Killingjoke

Další černobílý klenot od Carola Reeda... Ocitáme se v poválečném Severním Irsku, kde v neurčeném městě (patrně však Belfast) připravuje místní buňka IRA přepadení mlýna. Jejím vůdcem je Johnny McQueen, toho času uprchlý trestanec. Vše postupuje podle plánu, dokud Johnny během přepadu nezastřelí člověka a sám je postřelen do ramene. Začíná jeho zběsilý útěk za přežitím nočními ulicemi města... Parádní noir, na který jsem narazil díky zmínce v detektivce "Ráno už tu nebudu" od Adriana McKintyho. Zvláštní na něm je, že hlavní postavě fandíte, i když je to vlastně vrah na útěku, tahle nejednoznačnost mě opravdu bavila. Carol Reed si mě již dříve získal noirem Třetí muž z poválečné Vídně, který patří mezi mé nejoblíbenější filmy. Teď zjišťuji, že všechno co v něm použil, fungovalo již o dva roky dříve ve filmu Štvanec. Motiv útěku a pronásledování, krásná práce s kamerou a stíny, u Štvance navíc i se silnou hudbou. Do toho ten krásně hustý déšť podtrhující hutnou atmosféru, který postupem času přechází ve sníh a mrazivý boj o přežití. Hodně moc se mi to líbilo a jsem tak ochotný filmu odpustit i fakt, že se postavy občas chovají dost hloupě. Tohle si určitě ještě párkrát zopakuju...

Tady to musí být je směsicí několika stále se střídajícícich žánrů. Komediální momenty jsou nenásilně následovany okamžiky vedoucími k zamyšlení, jejichž podstatou je často něco velmi temného a zneklidňujícího. Při prvním pohledu na Seana Penna s vizáží frontmana legendární kapely The Cure jsem měl trochu strach, zda nebude celé téma Holocaustu a cesty za odplatou tak trochu karikaturováno. Naštěstí tomu tak není a režisér k tématu přistoupil sice po svém, místy možná moc umělecky, ale přesto velmi citlivě. Ač ve mně Sean Penn často vyvolává rozporuplné pocity (nevím jestli ho mám nenávidět, nebo prostě uznat, že má minimálně čuch na výborné role), postavu stárnoucího rockera žijícího ve stínu osobní tragédie zahrál skvěle a možná si tak řekl o nějakou tu nominaci akademie. Příběh se nikam nehrne, přitom jsem se ani na okamžik nenudil a hudba ze zlaté éry rockové hudby zážitek z filmu několikrát podtrhuje.

Excelentní Paul Newman, tentokrát nejen před, ale i za kamerou. Film natočený dle knižní předlohy Kena Keseyho, kterou jsem bohužel nečetl, ale díky čemuž se můžu soustředit pouze na kvality filmu samotného. Příběh je velmi jednoduchý, o to složitější a drsnější jsou však jeho jednotlivé náplně. Dostáváme se tak do prostředí dřevařské rodiny, držící pospolu proti všem okolním vlivům, rodiny, která uznává vlastní tradice a nikdy před nikým neustupuje, byť jen o píď. Tato jejich neústupnost je však trnem v oku ostatním dřevařům, kteří toho času stávkují a rodinu Stamperů berou jako nenáviděné stávkokaze, kteří se rozhodli jít proti většině a splnit tak své závazky v těžbě dřeva. Samo osobě nic zvláštního, tuhle základní linii příběhu však rozšiřuje množství vlastních osudů a tajemství jednotlivých postav, které si nesou jako stigma z minulosti. Úžasná gradace tempa a emocionální hladiny filmu vede až k nevyhnutelnému a velmi originálnímu hořko-sladkému finále. Paul Newman byl pro mne herecký bůh a jsem rád, že v tomto filmu svůj všestranný um již podruhé rozšířil i na režisérskou židli. Hodně mne potěšil i Henry Fonda, který Newmanovi výborně hraje obhroublého ale správňáckého otce. A v neposlední řadě snímek disponuje nádhernými přírodními lokacemi, na které se hodně dobře kouká…

