Fridecka

Příběh zpočátku vypadající jako komedie o potrhlé rodině se během několika minut změní v hořké psychodrama s prvky humoru. Snad každá rodina má nějakého kostlivce ve skříni, ale zde zde je jich až příliš. Filmem se prolíná téma neporozumění napříč generacemi. Středem většiny osudů a utrpení je žena ve zralém věku, Lynn, rozvedená matka čtyř dětí, z nichž každé je nějakým způsobem poznamenané životem nefungující rodiny. Lynn si klade otázku, zda je společným jmenovatelem a viníkem ona sama či něco jiného, někdo jiný. Velkým oživením je postava Elliota, který svým "darem" co na srdci , to na jazyku, ostrým vhledem do situací spojenou s nezralostí a cynismem dospívajícího kluka, má schopnost vtipně, někdy spíš hořce glosovat každodenní situace. Elliota ztvárnil Ezra Miller, více známý z filmu Musíme si promluvit o Kevinovi, zde však v mnohem nejednoznačnější roli a rozhodně více umožňující předvést jeho herecký talent. Elliot má ve filmu trpět Tourettovým syndromem, ale spíše působí dojmem dnes dobře známé ADHD. Snímek je pro mě obrovským a příjemným překvapením. Za nenápadným hořko-sladkým humorem s prvky sarkasmu se skrývá dramatický skvost, příliš komplikovaný na to, aby oslovil většinové publikum. Forma je možná trochu překombinovaná a přehnaná, ale na mě to fungovalo dokonale. Jedná se o dokonalé zobrazení skrytého každodenního pekla, které se odehrává v možná v dnešní době už průměrné rodině a v myslích jejích členů. A jak z toho ven či jak se z toho nezbláznit? Odpověď se možná skrývá v tomto filmu.

Ve zkratce úsměvný pohled na psychoanalýzu v romantickém příběhu. Laskavý příběh plný humoru o výměně bytů, lásce, originální, plný romantiky. Ve zkratce odpočinkový a pozitivně laděný film, kde září rozpustilá a přímočará Julliette Binoche.

Film s tím nejlepším výhledem na naši krásnou planetu avšak s rizikem zasažení kusem ruské vesmírné stanice. To snad jediné mi přišlo jako americké klišé, kdy se "samozřejmě" vybuchla ruská stanice. Přesně takové sci-fi snímky mám ráda. Takové, kdy se sci- fi fikce prolíná s psychologickým problémem a stavem člověka, který právě v prostředí fiktivní a možná vzdálené reality zažívá a nazírá své prožitky a myšlenky ve zcela jiném kontextu. Zde jde to až meditační stav, kdy je člověk relativně blízko Zemi, lidem, přesto sám ve Vesmíru a nazírá takto z výšky na své pozemské problémy, minulost, má možnost přemýšlet o čem je život a proč stojí ho žít právě na tamhleté modré planetě.

Vizuálně až "obsedantně" dokonalé dílo. Geoffrey Rush je nepřekonatelný a okouzlující v roli, ve které se z chladného muže posedlého hromaděním umění, jež je jeho jedinou opravdovou radostí v životě, změní v zaslepeného milence. Začátek je velmi napínavý a opravdu stylem lahodí oku a dále se již rozvíjí příběh, pravá love story s humorným, ke konci až možná příliš hořkým podtextem. Ale celkový dojem se dá shrnout do slova nádhera. A pět hvězdiček bych tentokrát dala i za několik málo z mého pohledu strhujících scén, na které nezapomenu.

Musím říct, že představitel onoho literárního lva mi byl nesympatický a zpočátku mě trochu otrávil. Ale jakmile se objevil Bradley Cooper, tak to šlo vydržet. A kdo byl vlastně hlavní hrdina,že ? Rafinovaně zobrazený příběh v příběhu zrcadlící se v realitě současnosti. Nej nej a nejpřesvědčivější ze všech byl Jeremy Irons, který dal hloubku své postavě nešťastného,ale s životem smířeného spisovatele a kterému věk rozhodně neubral na charismatu. Líbí se mi jak příběh v příběhu je zajímavější nežli obyčejná současná realita. Příběh o tom co dokáže příležitost, o morálce, svědomí a o tom čí jsou slova, co jsou naše vlastní slova, co slova jiných lidí a o jejich moci a ještě více. Možná by bylo ještě působivější, kdyby podobenství zůstalo podobenstvím a bylo více mlhavé pojetí toho co je realita a co fikce.

