NIRO

Český režisér Jiří Menzel vzpomínal na jejich setkání v časech, kdy už byl Ebert vážně nemocný: "Měl rakovinu hrtanu, nemohl mluvit a se svým okolím komunikoval jen prostřednictvím malého notýsku, do kterého psal, co nemohl říci. Uvítal mne rozzářeným úsměvem. Udivilo mne, že se ke mně hlásí, a zeptal jsem se ho, jestli ví, kdo jsem. Něco zapsal do notýsku a strčil mi to pod nos: 'Floating Film Festival'. Potěšilo mne, že si mne pamatoval. Před šestnácti lety jsme se potkali na festivalu v Karibském moři a on mi tehdy řekl něco, co mi na mnoho dalších dnů i let povzbuzovalo sebevědomí. Řekl mi tenkrát, že díky svému povolání filmového kritika musel týdně vidět desítky filmů. Zhlédl stovky filmů ročně, během života tisíce filmů recenzoval. Ale že jeden zážitek mu nikdy nevymizí z hlavy, a to ten, který měl z Ostře sledovaných vlaků. Zeptal jsem se ho po letech, jestli ten jeho výrok pořád platí. Horlivě zakýval hlavou, že ano."

V roce 1988 byla jmenována speciálním velvyslancem Spojených Národů UNICEF.

Herecký kolega Jaroslav Marvan se na téma Burianova poválečného stíhání vyjádřil: "Ti, kteří psali Vlastovi Burianovi účet za roky okupace, zapomněli na některé položky. Žádali zaplacení jakéhosi dluhu, ale nebyli ochotni odečíst částky už splacené. Burianovy poklesky za války nebyly nebezpečné, ale po válce bylo zdůrazňováno, že existovaly. Burianovy dobré činy za války byly prokazatelné, ale po válce jako kdyby neexistovaly. Gestapáci se vytrvale zajímali například o Karla Konráda, kterého Vlasta s určitou odvahou zaměstnával jako redaktora svého divadelního časopisu. O fotografovi Václavu Jírů věděl, že je ilegálně činný, a přesto mu zřídil fotografickou laboratoř a dokonce neprotestoval, když si v divadle uschoval vysílačku a zůstala tam po celou dobu jeho vazby. A tak mne napadá: jací to vlastně byli počtáři, kteří psali Vlastovi Burianovi poválečný účet?"

Je známo, že Hašler byl zatčen přímo na place filmu Městečko na dlani (1942). Jaroslav Marvan, který v tomto snímku hrál jednu z hlavních rolí, ve své autobiografii nabídl konkrétní vzpomínku na ten to den, konkrétně 2. září 1941. Odehrálo se to v Ládví, tehdejší vesnici kousek od Prahy (kráceno): "Seděl jsem a lelkoval na zápraží nedalekého statku, k němuž byla přifařena i hospoda, v níž měl rozložen svůj hlavní stan filmový štáb. (...) Po chvíli ke mně přisedl Karel Hašler, který spolupracoval na scénáři a byl tady s námi jako umělecký poradce. Kolem nás se pořád zvědavě vochomejtala docela pěkná mladičká dívčina, dcera statkáře. Bylo horko, a proto jsem ji požádal o sklenici vody. Zazářila jí očka, že může známému herci z Prahy posloužit. Nepřinesla však vodu, ale hrnek studeného mléka a k tomu krajíc chleba s máslem," což byla při válečném roku 1941 vzácnost. Dříve tak slavný Hašler ji vůbec nezajímal, a to ani poté, co jej Marvan, chtěje zachránit situaci, představil. "Najednou se Hašler vytrhl ze zamyšlení: 'Tak to viděj, Marvane. Každej chvilku tahá pilku. (...) Byl jsem oslavován a kde byl on? A teď nám to čas všechno prohodil.' V jeho slovech jsem postřehl výstrahu. Uvědomil jsem si, co po létech každého z nás čeká, protože čas dovede být krutý. A připadalo mi, že v Hašlerově smutném úsměvu se zrcadlí nejistota člověka, jenž nezapomíná, že hodiny ve dnech války mohou odbíjet čas pro každého jinak. Když jsem posvačil, vyšli jsme do polí a pozorovali zpovzdálí, jak Binovec všechno připravuje k dalšímu záběru. (...) A pak se do toho předpoledního klidu vmísil vzdálený zvuk automobilu. Postupně sílil, až jsme spatřili černou mercedesku. Zastavila na polní cestě nedaleko nás. Vystoupili z ní dva pánové, prošli kolem mne a Hašlera, ani si nás nevšimli a mířili rovnou tam, kde se natáčelo. Napadlo mě, že jsou to novináři. Usedli jsme do trávy, ale Hašlerovi to nedalo a šel se podívat, co se děje. Po chvíli se vracel, ti dva pánové s ním a on mezi nimi. V tu chvíli jsem pochopil, že Karla Hašlera odvádí gestapo a krve by se ve mně nedořezal. Když přecházeli kolem mne, Hašler se na mě podíval a kývl hlavou jakoby na pozdrav. Neřekl ani nashledanou ani sbohem. Už nikdy jsem ho od toho okamžiku neviděl."