Luxusní seriál! Je s podivem, jak se takové seriály octnou v televizi až ve velmi pozdních hodinách a místo nich běží všechny ty CSI a podobně laděná pozlátka s nulovou emocionální hodnotou... The Americans jsou situování do počátku 80. let, kdy vrcholila tzv. Studená válka. Nápad natočit příběh o životě dvou tajných agentů KGB a navíc zvolenou formou se mi jeví vcelku geniální. Nejzajímavější je totiž pozorovat osobní linku, kdy je potřeba skloubit službu vlasti s problémy rodinnými a existenčními. Na rozdíl o jiných zde komentujících nemám problém fandit ústřední dvojici. Ony totiž USA taky nejsou takovým "sluníčkovým" státem, jak se nám snaží namluvit nezávislá média, "lidumilští" politici a v neposlední řadě "nejchytřejší" pseudoumělci. Ve skutečnosti jen jedna propaganda vystřídala druhou, avšak neméně lživou. Důvodů je ale víc. Jednak jsou Matthew Rhys a Keri Russell zatraceně sympatičtí, navíc Keri patří do mé širší Topky oblíbených hereček. Jednak jsou američtí "správňáci" od FBI totální blbci, kteří si zřejmě nevidí na špičku nosu. V tomto ohledu by mne zajímalo, nakolik to bylo záměrem tvůrců. A jednak je šlápnutím vedle obsadit do hlavní role nesympatického zrzka s otravným tikem v obličeji Noaha Emmericha, který se v úvodních epizodách chová jako klasický superpolda a dokonce se mu podaří zářez v podobě ruské kočičky Annet Mahendru, která by si o něj v reálu ani neopřela kolo. Blbější a otravnější než on je už jen ta Marta, sekretářka u FBI, jejíž pobyt na obrazovce, naivita a hloupost, je místy nesnesitelný. Takže, je náhodou, že všechny nesympatické postavy kopou za "sluníčkové" USA? Nebo záměr tvůrců? Fakt by mne to zajímalo. Sečteno a podtrženo, já mám ve volbě strany jasno a držím palce agentům KGB... Komentář píšu po 3. řadě, takže jsem zvědavý, co si na nás tvůrci připraví pro řadu 4. Máme rozjetých pár dějových linek, takže to může být ještě zajímavé. Jedno je jisté, strašně se těším, až ten nesympatický zrzek od FBI zjistí, že svého největšího nepřítele měl tak zatraceně blízko. Ten bude čumět jak tele na nové vrata a já si to spolu s Elizabeth a Philipem parádně užiju...

Projížděl jsem si svá hodnocení za poslední rok a půl a smutně si musel přiznat, že filmová tvorba se utápí v moři sterility, tuctovosti a neinvenčnosti. Zarazilo mne, že nejvíc jsem se vloni bavil hlavně příběhy vyprávěnými na televizních obrazovkách, ač jsem dříve nikdy nepatřil k oddaným seriálovým fandům. Jenže seriály jako The Killing, Breaking Bad či mrazivé Fargo se svými filmovými bratříčky doslovně vytírají podlahu. Není tak s podivem, že to nejlepší co podle mne v poslední době vzniklo, nebylo žádným filmem nýbrž seriálem, ač způsob jeho vyprávění a celkový dojem za filmový jednoznačně považuji. A po včerejším třetím opáčku jej považuji za jednoznačně nejlepší seriál či minisérii, kterou jsem kdy v životě viděl… True Detective lze charakterizovat jako nekompromisní a atmosférický neo-noir prostoupený kataklyzmatickým existencionalismem. Příběh dvou naprosto rozdílných policajtů, kteří jsou nuceni během pátrání hodit za hlavu spory mezi sebou, i démony minulosti a povýšit vyšší spravedlnost nad zákon. Pátrání, jež má svým způsobem pro oba ničivé následky a trvající téměř dvě desetiletí, je zavede do té nejhorší žumpy amerického jihu, do blízkosti politických kruhů či feťáckých vaříren… Místy má série až hororový nádech, jenž si scénárista Nic Pizzolatto vypůjčil z knihy Roberta W. Chamberse Král ve žlutém, a okolo motivu tajemného města Carcosy vytvořil vlastní mytologii. Dalším důležitým prvkem je kriminální a sociální linie, která ve své spojitosti zafunguje naprosto jedinečně. Obrovský podíl na celkové atmosféře je pak krajina Louisiany, která ve své divokosti může působit velmi melancholicky, mě osobně však vždy nějakým zvláštně magickým způsobem přitahovala a proto si záběry na bažiny a lesní porosty hodně užívám. Nelze opomenout herecké výkony Woody Harrelsona a zvláště pak Matthew McConaugheye, jehož postava se mi svou naléhavostí hraničící s šílenstvím, zaryla hluboko pod kůži… True Detective je příběhem, který se nikam nežene, spíše tak staví na atmosféře a ničivé komplexnosti příběhu. Když už však na nějakou tu akci dojde, vždy to stojí za to. 1. série je totiž přesně taková, jakou ji pojmenoval český distributor, tedy „Temný případ“ v celé své brutální kráse...

