NIRO

Častý spolupracovník, herec Johnny Depp, jejich spolupráci v čase vzniku muzikálu Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street (2007) okomentoval: "Už od chvíle, kdy jsme se s Timem poprvé setkali v jedné malé losangeleské kavárničce, jsem mezi námi cítil okamžité spojení na několika různých úrovních. Spojuje nás fascinace absurditou a bizarnem... tehdy to bylo třeba umělé, plastikové ovoce. V té době nikomu nepřipadalo zvláštní mít něco takového na stole, a přitom je to taková úchylnost. Prostě jsme si hned padli do noty a od té doby se mu pořád snažím být co nejužitečnější. Taková divná věc třeba je, že když se obvykle připravuju na nějakou postavu, přemýšlím o ní, koncipuju ji podle svého a doufám, že na ni ostatní budou mít podobný názor. Zatímco když točím s Tímem, myslím primárně na Tima a na to, abych ho nezklamal..."

Slavný režisér Tim Burton, z jehož dílny vyšly například i loutkové filmy Ukradené Vánoce (1993) či Mrtvá nevěsta Tima Burtona (2005), a který se svým způsobem považoval za jeho žáka, o něm řekl: "Byl to rozhodně největší loutkový génius. Už v dětství mi bylo jedno, který herec má jméno na plakátu - když jsem tam viděl Harryhausena, šel jsem. A tam to začalo. Z jeho filmů čišela umělcova práce. Jeho monstra měla výraznější osobnost než herci. A i když to monstrum bylo jenom mostrem, scéna jeho smrti byla vždycky krásná a tragická. Poslední malé zachvění ocasu, poslední vydechnutí nebo něco takového. Vždycky ke své práci přistupoval s ohromnou vášní. Nejenže inspiroval mě, ale těžko byste hledali kteréhokoli animátora, pro kterého by hlavní inspirací nebyl Ray Harryhausen."

O pozdnější fázi své herecké kariéry řekl: "Skvělé je, že nikdy nevíte, jak bude konec vašeho života vypadat. Nevíte, jestli pořád budete dělat to, co děláte. Člověk - každý člověk, nejen my herci - by si měl vždycky užívat své úspěchy... když nějaké má. A nefunguje to tak, že si plánujete, že v třiasedmdesáti odejdete do důchodu. Ve filmové branži není třeba odcházet do důchodu. Filmy vás do něj pošlou samy. Když o vás není zájem, dojde vám to stějně, jako kdyby vám přišel telegram. A když jste mladý herec, doufáte, že vám ten telegram nepřijde po prvním filmu... což se spoustě lidí stane. Po každém filmu přemýšlíte, jestli ještě někdy natočíte další, a tak pořád dál, jak tímhle životem procházíte. A jednou přijde čas, jako se to stalo mně, kdy mi producent poslal scénář a já ho poslal zpátky s poznámkou, že ta role je moc malá. On mi ho zase vrátil se slovy: 'Nechtěl jsem, abys četl toho milence, ale toho otce.' Četl jsem to v koupelně, tak jsem se podíval do zrcadla a řekl si: 'Aha chápu...'".

Zhruba ve svých pětasedmdesáti letech v rozhovoru řekl: "Já byl v nejspíš první generaci herců, jejichž celá herecká kariéra se vrátila v televizi. John Wayne a Clark Gable natočili sto padesát filmů, přičemž bychom zvládli vyjmenovat asi tak deset. Ostatní se nevrátily. Všechny ty katastrofy a propadáky užá dávno zmizely ze světa. Už i ty filmové pásy dávno shnily. Zatímco ty moje... jak rád říkám, natočil jsem tolik filmů, které jdou v televizi ve dvě ráno, že si lidi myslí, že jsem mrtvý. No a za druhé jsem byl nejspíš první herec z dělnické třídy, který se v šedesátých letech prosadil spolu s dramatiky a spisovateli. Protože v anglických filmech... zkusím to říct jednoduše: pro mě coby mladého kluka z dělnické třídy byl v šedesátých letech rozdíl mezi anglickými a americkými filmy evidentní. Američani natáčeli válečné filmy o vojínech, Angličani o oficírech. Když se na ně podíváte, jsou v nich lidi z dělnického prostředí, ale nikdy coby hrdinové. Já byl hrdina z dělnické třídy! A s brýlemi! Alfie byl hrdina! Chlap z dělnické třídy, který ojel každou ženskou, na kterou dosáhl! Když jste se do té doby koukali na britský thriller, ve kterém chlap uměl svádět ženské, vždycky se z něj vyklubal padouch. To proto, že vyšší třída považovala svádění za nějakou hnusnou věci. Zatímco mládenci-dělňasové se nemohli dočkat, až to rozbalí."

