Psema

Noc v muzeu je stravitelný film na jedno podívání, který má pouze jedinou, ale o to závažnější chybu - vznikl v režii Shawna Levyho, nemehla, jehož schopnosti tvořit film jsou srovnatelné s druhým hollywoodským satanášem, Timem Storym. Levy potopí jakýkoliv fór, ať už je vtipný nebo ne, což tak nějak zapříčinilo, že jsem se během té hodiny a tři čtvrtě nezasmál ani jednou a lehkých pousmání taky mnoho nebylo. Pro komedii docela ostuda.

Zasmušilé tři hvězdičky pro film, který měl na to, aby utkvěl v paměti na věky. Jenže na to by nesměl stát za scénářem sám Estevez, jenž je velice schopný v dialozích a také nadaný jako režisér, ale dějové myšlení mu prostě uniká. Ambassadoru by stačila polovina postav, na nichž by se dala celá událost mnohem lépe vykreslit, stejně jako by herci dostali prostor pro svoje výkony. Závěrečná scéna postřelení jen ukazuje, kolik postaviček bylo pro příběh zbytečných a obzvlášť vynechání starých bardů (Sharon a Demi mě vážně neoslnily) by filmu jen prospělo. Mladá krev vpřed. To bylo heslo minulosti i současnosti. A troufám si tvrdit, že Bobby by se mnou souhlasil.

Zpropadení tučňáci, ne a ne slézt z plátna. V jednu chvíli se o nich točí reálný dokument, napodruhé si ti jarabáci ve fraku prozpěvují při stepu a napotřetí berou do rukou surfová prkna a linkují sinusoidu kvality, kdy bylo Putování tučňáků fajn, Happy Feet ukázal, jak může z potenciálně zajímavého animáku vzniknout imbecilní fraška a Divoké vlny jsou zábavné a cool. Obrazově dokonalé záběry překonávání vln na dřevěných či ledových prknech berou dech, postavičky působí stylově a ač příval gagů není nijak oslnivý a příběh je jedno velké klišé, pobaví se malý divák i dospělý. Co si přát víc? Víc takových animáků říkám.

Kershner se snažil, ale zázraky se dějí jenom jednou a ten svůj si Robo vybral už v případě prvního dílu.

Scenáristicky jedna velká hloupost na druhou se pod Verhoevenem přerodila v geniální film, v němž násilí eskaluje do nevídaných rozměrů a společenská satira nezná hranic. Děkuji Paule, tohle jsem potřeboval.

Neuvěřitelné, jak krátká chvíle stačila Kringovi na to, aby Hrdiny spláchl definitivně do záchodu. První série je boží, protože nabídla superhrdinský koncept v civilní formě a místo spoďárů přes kalhoty řešila duševní pochody jednotlivých postav a jejich zařazení v normálním světě. Druhá sezóna oproti tomu nenabídla vůbec nic. Jen některé linie zbytečně zamotala, scenáristé začali cpát do děje čím dál víc zbytečné vaty a Kring předvedl, že není zase tak geniální, jak mnozí předpokládali. Stále však šlo o solidní nadprůměr. Což se rozhodně nedá říct o sezóně číslo 3, která používá ty nejstarší seriálové zlozvyky, jaké si dovedete představit. Každý má něco s každým, vrací se domněle mrtvé postavy a Kring jen dokazuje, že nemá koule na to, odklidit zbytečné charaktery z cesty. Zkrátka slabota, navíc natahovaná jako žvýkačka Hubba Bubba.

S přihlédnutím k tomu, že Simpsonovi vycházejí z 20 minutových epizod, se dá říct, že to lépe dopadnout nemohlo. Obávaná scénkovitost a místná nekompaktnost děje se sice dostavily, ale jsou snadno přebity salvou jednorázových i mnohovrstvých fórů, z nichž málokterý zůstane v paměti déle než den, ale lépe strávené chvíle s animákem si v současnosti nedovedu představit. A Spider-vepř ruluje.

Hoblit nenatočil dobrý film, ale ani špatný. Okamžik zlomu je jen dalším absolutně nepodstatným příspěvkem do unylého thrillerového žánru, u kterého se budou bavit především méně nároční diváci. Ten, kdo si totiž podobné naháněčky kočky s myší pouští častěji než jednou za rok na Nově, pozná, že tady pšenka originality nepokvete. Hopkins opět dokazuje, že se mu hereckou senilitu daří zastavovat poměrně slušně a i když už asi 10 let hraje stále stejnou polohu á la Hannibal Lecter, pořád má docela charisma. V kinech to bude víceméně průšvih, který bez většího zájmu prošumí sály do jednoho měsíce, ovšem až to nějaká česká televize naservíruje jako film týdne, rozhodně se nebude čeho bát. V podobném okruhu vznikla spousta horších filmů... ale i lepších.

Dokonalé potvrzení pravidla, že pokud spolu dva herci v soukromí spí, poznáte to tak, že to mezi nimi na plátně či na jevišti ani trochu nejiskří.

Nostalgie je svině, ale v případě Robina Hooda není třeba spoléhat jen na ni. I po OSMNÁCTI letech jde o prvotřídní blockbusterovou jízdu se skvělou eRkovou akcí, výborným příběhem a postavami, jimž odkapává od pusy hláška za hláškou jak v těch nejlepších komediích. Vždyť on se Robin ani moc vážně nebere, byť z každého teče krve jak z vola a Rickman je slizčí než anglický slimák po dešti. Dlouhá léta jsem bral Costnerovu verzi za výborný film s kvalitami těsně pod vrcholem, ale rozšířená verze (a originální znění) ve spojení s letitým vyzráváním nasadila všemu korunu. Dost pochybuji, že se Scottův nástřel téhle KLASICE vyrovná, ať už bude jakýkoliv. Conneryho cameo totiž nic nenahradí.