Christopher Nolan pokračuje s precizností v budování netopýří legendy. Vše co fungovalo v prvním filmu Batman začíná, v Temném rytíři funguje dvojnásobně. Batman se zde ještě více vzdaluje svým komiksovým kořenům a žánr se posouvá někam do kriminálního thrilleru. Z celé stopáže je cítit hutná atmosféra, jenž by se dala krájet a neustálý znepokojující pocit vždy, když v příběhu dojde k dalšímu neočekávanému zvratu. Tentokrát na scénu přichází sám arcilotr a Batmanova nemesis Joker, kterého naprosto geniálně hraje Heath Ledger. Dá se říci že svým výkonem docela zastiňuje i Christiana Balea v roli Batmana a ze scén podkreslených hudebním motivem Hanse Zimmera, kdy Joker vysvětluje jak přišel ke svým jizvám, čiší čirý strach a zlo v té nejtemnější podobě. Nolanova vize a zpracování je na hony vzdálená klasickým komiksovým adaptacím a dokonce se dá říci, že kdyby Batman nenosil svou masku, nikdo by nepoznal, že se o nějakou komiksovou adaptaci jedná. Ve filmu funguje naprosto vše, přes výborný scénář, perfektní obsazení postav až po hudební doprovod. Dynamika a chirurgická přesnost směru příběhu nenechá diváka ani na chvíli vydechnout a všechny emoce jsou ždímány až na krev. Po tomhle filmu už nikdy nikdo nemůže tvrdit, že komiksové filmy jsou jen pro děti...

Temný rytíř pod taktovkou Christophera Nolana dospěl do svého třetího, závěrečného dějství. A závěr to byl v pravdě velkolepý, nebojím se říci, že asi nejlepší jaký kdy nějaká filmová trilogie měla. Netopýří ochránce se musí po několika letech v ústranní ještě jednou vrátit, aby spasil město před zlověstným Banem, jenž se nehodlá před ničím zastavit. Film na mne jako celek působil komplexně na výbornou a vůbec bych jej neporovnával s TDK, tak jak to činí jiní. Zde se pracuje s jiným nosným motivem a tím je bolest, kterou musí Batman překonat, aby mohl opět povstat. Joker je vyměněn za Banea, jehož plán a úmysly jsou však podobně ďábelsky prohnané a metody snad ještě víc za hranicí extrému. Herci známi z předchozích dvou filmů v jejichž čele stojí Christian Bale zahráli opět parádně a doplnění o nováčky Toma Hardyho, Josepha Gordona-Levitta a Anne Hathaway se opravdu povedlo. Z Banea jde strach v každém záběru a Catwoman je neskutečně sexy a vůbec bych neřekl, že zcela zbytečná, či špatně obsazená postava. TDKR je více komiksovější, přibylo zde hlášek a vzletných proslovů, přesto se o něm nedá hovořit jako o klasické komiksové adaptaci. Je to prostě Batman podle Nolana a ten teď došel důstojně na konec své cesty. Na jednu stranu jsem rád, že Nolan jasně odmítl další recyklaci příběhu ve čtvrtém dílu (jeho konec, co se osudů Bruce Waynea týče, je i ve filmu jasně uzavřený), na druhou však musím říct, že mi tenhle jeho netopýří křižák bude opravdu chybět, stejně jako hudba Hanse Zimmera, která je tentokrát až temně burácivá a posouvá kvality filmu o pár tříd výš. Ano, Christopher Nolan to dokázal, tleskám a děkuji...

