Recenze (379)
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/158/139/158139573_b63f59.jpg)
Den nezávislosti (1996)
Těžko uvěřitelná ventilace amerického šovinismu. Tento propagandistický film prezentuje samozřejmý heroismus Spojených států a jejich sebestředné nároky na status spasitelů světa a lidstva. Ještě nikdy nebylo katastrofické SF téma podáno tak politicky, populisticky a odporně. Historie uvedla mýtus o neporazitelnosti USA na pravou míru hned o pět let později. K destrukci amerického snu nebylo ani zapotřebí megalomanské mimozemské invaze, stačilo jen několik "pozemských" letadel.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/162/505/162505166_058b6b.jpg)
Společnost mrtvých básníků (1989)
Pohled na tento film se poměrně výrazně mění s přibývajícím věkem. V současné době se věkově pohybuji někde mezi kluky a profesorem Keatingem. Už jsem vyrostl z jejich idealistického snění a neuvědomělého naivismu; zároveň jsem ještě nedospěl k jednoznačné životní filosofii profesora Keatinga. I proto už na mě tento film nepůsobí tak jako dřív...Jinak nádherná (i když trochu patetická) pointa. My name is Nuwanda...
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/159/526/159526213_67ea05.jpg)
Wimbledon (2004)
Podobný majstrštyk jako je Láska nebeská se rozhodně nekoná... Wimbledon je tuctová romantická komedie s tím nejpředvídatelnějším vývojem... Ozvláštnění měly zřejmě přinést tenisové scény, ale ty jsou tak nereálné a naivní, že film stahují ještě níž. Podivně působí i reference ke světu opravdového tenisu (od hlasatele se dovídáme, že z turnaje právě vypadli Andy Roddick, Roger Federer atd.), která propojuje protagonisty love-story (a mizerné tenisty) s realitou. Možná kdyby se tvůrci drželi důsledně fiktivních jmen hráčů a celý příběh by se odehrával v ryze fiktivním světě, nepůsobilo vše tolik toporně a nespojitě. Zřejmě se zde projevilo velké anglické trauma - Wimbledon totiž již desítky let nedokázal vyhrát žádný Angličan. Loncrainův film bychom pak mohli chápat jako 100 minut trvající terapii zabalenou do mimiker romantické komedie...
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/164/947/164947302_8baaa1.jpg)
Immortal (2004)
Celkem působivé vykreslení New Yorku roku 2095, celkem fungující kooperace živých a počítačových herců, celkem dobrý nápad propojit sci-fi (technologie, genové inženýrství, eugenika) a fantasy (egyptští bohové) Proč je z toho ale nakonec takový chaos? Dvě možná řešení – věnovat se pouze hlavní dějové linii a nepřeplňovat film dalšími postavami nebo razantně natáhnout stopáž. I když kritik většinou doporučuje stopáž zkrátit, zde by se dvě (možná tři) hodiny daly vydržet Zajímavý pokus o evropský sci-fi experiment (ano, nálada tohoto filmu je někdy až surrealistická), který bohužel kvůli své překomplikovanosti a nedotaženosti zůstal na půli cesty.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/000/069/69659_ee950a.jpg)
Hannibal (2001)
Mlčení jehňátek se tento film (žádné překvapení) rozhodně nevyrovnal. Za zmínku stojí jen dvě závěrečné scény. Obě souvisí s konzumací lidského mozku - jedna z nich je přízračně děsivá, druhá pak hravě ironická.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/164/187/164187627_c73613.jpg)
Zlatíčko (2004)