Svou vůbec první hereckou práci odvedl na divadle, ve hře Karla Čapka "R.U.R.": "Dokonce se o mně zmínili v malé recenzi v místním časopisu: 'Michael Caine je velmi dobrý jako neživý robot.'"

Svého titulu "sir" si cení, ale nikterak zásadně ho neprožívá: "Když přijedete do nějaké cizí země, tak tam tyhle věci neplatí, většinou přeci nejsou království. Tak proč by vám měli říkat sir Ben nebo sir Michael? Pro mě bylo rytířství skvělá věc z osobního hlediska, ale všichni mi říkají Michael. Takové je pravidlo na place. Nikdo mi neříká sire, dokonce ani pane. Ani ten nejposlednější čajonoš. Trvám na tom, aby mi říkali jen Michael, protože se mi to líbí. Nikdo si nemusí dělat starosti s tím, jak mě oslovovat. Nemám rád, když jsou kolem mě lidi nervózní." Stejně tak nemá - na rozdíl od mnoha svých kolegů - sklony k žádným hvězdným manýrům: "Nestal jsem se hvězdou, dokud jsem nebyl poměrně starý. Stal jsem se mužem dřív, než jsem se stal hvězdou, a muž si tu svoji hvězdu kontroluje. A já jsem hodně silný muž. Měl jsem hodně tvrdý život a sám jsem hodně tvrdý. Nikdy jsem se nenechal oslňovat hvězdami a sám jsem nikdy nezkoušel nikoho oslňovat svojí hvězdností. Svoje jméno vyslovím co nejzřetelnějí maximálně tehdy, když si chci na poslední chvíli rezervovat stůl v restauraci."

Část své obvyklé herecké přípravy popsal bratrovi Ondřejovi takto: "Jednou z mých základních věcí při přípravě role je výčet toho, co pro danou figuru mám a co ne. Nejdřív si pečlivě přečtu celý scénář, pak jedu po svých obrazench a najdu si scény, které považuju za podstatné, a na ně se soustředím. Když mě nic nenapadá, když toho člověka pořád nevidím, tak se začnu zaobírat jiným obrazem, jinou situací filmu, až mě začne něco napadat. I z malé scény se mi najednou může začít rýsovat celý člověk, i v malé scéně můžu najít klíč k jeho chápání a myšlení. Dokonce dělám takovou stupidní věc, že si obzvlášť těžké scény označuji ve scénáři červenou barvou, středně těžké modrou a ty lehčí zeleně. Na první pohled to vypadá jako tabulka, ale mám díky ní přehled."

Studium na DAMU pro něj zpočátku nebyla procházka růžovou zahradou: "Zvlášť první půlrok byl špatnej, protože imaginární práce s předmětem mě nebavily. Tyhle etudy jsou hodně o pečlivosti a soustředění a já jsem byl v tomhle vždycky zlobivější, takže zatímco jiní spolužíci si to nastudovali a neexistující kliku nahmatali, mně to nešlo a nahrazoval jsem to recesemi, což je něco, co na škole přímo nesnášejí. Nelíbí se jim, když někdo herectví shazuje. Kantoři si dlouho mysleli, že jsem jenom takovej frajírek, teprve díky poezii, hlavně Nezvalovi, kterého jsem dělal, zjistili, že jsem citlivej kluk a že to se mnou není tak hrozný. Teprve pak jsem se začal pomalinku zlepšovat, ale opravdu pomalinku."

Pro vývoj jeho kariéry před kamerou bylo bezpochyby důležité setkání s režisérem Antonínem Moskalykem: "Dobrodružství kriminalistiky mělo spoustu dílů, pan Moskalyk mě obsadil ve druhé sérii do menší roličky a ve třetí sérii do druhé role a asi jsem se mu zalíbil, protože když pak hledali četníka do Četnických humoresek, tak si vzpomněli na mě. Ale zase v tom sehrála určitou roli náhoda, protože, pokud vím, s touhle rolí původně mysleli na Ondru Vetchého, ale protože nějak nemohl, museli hledat dál a až pak si vzpomněli na mně."

V revolučním roce 1989 byl právě na vojně, u tankového vojska ve východoslovenském Humenném: "Tam nebylo vůbec nic. Kostel, hřbitov a za městem skanzen. Když jsem vystoupil z vlaku, tak jsem viděl, jak je na jednom obchůdku napsáno MLIEKO a nad tím rusky MALAKO, a pomyslel si něco o pořádný prdeli. To bylo začátkem července 1989. (...) Nepouštěli mě na žádné vycházky, ale měl jsem velké štěstí v tom, že mě díky zdravotnickému kurzu, který jsem absolvoval během školy, nešoupli do tanku, jak jsem se bál, ale k lapiduchům, což skýtalo jisté výhody, takže jsem se do města přece jen občas dostal. Když mi podle řádů opušťák už prostě dát museli, byl listopad. V pátek sedmnáctého jsem přijel ráno do Prahy, večer šel do Realistického divadla na preméru Maryši, tam přiběhli na Národní třídě zbití studenti a spekulovalo se, co se bude dít dál. Osmnáctého se v divadle řešilo, jestli mají divadelníci vstoupit do stávky, devatenáctého se v Činoherním klubu zakládalo Občanské fórum a já u obojího byl, takže jsem stihl všechno podstatné a ráno dvacátého se vracel do Humenného s taškou plnou letáků."