Nejsem si jist, jestli jestli je správné nazývat trollem každého, komu se nelíbí filmy od Tarantina. Netajím se totiž tím, že s jeho tvorbou mám letitý problém a nijak zvlášť mě neoslovuje. Ale tenhle film je tedy hovadina i na Tarantina a to je co říct. Pominu-li celý ten aspekt znásilněného finále, na který se asi těšila většina diváků a nakonec dostala něco zcela jiného, je tenhle film takřka po celou stopáž až neuvěřitelně nudný blábol. Tarantinův skvělý tah obsadit do hlavní role toho přehrávajícího šaška DiCapria, mé pocity ještě umocňuje. Já prostě nepochopím, jak tenhle člověk mohl dostat role v tolika skvělých filmech a očividně v budoucnu i dostane. Nepochopím... Celou tu paseku zachraňuje jedině skvělý Brad Pitt, osamocené plusko tohoto filmu, za které trošku zvýším své hodnocení. Co mi tenhle film vlastně jinak dal? To nevím. Ale vím určitě co mi vzal. Vzal mi dvě a půl hodiny života, které jsem mohl strávit mnohem konstruktivnější činností. Tohle už nikdy více...

Po celou dobu jsem si to užíval a skvěle se bavil, což se mi ve valné většině případů u romantických komedií nestává. Možná je to polidštěním příběhu, kdy postavy nejsou dvojrozměrné, ale naopak mají někdy až přehnaně emotivní reakce. Ona má následky ze smrti svého manžela, on našel manželku ve sprše s milencem. A oběma z toho tím či oním způsobem cáklo. To vše zasazeno do podobných kulis okrajových částí velkoměsta jako předchozí film Davida O. Russella - Fighter, plného prosťáčků a nekomfortních lidí. Banální, trošku tuctová linka příběhu podbarvená psychickými excesy a výbuchy vzteku, která však nakonec ke své škodě sklouzne k romantickému klišé. Bradley Cooper je ve své roli naprosto skvělý a ve vzájemné symbióze s Jennifer Lawrence jim to klape výborně. Po dlouhé době mne potěšil i Robert De Niro, který konečně hraje roli, která není úplně pitomá, což mne u něj, jako u mého oblíbeného herce, v posledních letech hodně mrzelo. Jeho milující, pověrčivý a fanouškovský posedlý otec (do tohoto stavu se dokážu osobně dobře vžít) je prostě k zulíbání. Nebýt toho až moc sešroubovaného konce (posledních pět minut bych prostě vystřihl), byl by film perfektní ale takto jej vidím jen na výborný. No a Swayze s Greyovou, by dnes při pohledu na ten závěrečný tanec bledli závistí, já se válel smíchy…

Asi jsem čekal něco ve stylu Scorseseho Mafiánu nebo tak něco. Iceman je ale úplně jiný film. Ona to v podstatě není ani gangsterka, tedy aspoň v tom běžném pojetí. Tohle je prostě životopis chlapa, který byl chladný jak led, bez mrknutí oka zabil kohokoliv kromě žen a dětí a v rodinném kruhu byl považován za vzorného a milujícího manžela a otce. Byl takový Richard Kuklinski skutečně? Nebo snad svůj zájem o rodinu pouze používal jako krycí historku? To si opravdu netroufám soudit. Můžu však říci, že v podání Michaela Shannona to je fakt divný pavouk. Shannon je pro role podobných chlápků zrozen a i u něj by mne zajímalo, jaký je vlastně v soukromí. No prostě hraje to geniálně! Dále bych rád vyzvedl výkon Chrise Evanse, který krom komiksových hrdinů umí zahrát i náročnější role, zde navíc namaskován tak, že byste jej na první pohled jen stěží poznali. Velkou radost mi udělala Winona Ryder, kterou vidím v pořádné roli poprvé od roku 1999. Tempo filmu je hodně pomalé a střih naopak občas velmi rychlý, tomu se ale zřejmě nedalo vyhnout, protože film zabírá několik desítek let ze života nájemného vraha. A vlastně proč to neříct rovnou, Iceman je řemeslně dobrý film, postrádající trošku emočního aspektu a je možná až moc chladný, stejně jako ten chlap, podle jehož přezdívky se celý film jmenuje…