H34D

Musím přiznat, že tento styl zvláštně animovaných videoklipů se mi vůbec nelíbí, tohle je ryze subjektivní. Za to samotná skladba je však vynikající - hravá, pichlavá, melodická... Vůbec na svém prvním sólovém albu se Serjovi perfektně vydařilo sjednotit hutné obsahové sdělení s příjemnou hudební složkou, která funguje i pokud textu nerozumíte. To je něco, co o dalších Serjových albech již bez výhrad říct nedá. 6/10 za videoklip.

Na jednu stranu skvělý song, na druhou stranu již poněkud otravná protiválečná propaganda. V tomto klipu zašli kluci ze SOAD už trochu moc daleko. Zbytečný patos. 6/10

Ač si myslím, že nejlepší skladbou SOAD je spíše Toxicity, Chop Suey je určitě jejich nejznámější. Vlastně mě příjemně překvapuje, že se metalový song dočkal takové popularity a oblíbenosti i mezi nemetalovými posluchači. Zásluhu na tom má určitě svojský a tařka nenapodobitelný styl těchto umělců z blízkého východu. Chop Suey byl ve své době originální hlavně tím, jak dokázal kombinovat ladné melodie s výbuchy agrese. Když se nad tím tak zamyslím, tenhle koncept mám vlastně na hudbě nejradši dodnes. 9/10

Sugar je jeden z exemplárních songů rané tvorby SOAD a vůbec uměleckých začátků Serje Tankiana. Je stejně tak dravý, nekompromisní, jako hravý a tento bláznivý videoklip to jen podtrhuje. Ve skladbých jako Sugar začíná jasně krystalizovat Serjovo protiamerické, nebo spíše protiválečné, protipolitické a protikonzumní naladění. Je schopen napsat skladbu tak, aby výše zmíněné obsahovala, ale přitom, aby ono sdělení nikdy nebylo na úkor muziky. Alespoň do doby druhého sólového alba si Serj dobře uvědomoval, že o muziku tady jde především. 8/10

Další z důkazů, že kvalitní sci-fi nepotřebuje velký rozpočet, ani akční scény. Stejně tak není třeba vytvářet komplexní světy, či neznámé civilizace, stačí zajímavá myšlenka dobře ukotvená v naší civilizaci a pak už vše záleží na jejím rozvinutí... Umělá inteligence, počítačové sebeuvědomění, interakce s člověkem, to jsou ožehavá témata naší brzké budoucnosti a Ex Machina je zpracovává naprosto perfektně. Spíše než umělá inteligence jsou v centru dění dvě hlavní a nesmírně chytré postavy, které o ni diskutují. Dialogy jsou vynikající, hladce kombinují akademickou genialitu s emocionálně laděnou lidskostí. Psychologie a logika jdou ruku v ruce a přednáší diváku chytrý a nápaditý film. K silné atmosféře asi nejvíce přispívá znepokojivá postava Oscara Isaaca, který zde předvádí až nečekaně bravurní výkon! 9/10

Příjemná sedmdesátková atmosféra, ujetý krimi příběh a excelentní Joaquin Phoenix, to jsou největší přednosti další výstřednosti Paula Thomase Andersona. Hlavní postava je od začátku vtažena do jakéhosi podivného pátrání, načež se film skládá ze sledu povídacích scén, které krůček po krůčku posunují příběh vpřed. Problémem je, že každá z informací je svým způsobem důležitá, divák musí neustále dávat pozor, ale zároveň se ve filmu neděje pranic velkolepého. Jako osvěžení z minimalistického přísunu dějových drobností byl zamýšlen humor, jenže toho není na poměry 150 minutového filmu dostatek. Tuším, že Inherent Vice měl v ideálním případě dopadnout jako mix Jeden musí z kola ven a Big Lebowski, ale to tak úplně nevyšlo. 7/10

Stejně jako Opilí láskou i tenhle kraťas vyniká hlavně atmosférou. Podivné, ale milé postavy se sympaticky neomalným způsobem prodírají všedním životem... Sled lehce abstraktních scén v tomhle filmečku netvoří ucelený příběh a právě bezdějovost v čele s "nesmyslným" závěrem je největší slabinou Blossoms & Blood. Nicméně skvělá hudba to vytahuje na 7/10

Technicky dokonalý dokument, který srozumitelně vysvětluje veškeré detaily přesné střelby za těch nejtěžších podmínek. Není pochyb o tom, že odstřelovači a jejich výkony v tomto dokumentu jsou hodni svého zápisu v Guinessově knize rekordů, nicméně zde to podle mě končí. Odmítám přijmout další krok v podobě toho, že je s nimi zacházeno jako s hrdiny. Nemám nic proti válečným filmům, ale tohle je krutá realita a já nesympatizuju s glorifikací zabíjení. Člověk, který sestřelí 16 hlav za 30 vteřin pro mě není automaticky hrdina, je to mistr svého řemesla, to ano, ale neshledávám na něm podstatný rozdíl oproti jiným mistrům, nejlepším sportovcům, nebo např. nejlepším hráčům počítačových her. Není to pro mě žádná modla ani bojovník za správnou věc. Voják je nástroj a z těch nejlepších nástrojů jsou vybroušeny stroje na zabíjení, nikoli hrdinové. 8/10

Takeshi Kitano točí prostě tak trochu jinak. Záměrně tvoří mezi scénami neladné přechody, má jaksi zvláštně posunutý střih, který podtrhává absurditu určitých momentů. Film pracuje s nadsázkou, černým humorem, ale dokáže také vykreslit střet americké konzumní a japonské samurajské kultury. Členové Yakuzy jsou možná zločinci, ale stále je pro ně na prvním místě kulturní tradice, úcta k autoritám, čest a schopnost dodržet slovo. Smrt pro ně nepředstavuje konec, ale pouze prostředek k trestu, k vykoupení, nebo k podpoření argumentu. Velkou nevýhodou filmu je, že se postupem času mění ve sled přestřelek a vražd bez většího smyslu, příběh ustupuje kamsi do pozadí. Divák se přestává ztotožňovat s postavami a přestává chápat, proč se vlastně věci dějou, tak jak se dějou. Na čtvrtou hvězdu to s odřenýma ušima vytáhne zpět až úplný konec filmu. 7/10

Jen málokterý film pojednávající o černých a bílých je schopen je vykreslit jinak než černobíle, ani Čas zabíjet toho není schopen. Když však přistoupíte na to, že se zde uvažuje spíše srdcem než mozkem, když akceptujete i tu špetku patosu, nebudete zklamáni. Nelze vyčítat Schumacherovi, že se zaměřil více na emocionální prožitek než akademické zpracování tématu, film se mu v tomto ohledu velmi povedl. Postavy i herci jsou skvělí, film má velice pěkný lidský rozměr a vlastně svým vyzněním připomíná Kult hákového kříže zkombinovaný s Vyvolávačem deště. Pokud se vám podaří sesednout z vysoko postaveného filozofického bidýlka, tak vás závěrečná řeč jistě dostane. 8/10