Většina jeho postav je velmi kladných, jen tu a tu a tam se vydal na pole šedé, na to zcela temné zřejmě nikdy. Řekl k tomu, že "zlé postavy mi většinou připadají dost nudné. Proč bych měl chtít hrát třeba nějakého padoucha v bondovce? To je role na prd! Mě zajímají postavy, které jsou hodné i zlé zároveň. Zahrál bych si třeba Jaga v Othellovi, to je někdo, komu rozumím. Ale čistou svini? Co z toho."

Jeho kamarád a několikanásobný spolupracovník Tom Hanks řekl: "Bob ví, že se věci dají dělat dvěma způsoby. Poctivě, nebo falešně. A když to můžete dělat poctivě, proč byste neměli? Bylo to tak i na Forrestu Gumpovi. Pro scény běhání napříč Amerikou by většina lidí pořídila pár záběrů někde poblíž hlavního místa natáčení, ale my nasedli do letadel a do vrtulníků a letěli do Maine, do Vermontu, do Severní Karolíny, do Georgie, do Washingtonu... Bob se nenechá zastrašit žádnými fyzickými obtížemi a komplikacemi, které se mu stavějí do cesty. A pro mě jako pro herce je to luxus. Znamená to, že ve mě věří a že je ochotný komplikovat si život proto, aby mi vytvořil lepší podmínky pro hraní. On se do toho hrozně pokládá. Každý film ho skoro zabije. A mě to samozřejmě o to víc motivuje. Chci do všeho jít se stejným úsilím jako on."

Většina jeho filmových rolí byla z rodu těch vedlejších. Ovšem na divadle - především v New Yorku - patřil desítky let mezi velikány, obdivované diváky i kritiky. Mimo jiné patřil i mezi zásadní shakespearovské herce: "Snažím se udělat Shakespeara co nejprůhlednějšího, co nejpřístupnějšího. Aby tomu jazyku lidé rozuměli. Někteří herci Shakespeara hrají jako hrozně velikého a důležitého, a to lidi odrazuje. Ty postavy už nejsou normální lidé. Mě baví přizpůsobovat rozmáchlost shakespearovského jazyka úrovni 'lidského' herectví, aby mu lidé porozuměli a mohli se s ním ztotožnit. Náměty a emocionální koncepty jeho her jsou přece velmi osobní a v podstatě velmi prosté. Mělo by být snadné jim porozumět. Typicky shakespearovské pro mě je, že autor vzal postavu, jako je Lear, a psal o jeho problémech s dcerami. Díval se na velikána intimním pohledem." Jedním z jeho velikých úspěchů byl "Hamlet", což "je překvapivě snadná role. Je náročná fyzicky, protože hra trvá zhruba tři hodiny a celou dobu musíte mluvit. Ale je to v podstatě jednoduché, protože si tu postavu každý může přizpůsobit. Kus Hamleta je v každém z nás... každý z nás je Hamlet!"

Na otázku, zda měl někdy při rozhovoru s nějakým novinářem pocit, že ho někdo vystihl, odpověděl stylem sobě vlastním: "Jestli jo, tak jsem to nepoznal. Sám bych se neuměl vystihnout. A kdo umí? Žádnej blbec si o sobě nemyslí, že je blbec. Kromě těch, kteří se blbost dlouho a pracně učili. Taky jich pár znám. A co se rozhovorů týče, tak doufám, že si nikdo nedělá iluze, že by snad o něčem vypovídaly. Vždyť je to hra. Vy se mě na něco zeptáte a já se prostě něco snažím říct. Jako v baseballu. Nahodíte, odpálím. Nahodíte, odpálím. Out."

Nikdy nepatřil k nejpracovitějším hercům, což komentoval tak, že "rozdíl mezi mnou a ostatními herci je v tom, že oni většinou herectví opravdu zbožňují. Hrozně je to baví a dalo by se říct, že je to pro ně ta nejpodstatnější věc v životě. Takže jsou často ochotní přimhouřit oči nad tím, že scénář za nic nestojí, protože se jim něco líbí na jejich roli. Oproti tomu já hraní v podstatě nesnáším, takže se na to všechno dívám jinak. Vždycky hledám důvody, proč bych měl ten který film dělat. A častěji je nenajdu, než najdu."