Své jméno komentoval: "Vím o tom, že si mě lidé asi zapamatují podle toho předmětu na ponku. Jenom Vojnovič, autor knihy o vojínu Čonkinovi, si myslel, že jsem Zvěrak, tedy něco horšího než bestie, a bál se. Se Zdeňkem jsem jako kluk spokojený nebyl. Toužil jsem se jmenovat Josef, nebo Franta, protože jsou to taková venkovské chlapská jména, a když jsem přišel mezi Pepíky a Tondy, tak jsem si připadal nepříjemmně vyšlechtěnej. Ale už jsem si zvyknul."

K používání ostřejších výrazů řekl svému synovi Janovi: "Jako autor je mám rád, protože patří do naší výzbroje. Jak víš, v každé naší cimrmanovské hře jedno dvě zazní - říkáme tomu šrapnel - protože jsou prostředkem humoru a vyjádření lidského afektu. Někdy nemůžeš reagovat jinak, než že řekneš právě vulgární slovo. Když ale vidím film, ve kterém se na mě hrnou od začátku do konce, tak si připadám jako v hnoji. Říkám si: 'Bože, bože, proč s tím nešetříte? Vždyť je to takové koření.' Pro někoho to ale není koření, pro někoho je to těsto."

Na téma ochoty mnoha slavných herců a hereček spolupracovat s ním zapřemítal: "Mám štěstí, protože dostávají spousty scénářů, které po nich chtějí, aby hráli roboty, mimozemšťany a další málo stimulující věci. Takže když jim nabídnu postavu, která je lidskou bytostí s problémy, dilematy, která se baví a trpí, líbí se jim to a motivuje je to. Jsem šťastný, že jsou kolem mě lidé připravení na práci se mnou za málo peněz."

Po rozvodu s první manželkou Harlene Rosen využíval jejich vztah - i jeho rozpad - v rámci svých komediálních výstupů. Napřiklad: "Částečně to byla moje vina, že jsme se rozvedli. Míval jsem tendenci klást svou ženu pod piedestal." Případně: "Moje žena mi poprvé uvařila večeři. Málem jsem se udusil kostí z čokoládového pudinku." Nebo: "Moje žena měla narozeniny a tehdy jsme měli ve zvyku dávat si různé dárečky. Tak jsem jí v jednom starožitnictví na Třetí Avenue koupil elektrické křeslo. Řekl jsem jí, že je to fén. Vyhodila v domě pojistky, ale pěkně se opálila..." Exmanželce tento styl jeho humoru pranic nevyhovoval a v roce 1967 na Allena podala žalobu, v níž za své zesměšnění požadovala milion amerických dolarů. Výsledkem byl soudní příkaz, že Allen už nesmí tímto způsobem pokračovat. (A mimosoudní finanční vyrovnání.)

Kvůli zrzavým vlasům mu spolužáci na základní škole dali přezdívku Rudoch, což se mu nezamlouvalo. V jednom ze svých pozdějších komediálních výstupů na to vzpomínal takto: "Známý gauner Floyd, který nosil koženou bundu a místo mozku měl květák, na mě zavolal - Hej, Rudochu! - a já, šel jsem právě na hodinu houslí, jsem se rozzlobil. - Moje jméno není Rudoch. Jestli mě chceš oslovit, oslovíš mě jménem, kterým jsem byl pokřtěn: Pan Allan. Zimu jsem tenkrát strávil na vozíčku - poté, co ze mě lékaři vyjmuli housle. Naštěstí jsem nechodil na hodiny violoncella."

Coby častý realizátor neskutečných akrobatických kousků a odvážných akčních scén občas zažíval bizarní chvíle, když jej diváci ztotožňovali s hrdiny, které vídali na plátně. Později o jedné, ve skutečnosti velmi nebezpečné, situaci napsal: "Když jsme s Laurou Antonelliovou využili luxusního tříhodinového letu do New Yorku v Concordu, měl jsem příležitost vyzkoušet si tohle zmatení. Klidně a pohodlně sedíme, když se letadlo začne houpat. Cestující jsou překvapení, někteří mají strach. Pilot si bere slovo a vysvětluje, že jeden z nadzvukových motorů se rozbil. Nabádá nás, abychom byli klidní, a ujišťuje nás, že tři motory bohatě stačí zajistit let, který jen bude trochu delší, protože jsme přešli na podzvukovou rychlost. Přes toto uklidňující oznámení, můj soused vpravo vůbec nevypadá, že by se uvolnil. Pije jednu skleničku alkoholu za druhou, úplně freneticky. Třicet minut po první technické příhodě dochází k druhé. Tentokrát brutálně ztrácíme rychlost a kabinu zavalí pach spáleniny. Pilot se ohlásí znovu a méně klidným hlasem informuje, že i druhý motor shořel a že bude možná muset přistát někde dřív než v New Yorku. Můj soused málem zvrací, je sinalý, oči vyvalené. Náhle se ke mně otočí, popadne mě za ruku a křičí: 'Pane Belmondo, udělejte něco!'"

