní zážitky z francouzského odboje. Hlavní postavu snímku, odbojáře Phillipa Grebiera představoval L. Ventura ve svém typickém málomluvném, avšak navýsost působivém výkonu. Herecké partnery mu tvořili P. Meurisse, málo zobrazovaný vrchní šéf odboje, díky svému neobvyklému obličeji vždy snadno identifikovatelný P. Crauchet v roli Grebierova kolegy Felixe, zatčeného nacisty či S. Signoret v roli smělé a schopné organizátorky Matildy, jež díky své malicherné slabosti ohrozila celý tým. Armáda stínů nesází na dramatické scény plné přestřelek a zabíjení, naopak je natočena přesně ve stylu, jak jsme od legendárního Melvilla zvyklí, tedy důkladné nasátí atmosféry pocitu neustálého ohrožení, k čemuž slouží mimo jiné dlouhé neměnné záběry, minimum dialogů a mnoho dalších charakteristických Melvillových prvků. Akční scény se objevují až v závěru a nejsou v podstatě příliš důležité, pouze ukazují nelehkou situaci odbojářů v okupované Francii v roce 1943. Osud a poslední chvíle Grebiera samotného a jeho nejbližších režisér divákovi nenabídne, pouze je konstatováno, že válku nepřežili, dokonce všichni zahynuli dlouho před spojeneckým vyloděním v červnu 1944. L´armée des Ombres hodnotím jako další z mimořádných Melvillových filmových počinů, přesto však v mých očích vrcholu režisérových kvalit nedosahuje.