Rufete

Po prvním zhlédnutí bych nedal takové hodnocení, ale poté, co jsem už věděl závěrečné rozuzlení, jsem si film pustil znovu a bylo to úplně o něčem jiném. Najednou vše dávalo jasný smysl a bylo to o něco zábavnější. Na první zhlédnutí by jen málokoho napadlo, jak film skončí. A že je to velice úsměvný konec. Pointa byla výborná, takhle nějak bych si to představoval. Závěr nadmíru pobavil.

"Musíš umřít nějakým chytřejším způsobem, Antoine. Tvoje kamera musí zůstat nedotčená." Část v nebi a následné návraty na Zemi se mi líbily, byly skvělé. Zbytek byl jen na okrasu a na představení děje. Samozřejmě nezáživně. Konec očekávaný a ohraný. Nic moc zajímavého, opravdu se mi líbily jen scény v nebi, tudíž nějaká polovina filmu. A to nestačí ani na čtyři hvězdičky.

Nijak zvlášť mě to nenadchlo, bylo to útrpné a nepříjemné a psychologický film, leč krátkometrážní, si představuji jinak. Závěr sice příběhu přidal o 50% zajímavosti, předchozí scény nikoliv. Nevím, co na tom ostatní diváci vidí. Jako vždy je nápad dobrý, ale tady nepříliš dobře zpracovaný. Za mě tři hvězdičky.

"Moderní" zvládání rakoviny na mě moc velký dojem neudělalo, nicméně celkový dojem z filmu mě dohnal k slzám, jak už to se mnou bývá. Přesto si neodpustím pár poznámek, které bych filmu, ač velice nerad, vytkl. Copak do seznamu věcí, které by měl "normální" teenager zažít, patří všechny ty šílené věci? Zřejmě nejsem normální. Dakota představovala na první pohled naprosto chladnou a vyrovnanou dívku, které je v podstatě všechno jedno. Ve filmech jako "Dlouhá cesta" či "Je to i můj život" dokázaly obě herečky hrát fantasticky a dokázaly mě rozbrečet už jen tím, že otevřely ústa. To u Dakoty nijak nezabralo, nevím, zda to bylo přímo jí nebo to tak prostě mělo vypadat v celkovém obrazu filmu. Nevím. Dále některé situace se do filmu vůbec nehodily a bylo by lepší je vynechat, což samozřejmě podle knižní předlohy nešlo. Ale dost bylo kritiky. Filmy s podobnou tematikou na mě působí víc, než na jiné lidi, je to nejspíš tím, co o rakovině a podobných nemocech vím. Díky tomu mě dokáže rozesmutnět i obyčejná narážka na toto téma. Proto, když se pustím do takového filmu, chce to najít správnou dobu na zhlédnutí. Dnes v noci jsem si udělal čas a bylo to. Asi do poloviny jsem ovšem sledoval s pocitem, že se mi film až tak moc nezamlouvá. Až později nastala průlomová situace, která mě dokázala upoutat a vzbudit dosud spící emoce. Závěr už byl o něčem naprosto jiném, než první půlka filmu, to bylo teprve pořádně procítěné a emočně nabité. Filmu dávám pouze čtyři hvězdičky. Prvně jsem se rozhodl pro pět, ale pro jisté pasáže si to film nezasloužil. Ale i v tomto provedení na mě film udělal slušný dojem. Rozhodně ne takový, jako již zmíněné dva snímky, ale přesto slušný. Třeba se k filmu někdy vrátím a odnesu si nové a jasnější zážitky. Vždycky to tak bývá.

Sice to nemá na Reitmanův film "Věříme v Boha", ale zase je to lepší než "Gulp". Takže takový lehce nadprůměrný krátkometrážní film, který svou nápaditostí a rozvinutou tematikou dokáže pobavit. Konec trošku nepochopitelný, mohl být lépe doladěný. Jinak ale vidím "Svolení" dost kladně, Reitman se v tom doslova vyžívá. Je to originální, jako snad každý jeho film.

Tak tohle bylo super, nemůžu se přestat smát. Doufal jsem, že citát na začátku bude mít nějaký velký význam ve filmu a také na něj došlo. Poslední tři minuty mě dostaly, ten předchozí děj nebyl nijak zvláštní, spíše jen na uvedení do situace. Ale skvěle jsem se pobavil, kdyby se to stalo mě, dopadl bych stejně. Ne -li hůř.