V autobiografii "Mých tisíc životů" upřesnil, jak přišel ke svému slavnému nosu. Stalo se to už na škole: "Tři starší žáci (...) se pustili do našeho spolužáka, což mě a mého kamaráda přimělo k energickému zásahu. Početně nás bylo stejně, ale my byli menší a zranitelnější. Museli jsme tedy útočit nikoli shora, ale zdola. Dopadlo to jak malé Waterloo, které skončilo na nosítkách. Mému spiklenci trvalo dvacet pět minut, než se probral z bezvědomí. Já měl nos tak rozbitý, že vypadal jako brambora pod vidličkou kuchaře. Původce toho zločinu se mi úplně vytratil z paměti – čehož lituju, protože bych mu rád poděkoval. Bez svého boxerského nosu bych bezpochyby zůstal pouhým komparsistou. Bez něj by má pověst nebyla tak barvitá a moje zdvořilé způsoby mladého muže z dobré rodiny by nevyvažovaly vzhled s nádechem pasáka, který jsem získal právě díky deformaci svého nosního výstupku."

Režisér Jiří Menzel vzpomínal, že když cestoval po Spojených státech v rámci propagace Ostře sledovaných vlaků (1966), vyžádal si volný večer, aby mohl navštívit představení muzikálu "Kabaret, v němž účinkoval právě i Jiří Voskovec: "Hrál něžného zelináře a byl, na rozdíl od jiných hvězd kolem něj, dojemný a lidský. Samozřejmě jsem mu zavolal a on mne ozval do hotelu Algonquin na svačinku. Byl to meloun se šunkou. Od té doby meloun se šunkou dávám na jeho počest, kdykoli to jen jde."

K jednomu praktickému aspektu své práce se vyjádřil: "Asi je užitečné udržovat při natáčení za všech podmínek dobrou náladu. Věřím tomu, že se atmosféra natáčení nějak odrazí i v těch stínech, vrhaných na plátno. Totéž platí i při zkoušení v divadle. Šlo mi vždycky o to, aby se lidé kolem mne do práce těšili. I když se sám někdy děsím nejistoty, jak to dopadne, a mám strach z neúspěchu, nechci, aby to na mně poznali.

Ve škole nebyl právě nejsoustředěnější. Ve zralém věku vzpomínal: "Mám doma vedle diplomů a cen taky zarámované vysvědčení z deváté třídy. Je na nich devět čtyřek a dvojka z mravů. Když se s ním seznámil můj ubohý tatínek, kdysi premiant náchodského gymnázia, řekl, že nade mnou láme hůl. Rád se vyjadřoval takhle literárně. Znamenalo to, že se smířil s tím, že jeho syn je blbec."

Jiří Sovák na něj po mnoha letech vzpomínal: "Škoda ho. Měl točit víc. Film uměl vymyslet, napsat scénář, natočit, dobře obsadit a navíc uměl herce inspirovat. A rozuměl filmovému humoru, lidovému humoru, což je vzácné... A k tomu to byl zajímavej chlap. Vzpomínám, že při filmování komedie Spadla s měsíce běhal ve volných chvílích po lese s knížkou v ruce a přinášel neuvěřitelné nálezy. Prašivky, do kterých byste nekopli. Všechno označil jmény, vychválil přednosti jednotlivých druhů a pak to před našimi užaslými zraky taky konzumoval. Baštil jsem to odvážně s ním, ale myslím, že jsem neumřel jen proto, že byl Podskalák u toho. Kdybych to snědl bez něj, jsem dávno chladná mrtvola... Opravdu, klidně zpucoval i lišejníky ze stromů, všelijaké ozdobné choroše... Díval jsem se na toto jeho podivínství se směsicí obdivu a nedůvěry. Byl v tomhle směru roztomile cáknutej, měl hluboké vědomosti o ptactvu a zvěři, rostlinách... Zkrátka chytrej kluk z Malenic s opravdovým vztahem k přírodě."