Nadprůměrné a velice tíživé drama, kde opět září výtečný herecký projev Michaela Fassbendera. Snímek plný sexu bez lásky hovoří o hledání lásky až v extrémní podobě, kdy to vypadá, že už člověk lásku nehledá a nevěří v ní. Zároveň promlouvá o nevíře v lásku a odevzdání. Vypovídá o slepotě, kdy láska může být zatraceně blízko, můžeme ji mít takzvaně přímo před nosem, ale nejsme schopni ji vidět. Co je Shame? Hanba ? A co je hanba a za co má být lidem hanba? Snad za okrajovou a extrémní sexualitu? Hanba za to, že nás nikdo nemiluje a my nemáme koho milovat? Že nám chybí láska? Spojení krásné hudby a tíživého pocitu osamění v moři lidí uprostřed New York City, to je pro mne tento film. Láska, která se nabízí, láska sourozenecká má problémy s existencí, snad pro dřívější absenci lásky rodičovské. Nakonec Shame vnímám právě a jen jako film o absenci a hledání lásky. A středem všeho je naprosto jedinečný Michaelův výkon, který vnímám jako jeho doposud nejlepší z jeho dosavadních filmů.

Nevšední příběh dívky - teenagerky pocházející z komunity s nízkým socioekonomickým statutem. Dospívající dívka se svým způsobem svému okolí vymyká svým myšlením, ne už tak chováním. Ukázkově je zde patrná souvislost jejího projevu navenek a dětskými zkušenostmi. Je to příběh o tom, že člověk někdy jen obtížně překračuje svůj vlastní stín, stíny minulosti, rodiny a dětství a pak se chová jak se chová a život vypadá jak vypadá. 15-letá Mia hledá lásku / zřejmě od doby co se narodila/, spřízněné duše, přijetí, vše čeho se jí v dosavadním životě nedostávalo. Vychází z devastující duševní a emoční bídy původní rodiny a vydává se do dále devastující bídy okolního světa. V dívce je touha, energie, která ji žene neustále kupředu, pryč o stereotypů a konvencí. Není to však cílená touha se odlišovat, ale odlišnost podmínek, za jakých vyrůstala a její duše se přitom formovala způsobem jí jedinečným. Touha ji žene kupředu překročit ten stín vlastní i její minulosti. Zda se jí to podaří už není předmětem tohoto filmu. Ačkoliv mé hodnocení vyznívá možná velice pesimistciky, film nepostrádá hravost i naději, která i přes smutné téma či obsah ze snímku vyzařuje.

Na začátku mě nesmírně upoutala Praha a současně odradil podivný bezemoční styl rozhovorů. Kvůli Praze a řadě českých herců a taky Madsovi jsem vydržela do konce a nelituji. Příběh plný odcizení, nedorozumění a nesouladu probíhá chladně, ale seversky zatraceně emočně vypjatě. Ze snímku je vyloženě cítit citový chlad a s tím související utrpení obou lidí ( a tento chlad nemá se severem nic společného). Praha v tomto filmu vypadá neuvěřitelně zastarale, jakoby se tam zastavil čas, což mi připadá vzhledem k roku natáčení přinejmenším podivné. Mads Mikkelsen opět exceluje a jen se tváří a hraje až běhá mráz po zádech. Celkový dojem mi zřejmě pokazil dabing, příště to bude chtít originál.

Velmi průměrný, strohý a nic neříkající dokument. Místy se opakují fráze jako kdyby snad divák trpěl poruchou paměti. Vše mi připadalo takové nehybné, samé fotografie, minimum rozhovorů. Clive je zde zobrazován jako naprosto dokonalá osobnost a díky snímku navíc odosobněná. Myslím, že by si Clive Owen zasloužil lepší dokument. Slabé tři ***.

Sci-fi snímek ani ne tak o Měsíci, vesmíru jako o lidských emocích, smyslu lidského života a lidské jedinečnosti a neopakovatelnosti. Evokuje řadu otázek a témat k přemýšlení, které nebudu jmenovat, abych nevyzradila obsah. Přesně takové sci-fi snímky mne oslovují. Ve středu dění vidím prostor k zamyšlení o tom jak funguje člověk v prostředí, kde není jako neopakovatelná a jedinečná entita, ale jako pouhý prostředek sloužící nějakému účelu, který je jednoduše nahraditelný, což odporuje samotné podstatě lidské existence a jádrovému přesvědčení člověka o sobě samém. Dále chválím slušný herecký výkon hlavního hrdiny a svižný rozhodně ne nudný děj i hudbu. Trochu vidím podobnost snímku se Ztracen ve vesmíru, ale tam to bylo více lyrické a neuchopitelné. Trochu mě pozlobil otevřený konec. A kde že byl ten Spacey?