Scenáristou (a nezřídka i režisérem) mnoha jeho úspěšných filmů byl Richard Curtis. Na otázku, zda pro něj píše něco dalšího, Grant svého času odpověděl: "No to doufám. (...) Vždycky mu trvá celou věčnost, než to ze sebe vyždíme. S tím mě fakt štve. Problém je, že on tráví půlku života prací pro charitu. Furt mu říkám: 'Kašli na nějaký hladovějící v Africe. Co máš pro mě?'"

Za školních časů býval zpěvákem, sólistou. V dospělosti pak vzpomínal na zpívání "mší v latině a podobně. Zpíval jsem při každém náboženském obřadu i slavnosti. Myslím, že jsem v tom byl fakt dobrý. Kněží si dokonce nahráli některé z mých písní a pak je v kostele přehrávali, aby přitáhli víc farníků. Vzpomínám si na ty nabité kostely! Udělal bych cokoli pro to, abych ty pásky získal zpátky, ale myslím, že už neexistují. Ceremonie byly to, co jsem si na škole užil nejvíc. Považuju se za agnostika, ale katolická liturgie mi připadá naprosto báječná, fascinující a dojemná."

Ve své herecké kariéře se v určitém období opakovaně setkávala s dílem Williama Shakespeara, což podle ní "prostě tak vyplynulo. Neřekla jsem si, že bych teď zrovna chtěla natočit několik shakespearovských adaptací, ale ty scénáře - Deset důvodů, proč tě nenávidím, Hamlet, Othello - přišly jeden po druhém a já je vzala proto, že se mi libily a že jsem Shakespearova fanynka. On je jedním z největších vzorů pro většinu vypravěčů. Dokonce i pro mnoho těch, kteří si to ani neuvědomují. Shakespeare je tak zásadní součástí naší literatury, našeho divadla a našeho vypravěčství vůbec, že snad nikdo, kdo se o tyhle věci zajímá, jím nemůže nebýt fascinovaný. A já jsem herečka a hrozná knihomolka..."

Její filmovou kariéru mnoho let lehce dusilo stigma divadelní herečky, kterému sama dlouho vlastně nerozuměla. Později si na toto téma zavzpomínala: "Například Věra Chytilová, která hledala hlavní představitelku pro film o Boženě Němcové, mně řekla jen: 'Tebe nechci, ty jsi divadelní herečka' a šla dál. Všichni mi pořád opakovali: 'Ty jsi divadelní herečka' a já pořád nechápala, co tím myslí. Odpověď na tuhle otázku mi dal až Otakar Vávra, když jsem u něho shodou okolností hrála právě tu Boženu Němcovou. Teprve on mi to tajemství odhalil a musím říct, že to byla úplná hloupost, kterou mi mohl říct kterýkoliv režisér předtím, kdyby si dal tu práci. (...) Natočil se mnou jeden monolog, pak to stopnul a řekl mi: 'Pojďte se na to podívat.' Pustil mi to a říkal: 'Vy máte velice výrazný obličej a výrazná ústa. Musíte věřit tomu, že když si něco myslíte a něco cítíte, ta kamera je tak citlivá, že to všechno vidí. Nemusíte nic přidávat a vzhledem k výrazným rtům nemusíte ani tak přesně artikulovat jako na divadle.' Já vždycky trpěla obavou, aby divák pochopil, co mu chci sdělit, tak jsem asi vždycky trochu přitlačila, že toho výrazu nakonec bylo víc, než byo třeba. Po těch pár větách jsme natočili ten samý monolog znovu a najednou to bylo v pořádku."

Na téma herectví jako takového si zapřemítala: "Chirurg přece jenom, když řízne, tak lze objektivně říct, jestli říznul dobře nebo špatně. U herců tohle nikdy říct nemůžete, hodnocení herců je vždycky jenom otázka vkusu. Někomu se líbí tohle, jinému to. Je to otřepaná fráze, ale věřte mi: Herectví je velmi namáhavá práce - fyzicky i psychicky, hlavně psychicky. Nikdo neleze na jeviště s tím, aby byl špatnej, každej chce bejt dobrej, a vy jako herec si nemůžete vybírat, v čem budete hrát, co budete hrát, s kým budete hrát, kdo to bude režírovat, jaký kostým si obléknete... Jste závislý na tolika aspektech, které nijak nemůžete ovlivnit, že je vlastně zázrak, když se tohle všechno sejde a dílo se podaří. A i když se představení nebo film povede, tak můžete vzít jed na to, že se hned najde někdo, kdo si dá tu práci, aby vám ten úspěch otrávil. Ale pak je také hezké, když dostanete dopis od člověka s tím, že jste mu zachránil život. Ať už tím, že jste mu nějaký problém rozkryl, nebo že jste mu ukázal, že jsou na světě mnohem horší starostí, než má on, nebo mu dal prostě jenom naději. A s takovým pocitem se pak krásně usíná."