Jeho kolega Jiří Sovák se podělil o roztomilou historku: "Pepova první žena Eva Foustková byla také herečka, ale na rozdíl od Pepy, praktikujícího katolíka, plála pro docela jinou hvězdu než tu betlémskou. S katolíkem Pepou to bylo prazvláštní spojení. Ale ona byla taky obecně divná doba. Jednou Pepa sháněl svou ženu a volal ji do Divadla Jiřího Wolkera, kde hrála. Tam měli vrátnýho, zavilýho komunistu, předsedu stranický buňky. Kemr zahuhlal do sluchátka: 'Prosil bych soudružku Foustkovou, tady Kemr...' A ten vrátnej okamžitě bacil sluchátkem a letěl na jeviště, kde probíhala zkouška. Tu za nevole režiséra přerušil výkřikem: 'Soudružko Foustková, volá Kreml!'"

Více než dvacet let po jeho smrti Jiří Sovák vzpomínal: "Měl jsem ho rád odjakživa, ale s přibývajícím časem a zkušenostmi si ho vážím víc a víc. Čím jsem starší, tím víc mu rozumím. Některé pocity starý člověk mladšímu zkrátka nevysvětlí. Já si až teď ve stáří vlastně uvědomuju, jak noblesní byl, jak fajn chlap to byl i tehdy, v tom svinským období života, kdy člověka nechává tělo na holičkách. A kdy není vůbec lehké udržet si glanc. Nenudit. Neotravovat okolí, lidi kolem sebe. Werich byl Mistr i v tomhle směru."

Jiří Sovák o něm napsal krátké povídání, v němž mimo jiné vychvaloval i "ten jeho dar improvizace! V tom jsem ho obdivoval - tak jsem si to přál taky dělat. Horníček, to je totiž fantastickej koncert pro mozek. Vždycky jsem z něj vodvázanej - asi tak, jak jsem býval, když jsem slyšel hrát Krautgartnera na klarinet nebo když jsem blahé paměti vídal Čáslavskou na bradlech. Na takové výkony nestačím. Ale nevedlo mě to k tomu, abych proti Mirkovi zatrpkl, vždycky jsem ho obdivoval. Dokonce si myslím, že právě na jeho osobě jsem se naučil krásnou věc: hezky závidět, radostně závidět, závidět s rozkoší."

Kamarád a kolega Miroslav Horníček o něm napsal (zkráceno): "O Jiřím Sovákovi bych mohl klidně vykládat na univerzitě, ale pokud jsem informován, není tam zatím takový obor. A to je škoda! Mohl bych o něm možná napsat delší knihu, pár slovy se nedokážu vyjádřit přesně. To je jako byste měli telegramem vylíčit bitvu u Slavkova nebo průběh olympijských her, přičemž Jiří je někdy bitva a někdy olympiáda. (...) Mám takové zvláštní štěstí. V jistých bodech svého života jsem vždy potkal někoho, kdo mnou dokázal pohnout kýženým směrem. A byl to i Jiří Sovák. On je totiž zásobárna toho, čemu pohádkový děd Vševěd říká: 'Čichám, čichám člověčinu.' Čichá ji všude, chodí za ní mezi lidi a lidem ji zpět vydává, vrací. A když pak spolu stojíme před kamerou, jsem to já, kdo žasne, kdo naslouchá, kdo hledí, kdo se podřizuje, protože on je jako příroda - je v něm bitva i ta olympiáda, ale taky lesy a zpívající chlapi nad vínem a taky pramínky a občas kulový blesk a tichá samota a tržiště plné křiku a neklid hřebců a zpívající dívky, jsou v něm desítky a stovky životů a už jenom s ním být je rozkoš a velké poučení. Protože co slovo, to u něho panák živé vody. Dělám humor celý život, už desítky let. A hle: popatřím na Sováka a vidím, že přede mnou - v humoru - leží obrovská, dosud neprobádaná oblast - navíc mi nepřístupná. Ale uvede-li mě Sovák alespoň na její okraj, nemohu mu být nikdy dost vděčný. Lépe řečeno - společně mu nemůžeme být dost vděční."

Zdravé sebevědomí mu nechybělo, ale zároveň si nehýčkal pýchu na svou genialitu: "Existují geniální umělci, kteří dovedou vyrůst přímo od stolu - spisovatelé, malíři, filozofové. Ovšem já jsem zcela opačný případ, já jsem taková malá včelička, která musela ke každému kvítku poctivě doletět, občas i za krutého mrazu, větru a sněhopádu. Nikdy jsem nebyl takový neomalenec, že by se mi v hlavě honily sny o tom, jak budu v Hollywoodu Gablem. V začátcích mi řekl jeden můj kamarád: 'Ty seš takovej uměleckej drvoštěp!' Myslím, že je to docela výstižné označení. Dneska vím, že měl vlastně pravdu."