dzej dzej

I když Kinsey spadá do mnnou příliš nemilovaného žánru životopisného filmu, jedná se o příjemné a poučné dílo. Často nudná šablona sledování životní pouti hlavního hrdiny je oživena magnetizujícím tématem (sex, sex, sex) a také výbornými hereckými výkony. Jediné co Kinseymu chybí je větší odvaha - hlavní hrdina byl propagátorem naprosto upřímného a otevřeného přístupu k sexu, film o něm je zbytečně krotký a cudný.

Společně s Musíme si pomáhat nejlepší Hřebejkovo dílo. I přes svou útržkovitost a roztříštěnou sktrukturu se film neustále vrací k tématům xenofobie, uprchlictví a exilu. Tyto vážné věci pak nepodává pateticky, ale hořce, s příměsí humoru. Tato metoda (viz zmiňované Musíme si pomáhat) svědčí Hřebejkovi nejvíce.

Druhá světová válka na Dalmáckých ostrovech. Davorin je velitelem rudé partizánské brigády, která bojuje s italskými nacisty. Zastřelí svého přítele, který „zradil revoluci“ tím, že se sblížil s italskou ženou. Sám se později také rozdvojuje a žení se s dcerou nepřátel. Vnitřní boj mezi službou revoluci a láskou k dívce řeší příklonem k dívce i za cenu smrti. Naturalistické scény poprav civilistů, kolaborace církve, apokalyptický mrzák. Obrazy plné prosvětlenosti a slunce.

Dubrovnik za války, trojice přátel, které válečné události navždy rozdělí. Jeden se stává odbojářem, druhý zůstává při židovské víře, třetí kolaboruje k černým košilím. Laskavý a nostalgický humor (amarcordovská postava dědy – „Dřív jsem stihnul 7 čísel za noc, teď jdu sedmkrát za noc močit.“) a zároveň neskutečně brutální scéna mučení a zabíjení v nákladním autě (která snese srovnání snad jen se závěrem Pasoliniho 120 dnů Sodomy). Rozdíl mentalit jugoslávských obyvatel (vrozená družnost a pohostinnost) a okupantů (ubohost, brutalita, impotentnost režimu, kterému slouží).

Rok 1941, autobus do Bělehradu a jeho bizarní osazenstvo. Škála nejrůznějších lidských typu ve stísněném prostoru (hojně využívaný trik k odhalení skutečné osobnosti postav – viz. Kalamita Věry Chytilové), neustále vzrůstající nervozita kopíruje zjitřenou válečnou atmosféru, závěrečný výbuch násilí a nesnášenlivosti uvnitř autobusu pouhou projekcí začátku náletů venku. Metoda humorného podání vážného tématu (smích skrz slzy) – velmi typické pro jugoslávský film. Humor blízký ztřeštěnosti Woody Allena („Autobus staví jen ve stanici. Další je 200 m daleko. Musíte tam doběhnout.“)

Rekonstrukce rvačky dvou přátel, která se točí na kameru jako výchovný film pro mládež. Mrtvolné prostředí vylidněné vesnice (všichni jsou na fotbale), neenergický herecký projev, skromné dialogy, čas filmu odpovídá času reálnému, který je limitován fotbalovým zápasem. Film má, stejně jako zápas, dva poločasy - při návratu z fotbalu se krutě mění celé vyznění filmu, lhostejnost je nahrazena tragičností a rozpor mezi mladou a starou generací (v úvodu akcentován jen lehce karatelským přístupem režiséra a dalších při natáčení rekonstrukce) je ostře vyhrocen.

Hrdinové – outsideři, kteří hledají a touží nalézt. Stigmata minulosti i přítomnosti však není možné smazat. Mika je bývalá trestankyně trpící chorobnou nedůvěrou k lidem, Malý strávil dětství v domově a společně s Mikou vytváří dvojici vyděděnců, bloudících a hledajících. Symbolika vlaků – stejný záběr na úvod i na konci, cyklické bloudění vlastním životem. Pes Dingo bloudící stejně jako hrdinové – na konci sblížení s Malým (naděje i přes smrt Miky). Vtipné scény z „velikého rodea“.

Zřetelná inspirace českou Novou vlnou a zejména filmy Miloše Formana - generační konflikt hlavního hrdiny a rodičů, scéna z venkovské tancovačky a následné kázání rodičů (Černý Petr). K Československu odkazuje i velká láska hlavního hrdiny s příznačným jménem Růženka Hrabalová. Subžánr vzpomínkového filmu s dospívajícím hrdinou (Amarcord, Vzpomínáš na Dolly Bell?). Zásah událostí roku 1968 – i v Jugoslávii studentské bouře, nucený odjezd Růženky po sovětské invazi. Krásna, vtipná a jemná erotická scéna v pekárně.

Dva přátelé – Alonso (Španěl) a Bajo (Jugoslávec) pracují společně v baru a sní svůj „american dream“. Film je schematický ve svém příběhu – zkusit se prosadit v tvrdých amerických podmínkách, poznat, že je to těžké, ale nakonec to přecejen dokázat, ale obsahuje pár vtipných a hřejivých scén.

Meditace o kruhu násilí, který se zdánlivě uzavírá, ve skutečnosti však „není kulatý“ (otázkou zůstává co je pravda a co má smysl). Tři, důmyslně se prolínající, příběhy. Válka na makedonském venkově a její zhoubná projekce v Londýně. Motiv deště – symbol očisty, odpuštění a smíření. Brutální scény rámující každý ze tří příběhů – zastřelení dívky, snoubence v londýnské restauraci, válečného reportéra. Slova (mnichův slib mlčení), tváře (znetvořené), fotografie.