Psema

John McClane se možná vrátil v novějším kabátku a s modrými filtry za zadkem, přes to však zůstal stále stejným borcem, který dokáže pálit kulky a hlášky zároveň. Wiseman režíruje jako o život a v rámci svých schopností jede až na pomyslnou dřeň. Sice mu to občas ujede a první půl hodinu jako by nevěděl kudy kam, ale jakmile se do svých papučí pořádně obuje, rozjede tenhle truck rychlostí namazaného Ferrari. Hláška střídá hlášku, akce střídá akci a mezi tím je příběh, který se místy vrací do minulosti, ale zůstává pevně ukotvený v současnosti. P.S. Osobní favorit na akční film roku, s otevřenými vrátky pro blížící se Transformers. ;)

De facto stejná hovadina jako jednička, akorát s tím rozdílem, že tentokrát jsou bruskou opečovávány tři ucházející slečny. Roth režijně povyrostl asi tak jako za léta Jirka Krytinář a scénáristicky se smrknul do velikosti zahradního trpaslíka, který asi neudrží tužku v ruce, poněvadž takhle film zabít v poslední desetiminutovce, na to už musí být člověk po výplachu mozku, nebo po obrně. Komediální kouzlo, vycházející ze Slovenských zvěrstev, se rozplynulo do mlžných oparů lázeňského prostředí, kde není k nálezu nic jiného než hromada vyumělkované vaty a všudypřítomné nudy. Roth potvrdil svou pověst týpka s hlavou v Quentinově zadnici, který se od svého učitele naučil výborně máchat papulou, ale skutek utek. Místo krvavých orgií Eli servíruje jednu poměrně sugestivní scénu s kosou, ke které dokázal přibalit pouze dvě nijak zvlášť zajímavé expozice s bruskou a nůžkami. Není to ani horší, ani lepší. Tam, kde jednička působila amatérsky, tady působí profesionálněji, ve výsledku je to ale pořád stejná hovadina, která navíc v závěru nedává ani trochu smysl.

Rozsáhlejší zápletka, která je oproti uzavřené a konzistentnější jedničce v mnoha ohledech roztahanější a neuvěřitelnější. To však neznamená, že by byla výrazně nudnější či nezajímavější. Soderbergh dokazuje, že si umí poradit s grandiózním obsazením a pořádá milý evropský dýchánek plný kamarádského poplácávání po zádech a pomrkávání na ty, kteří Dannymu bezmezně věří. Můžete mě bít, můžete se smát, ale já téhle partě sedmdesátku prostě dám.

Dvakrát jim to vyšlo a potřetí se situace opakuje. Soderbergh zase sebral partičku pěkně oháknutých sympaťáků, hodil před ně zamotaný scénář a vyšlehal komedii, která voní Clooneyho charismatem a Pittovým kamáradčovstvím. Přátelská "atmoška" sahá přes každé políčko a ten, kdo je naladěný na stejnou vlnu a cítí se v prostředí Dannyho parťáků jako doma, hned zapomene na - pro někoho - příliš rozjařenou dvojku. Já sám ji stavím s třetím dílem na stejné pozice, i přes patrné rozdíly. Trojka je komornější, klidnější, ale kolikrát i zamotanější. Oba styly ale fungují a i když se ladností a nenuceností svému prvnímu kšeftu nevyrovnají, jsou tihle chlapáci opět k sežrání. 7/10

145 minut monstrózní nudy, v níž motherf*cker Jackson neustále běhá a mlátí hady hasícím přístrojem, nebo jakýmkoliv jiným nástrojem, mě připravilo o stejný počet mozkových buněk jako to dokáže nejnovější Seagal. A za to mám být vděčný? Tak to si ze mě děláte srandu? Hadi v letadle jsou jeden z nejhorších a nejdebilnějších filmů, které jsme měl tu čest vidět (díky bohu až na videu), kde je akorát hromada nemastných hlášek, blbých triků a otravných herců, kteří by potřebovali 10 let filmové školy natvrdo. Ellis je loser, který po dvojce Nezvratného osudu zapomněl režírovat a někde při natáčení zas*anejch hadů poztrácel i potřebnou dávku nadhledu, která letící katastrofě s jedovatými plazy chybí stejně jako posilovna Seagalovi. Hadi v letadle jsou jenom nafouknutá bublina, která mířila od začátku na video a nějakou náhodou se k ní přimotal nasr*nej cool černoch, kterej si myslel, že to bude hrozně kulervoucí. Není, Same, není. 30%

Po všech stránkách průměr s nevýraznými Wilsony.