Don Juan počátku třetího tisíciletí. Bezskrupulózní Alfie si jako sebevědomý „womanizer“ užívá přízeň žen - nebere ohledy, nepřeceňuje city, nemá žádné problémy. Vše, co podniká ospravedlňuje vlastní propracovanou hedonistickou filosofií. S tou se seznamujeme pomocí monologů jeho samotného. Celý film je vlastně jedním dlouhým Alfieho monologem, který je prokládaný dialogy s ostatními postavami. Režisér nepoužívá pouze obligátní vntiřní monolog, ale také přímé promluvy Alfieho do kamery, které vytváří nejen přímý (oční) kontakt s divákem, ale také efekt jakéhosi „vzdělávacího kurzu“ – Alfie nás svými příběhy a svými radami učí jak na to. S tím souvisí i jednoznačná orientace na hlavní postavu – Jude Law ani na minutu neopustí plátno a celý film je jeho hereckou exhibicí. Někdy od poloviny se bohužel snímek pomalu, ale jistě začíná proměňovat - z apoteózy děvkařství se stává prostou moralitou. Rytmus, atmosféra, Alfieho monology, herecký výkon – to vše se začíná zadrhávat a obalovat moralizujícím balastem, celý tento proces pak vrcholí závěrečným monologem.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/167/312/167312503_6a52ca.jpg)
Nelítostný souboj (1995)
Dva kohouti na losangelském smetišti, dvě nenapodobitelné herecké osobnosti poprvé spolu (pokud nepočítáme Kmotra II, kde se Vito Corelone hraný de Nirem vyskytoval pouze v retrospektivách, tedy v jiném narativním universu). Souboj titánů pro mě vyhrává Al Pacino – jeho neúnavný, cholerický, sarkastický policajt má víc života než de Nirův zločinec. Výborně rytmizované tempo vyprávění, barevné ladění do šedých a černých tónů, silné finále, několik dalších výjimečných scén (dialog Pacina a de Nira, přepadení banky) – to vše nabízí tato bravurní „L.A. crime saga“.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/163/131/163131961_8a3f33.jpg)
Revizoři (2003)
Nevídaný mix thrilleru, horroru a komedie. Prostor metra představuje jinou realitu, velmi odlišnou k té „tradiční“ realitě nad eskalátory. Metro jako místo, kde se dějí věci nezávislé na naší obvyklé zkušenosti seshora, tematizoval ve své knize Nebe pod Berlínem Jaromír Rudiš (jen malý tip na pandán k Revizorům). Revizoři nabízejí (prostřednictvím hlavního hrdiny) pohled pouze „zdola“ – obranné mechanismy společenského systému, morálky a psychiky přestávájí fungovat, destruktivní a konstruktivní síly se utkávají o nadvládu nad celým magicko-realistickým prostorem
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/000/075/75546_e801cf.jpg)
Starsky & Hutch (2004)
Z teoretického hlediska je u S a H nejdůležitější otázka „intertextuality“, tedy vztahu filmu a původního seriálu. Nejedná se o remake, nejedná se v pravém slova smyslu o poctu (i když řadu prvků této kategorie lze bez problémů odhalit), nejedná se o parodii. Filmaři si prostě vypůjčili seriálové postavy, seriálové reálie (70.léta), seriálové rekvizity (červená fordka) a vytvořili z nich časoprostor, do kterého zasadili svojí (bláznivou) komedii. Starsky a Hutch je tak typickou komedií se Stillerem, Wilsonem a Vaughnem (viz. Zoolander, Vybíjená), která je zabalena do papíru s copyrightem série S+H a která dovedně využívá „poetiky“ 70. let ke svým účelům.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/164/304/164304186_60ed85.jpg)
Jídlo (1992)
Člověk a jídlo, člověk jako jídlo, jídlo jako člověk. Tři krátké etudy na téma obžerství, což je (jak známo) jeden ze sedmi smrtelných hříchů. V první části nahlížíme na obžerství z hlediska jeho zautomatizovanosti, strojovosti. Ve druhé z hlediska evoluce (lépe stolující „vyspělejší“ hrdina zabíjí a pojídá toho druhého). Ve třetí části se pak setkáváme s vrcholnou formou obžerství – autokanibalismem.