Narciska

Malé ženy, ty z roku 1994, patří mezi mé nejoblíbenější filmy. Teď vím, jejich skutečnou předlohou byl tenhle film. Oba mají v sobě stejnou hřejivost.

Nádherná příroda ztělesněná mlžným lesem, spoustou jinde se nevyskytujících druhů, místem rozmnožování největší ryby světa, hnízdištěm terejů, nodiů, krásné panorama sopečného ostrova, oddanost místních lidí, co přírodu chrání a obnovují.

Je to tvrdé a depresivní, stejně jako okolnosti vzniku filmu. Jak uvádí ČT, autor si z osobních důvodů přál, aby dílo bylo zpodobněno až 25 let po jeho skonu, tento film vznikl po 6 letech. A proto, protože nerespektují vůli autora, ho nemohu hodnotit.

Úplná ztráta času, vývoj filmu, to, čemu říkají psychologie, předvídatelné rozuzlení s absurdními konotacemi, to všechno, no, ani nestojí za komentář.

Nejde jinak, musím říct, aspoň bezprostředně po shlédnutí to vidím tak, jeden z nejlepších filmů. Dickensova kniha o Pipovi mě kdysi nenadchla, alespoň ne tolik, teď mám chuť si ji znovu přečíst. Může za to postava ztvárněná tím, kdo hrál dr. House. Ani toho jsem nemusela, zde byli herec i jeho postava skvělí. A film není ani zdaleka jen o propojení válečných časů s literární fikcí. Spojuje v sobě anglickou novelu, antickou tragédii, papuánskou realitu, krásu zářícího ostrova. Spíše než válečný, je to film rodinný. Kromě H. Laurieho tam hrají papuanští herci, hlavně děti a mládež, a hrají skvěle. Vedeni citlivou rukou režiséra, objímaní nenápadnou krásou hudby, křídla jim dávala výborná kamera. Násilí, na něž nás upozorňují úvodní titulky tam je, ale ne moc a hlavně, o něm to není. Film vámi projde a když ho necháte, tak vás změní.

Smutné a přece povznášející. Až na tu ženskou v závěru, co mě tak svým postojem rozčilovala, ale i to je součástí. Cítit, ale taky přemýšlet a kriticky se vymezit, je-li třeba, hlavně ale v sobě hudbu/pocit nechat rozeznít, pak je to moc přínosný film.

Hezké. Hezké sledovat metodu, kterou v Japonsku zvolili pro odchov pand. Také příležitost poznat pandí život o něco blíže.

Je to asi druhý cyklus, co s P. Pithartem vidím, styl podání mě baví a můžu se dozvědět, co je vranka nebo to u nás jako fakt ve volné přírodě žijí lososi?

Dojemně krásné. Kdo je schopen představit nám husy tak, že přímo vidíme jejich osobnost? Myslím, že jen člověk vedený láskou a poznáním. Ten "bláznivý" muž, co se naučil létat na rogalu, aby dělal "husí matku" nejen na zemi, ale i ve vzduchu, nám vypráví o husách velmi vzácným způsobem. To je schopnost těch mála jedinců, co jednomu zvířecímu druhu zasvětili svůj život. Představí nám husy, ale ukáže nám též jejich cestu evropskou krajinu tak, že myslím, že díky němu svět uvidím zas o něco jinak a lépe...

Stačí tak málo gest, trapných gest, aby se člověk z diváka stal kritikem, stačí vteřina, aby bylo jasné, že tady někdo nechápe lidi, teda až na hvězdu protagonistku, ti ostatní jsou závistiví nebo jako leklé ryby. Stačí pár slov, aby byl trapas ještě umocněn, a ten smích a výsměch, ach jo. Stačí pár záběrů kamery, aby jeden jen vrtěl hlavou nad tou nabubřelou stupiditou, pár záběrů pochopit, že způsob vyprávění je zcela zcestný, že autoři mají pomýlený světonázor. Nakonec se ale jedná asi jen o smutný obraz reality. Ne tehdejší, ale te dnešní...