Neuvěřitelné, jak se můžou čtyři minuty vléct. Obzvlášť tehdy, když s napětím čekáte, kdy se něco stane. Vzal jsem si i ponaučení, abych si v životě nedělal žádný test na internetu, když jsem doma sám. A už vůbec ne takový. Někdo z přátel by si to mohl vyložit jako výborný vtípek a já bych pak nesl doživotní následky. To určitě. Nemám nejmenší důvod nedat pět hvězdiček, atmosféru se povedlo nastolit perfektně (a kdyby mi pes neslintal do ucha, možná bych se bál ještě víc).

Nevím proč, ale Disney filmy se mi vždy tak nějak líbily. Snad to bude tím, že je vždy v hlavní roli nějaká roztomilá, slaďounká holčička, která se s filmovým společníkem vytasí příběhem o mladé lásce. Sarah Hyland mě naprosto okouzlila, byla krásná a milá a takové typy mám prostě rád. Strašně moc mi připomínala mlaďoučkou Alyson Hannigan. Začátek filmu byl dost rozpačitý a nezábavný, nicméně o dalších pár minut později, když se začala ukazovat pravá stránka téhle roztomilé tvářičky, jsem se do filmu zažral a skvěle jsem se bavil. Přispěla k tomu také Sasha Pieterse, kvůli které jsem vlastně o film zavadil. Znovu se ukázala v roli okouzlující a všemi milující blondýnky a znovu dokázala odzbrojit nejednoho diváka. Zato herci z podobných filmů na mě dojem nikdy neudělali. Matt Prokop byl snesitelnější, než kdokoliv jiný. Ale je třeba zdůraznit, že tyto typy herců zrovna do světa filmu moc neprorazí. Ovšem nebudu na film zbytečně házet negativitu, té je tady až přebytečně moc. Vyzdvihnu raději ty krásné okamžiky, které se ve filmu podařilo uskutečnit. Některé sice naprosto průhledné a očekávané, ale s nádechem novoty a krásy. Proměna Dylan na mě zapůsobila, hlavní herečka ukázala, že na působení ve filmu rozhodně má. A s tímhle úsměvem se dostane daleko. Celé "Pako mých snů" beru jako slušnou komedii, převážně pro mladé diváky. Ale ani někdo jako já si nenechá podobnou věc ujít.

Dokumenty, které se snaží vydělat na neštěstí druhých, se mi hnusí. Přesto se mi zdá, že u tohoto případu to dokumentaristé zvládli pěkně podat, takže to nijak zle nedopadlo. Všechny scény byly natočeny s citem, upřímnou lítostí a touhou jakkoliv pomoci. Nemoc pana Wearinga je nejhorší, jaká může pro člověka vůbec nastat, protože v dnešní době není léčitelná. A co teprve dopad na jeho blízké... No hrůza. Přeji si, aby se na léčbě mozkových onemocnění pracovalo ještě usilovněji, než nyní a brzy se povedlo vynalézt nějaký lék (a pojmem lék myslím opravdový lék, ne ty dnešní chemické splácaniny, které nemoci akorát prohlubují). Bylo by neskonale krásné, kdyby takto postižení lidé mohli zase, alespoň na pár dalších let, žít normální život.

Film Davida Finchera bych nikdy hned neodsoudil, i kdyby mělo jít o naprostou blbost. Žádný jeho film není špatný, je to velice schopný režisér. Takže k tomuto filmu jsem šel s určitým očekáváním, že nám všem předvede něco nečekaného, šokujícího a překvapivého. Má očekávání naplnil, ale ne úplně. Nevím, co dál k tomuto tématu napsat. Herce zpochybňovat nebudu, ti své role zvládli skvěle. Nominace Jesse Eisenberga na Oscara? Ale no tak! To je trošku přehnané. No, jdeme dál. Dařilo se držet životopisnou linii svižným a rázným krokem kupředu. Jenže celý film byl nudný a nezáživný, žádný pořádný zvrat nenastal a všechno se to táhlo do konce, o kterém už mnozí víme. I já, ač se o Zuckerbergovu situaci nezajímám, jsem věděl, jak to skončí. Tak to v životopisných filmech bývá, ale očekává se, že se podaří známé situace zvěčnit nějakým pořádným způsobem. Tady jsem viděl táhlý, nezajímavý konec. Jestli je takto "zajímavý" život počítačových techniků a programátorů, tak to mě podržte. Nejspíš to bude tím, že já počítačům vůbec nerozumím a jsem rád, když se mi ten svůj podaří zapnout. Přesto Fincher zase tolik nezklamal, dalo se celý film přežít a vzít si z něj nějaké informace a ponaučení do života. A také vím, že filmy s podobnou problematikou si nikdy nepustím.