Tlučhuba Quentin se vytasil s nekonzistentním filmem, který je stejně jako Grindhouse samotný rozseknut ve dví. V první polovině Mr. T takřka geniálně kombinuje takzvaný GH styl (exploitation) a svou vlastní osobitost plnou odsýpajících dialogů, protřelého hláškování a neopomenutelného f*ckování. Russel je cool, slečny hot a atmosféra by se místy dala krájet. A pak se to najednou přehoupne na polovinu druhou, kdy se "kultovní" rejža snaží natočit další ryzí tarantinovku, která nemá s double feature nářezem vůbec nic společného. Quentin se ztrácí mezi vlastními nesmyslnými odbočkami a dialogovými kiksy a dokáže svou death proof káru odpíchnout až v závěrečné honičce, která má ovšem znaky rozpolcenosti totožné s filmem. Když černé auto honí bílé, film má styl, drive, hlášky. Když se role obrátí, vše se ve zlé promění. Slabých 7/10 P.S. Roth neumí ani hrát, hrůza.

Vyprázdněná pompézní nuda, ze které mám po pár hodinách oddechu pocit, že se může líbit akorát samotnému Yimouovi, jenž si v duhovém paláci užíval nádherné týdny práce za doprovodu úchvatných kostýmů a notně přepísknuté stylizace. Scénáristicky totiž výprava do Číny nedává ani trochu smysl, přičemž se děj po první minutě zasekl, aby se v závěrečných deseti minutách objevil a vyhrkal všechna úchvatná tajemství, která jsou stejně šokující jako že příští slavík připadne opět božskému Kájovi.

What The Fuck? Slovní spojení, které jsem při pohledu na další životopisné drama vykřivkoval až nechutně často. Kde začít. Tak dobře, vrhneme se na scénář. Ten je jen odstínem všemožných hovadin, které povětšinou nedávají smysl a jsou na plátno naházeny tak nesrovnale a nevyváženě, až se z nich dělá mdlo. V jedné scéně se Edith vybourá v autě, střih, jsme o dvacet let jinde a šedým make-upem pomazaná zombie si polehává na zahradě. Dává to smysl? Nedává. Návratu ke zpěvačce se totiž nedočkáme v zápětí, ale až po půlhodině v jiném období, během něhož zapomeneme, co se tenkrát stalo. Ono je to ale stejně jedno. Režisér totiž vůbec nebere ohledy a rozsekává životní příběh hvězdy na pouhopouhé schématické scénky, které opakují jediné: Vzestup hvězdy a její pád. A tak pořád dokola. Není to nudné a je to i slušně zahrané (i když takhle zhnusit krásnou Marion... ale budiž), jenomže další várka dramatu postrádá jakýkoliv smysl a popravdě mě film jako takový přestal po půl hodině zajímat, a tak jsem průběžně raději koukal do stropu. Správně, nebudu si brát servítky jen kvůli tomu, že na Berlinale všichni tleskali a většina návštěvníků letošního Febia udělala totéž. Edith Piaf není dobrý film. A upřímně mě nejvíc potěšil Vašut, který svým nasazením přebil všechny z hlavního ansámblu.

Alan Rickman a Bruce Willis stvořili dvě rozdílné postavy, z nichž se obě staly legendou. Zatímco první jmenovaný utvořil soustavu nejdrsnějšího elegána na poli záporném, ten druhý vytvořil etalon akčního hrdiny, který není jen bezduchým strojem na zabíjení, ale zažívá bolestné útrapy, mluví o svých problémech, sprostě nadává a samozřejmě bezchybně zabíjí teroristy, přičemž u toho všeho stíhá nezapomenutelně hláškovat. Yupee-ki-yay, motherfucker.